Paralela snů: 22. – Armáda

úterý 9. ledna

Ráno se Lyn cítila o něco lépe. Dopřála si pár povzbudivých slov a usmála se na sebe do zrcadla.

Včera od Hermiony dostala lísteček s hodinou a místem konání další schůzky BA. Kvůli Lyninu nabitému školnímu programu se měli členové dostavit do Komnaty nejvyšší potřeby hned po skončení dvouhodinovky obrany, aby něco stihli ještě před večeří. Byla zvědavá, jak to půjde – jí učení a ostatním kouzlení. Třeba se jí konečně podaří alespoň několik lidí přesvědčit o tom, že jí nestraší ve věži; rozhodně ne víc než mnohým jiným lidem pohybujícím se na svobodě.

Při snídani se stalo něco, co dodalo Brumbálově armádě nový rozměr potřebnosti. Lyn se pomalu propracovávala svou porcí míchaných vajec se slaninou a bezmyšlenkovitě kreslila na ubrousek Snapeův portrét, když před ní přistály noviny. Pohled na řadu nepříjemných tváří za vězeňskými čísly jí vzala chuť k jídlu.

„Asi budu zvracet,“ štěkla Farida, když dopadla na lavici vedle ní. „Věrní byli odměněni, bla bla. Ten odporný pytel shnilých vnitřností,“ syčela zuřivě a její bezmocný hněv obracel na ruby i Lynin žaludek. Se zkřivenými rty vzala do ruky Věštce a přelétla očima článek. Většinu titulní strany pokrývaly fotografie; každá byla označena jménem a v popisu stálo, za co byli odsouzeni. Dolohov, Rookwood, Lestrange,… Všechna ta jména, která Lyn dosud čítávala jen v knihách a fanouškovské fikci.

„Black?“ vyhrkla překvapeně, když jí zrak padl na titulek, který oznamoval hromadný útěk vězňů z Azkabanu. „To myslí jako… Sirius?“

„Na někoho to shodit museli, když pořád zarytě tvrdí, že ten Potterovic kluk je pohádkář,“ ryčela Farida. Nádhernou tvář pod olivovou kůží měla bezkrevnou. „Ale jestli za to mohl Black, pak asi žiju v jiný dimenzi než zbytek těchhle ostrovů, protože já jsem si naprosto jistá, že Pán zla svolává staré věrné.“

„To zní dost…“ Lyn se zamyšleně zarazila. Znělo to jako Voldemortův první oficiální tah kupředu, bez ohledu na to, že vinu připsali jinému. Stavěl armádu. A až bude připraven, vyrazí do války.

„Jako hřmění blížící se bouřky, tak to zní mně,“ vydechla Farida. Ruce měla položené na desce stolu a svírala je v pěst, až jí bělely klouby. „Bože, proč zrovna já mám za bráchu takovýho debila?!“

Lyn ji nejistě pohladila po rameni. Nevěděla, jak ji utěšit, a pochybovala, že by se jí to podařilo. Farida potřebovala vědět přesně, co se děje; v nejistotě se klid pro duši najít nedal.

Shlédla znovu na šklebící se portréty a po zádech jí přeběhl mráz. Dokud se vcelku nic nedělo, bylo až směšně snadné uvěřit, že je všechno v pořádku. Dokud byl Voldemort jen mlhavým pojmem ohraničeným několika neověřitelnými fakty, bylo to skoro, jako kdyby neexistoval. Nepředstavoval akutní hrozbu a i dobře informovaní lidé nadále věřili, že zatím ještě můžou klidně spát. Byl to jen fantom, nejživější a nejděsivější pouze v myslích těch, kteří na vlastní kůži okusili jeho teror.

Nyní bylo zjevné, že nejspíš už brzy bude všechno jinak. Tváří v tvář reálnému nebezpečí si do srdcí najde cestu strach. Známí, přátelé i příbuzní začnou jeden po druhém mizet, jako už se stalo předtím.

Syrový pocit hrozivé nevyhnutelnosti Lyn koloval v žilách, když vstávala od nedojedené snídaně a mířila na vyučování. Posílil v ní jistotu, že přispět Brumbálově armádě svou špetkou umu je to nejmenší, čím může pomoci.

.

Při dvou hodinách obrany proti černé magii se Lyn tiše a pečlivě soustřeďovala na svůj školní blok, do kterého si poznamenávala skoro každé Snapeovo slovo, aniž jedinkrát vzhlédla. Bylo to těžší než jeho hodiny lektvarů, protože prakticky neustále mluvil a jeho hlas měl vinou uspokojení nad svěřenou pozicí milejší tón, čímž byl pro Lyn ještě hůře snesitelný, neboť ji zrádně příjemně hladil po duši. Kdyby nebyla nucena si tak zuřivě zapisovat, musela by si ucpat uši, aby dokázala myslet na něco nezávadného. Po vyučování vyběhla ze třídy jako první a venku se konečně svobodně nadechla.

Odložila si věci do kolejní ložnice a pak v nadšeném očekávání spěchala do sedmého patra. Tréninková místnost v Komnatě byla velkolepá. Lyn se ve dveřích zarazila a chvíli si ji bez hlesu prohlížela. Pak její pozornost upoutala Hermiona, která jí posuňky naznačovala, aby šla k nim.

„Dneska bychom učení nechali na tobě, co říkáš? Vysvětlila bys princip slovy a na příkladu, ukázala něco efektního a pak začala s procvičováním nejjednodušších zaklínadel. Mám tady sepsáno, co si myslím, že bychom zvládli, ale samozřejmě si to můžeš upravit, když nebudeš souhlasit, je to na tobě.“

„Děkuju, nechám se inspirovat,“ přikývla Lyn vděčně. Sama by si na něco takového nevzpomněla.

Hermiona si vyžádala ticho a členové BA se s očekáváním zadívali k trojici svých učitelů. Lyn cítila, jak ji probodávají zpola nedůvěřivé pohledy, a jeden nebo dva páry lidí si šeptem prohodili pár slov, zřejmě na její účet.

„Tak můžeš začít,“ pobídla ji Hermiona a s Harrym trochu ustoupila stranou, aby na ni ostatní lépe viděli.

Lyn si odkašlala, aby si dodala odvahu.

„Ahoj. Jsem Lyn Downeyová. Asi už víte, že umím kouzlit bez hůlky. Přesněji řečeno neumím kouzlit nijak jinak, protože hůlka se mi odjakživa bránila zuby nehty a jenom sršela jiskry.“ Sálem se ozvalo pár pobavených uchechtnutí. „Moje teorie je velice jednoduchá, ačkoli se domnívám, že uvýst ji do praxe nebude tak lehký: Vaše schopnosti spočívaj ve vás a jakýkoli pomůcky jsou jenom jakousi prodlouženou rukou, která vám může, ale nemusí jejich použití usnadnit.

Ve svý cele v léčebně jsem přišla na to, že hůlka mi v čarování celou dobu jen překážela.“ Když se místností ozval vzrušený šum, dodala mírně kysele: „Ano, je to pravda, strávila jsem nějakou dobu zavřená v blázinci. Bylo by ale dobrý, abyste k závěrům o mým duševním stavu docházeli díky svýmu zdravýmu rozumu a pozorovacímu talentu, spíš než na základě pomluv, který se táhnou školou jako smrad. Jestli někdo má dojem, že nechce, aby ho učil domnělej psychopat, může si dnešní lekci odpustit a odejít z místnosti. Ostatní z vás prosím, abyste mě nepřerušovali, protože nemáme času nazbyt.“

Napjatě čekala, ale nikdo z přítomných se ani nepohnul a na tvářích některých z nich se dokonce objevil ruměnec studu. Cítila, že si vydobyla jistou dávku respektu. Trochu se jí ulevilo.

„Děkuji vám.

Takže, jak už jsem říkala, ke svejm schopnostem máte přístup neustále i bez jakejchkoli pomůcek. Vzpomeňte si na to, jak jistě mnohý z vás byli před přijetím do Bradavic zodpovědný za nejednu zvláštní věc, která se ve vaší blízkosti stala, když jste se cítili rozzlobený nebo vystrašený. Tehdy jste nepotřebovali hůlku, tehdy vaše tělo reagovalo na základě instinktů, jejichž centrum leží v tý nejstarší a nejzákladnější části mozku, v prodloužený míše. Když si to vezmete z čistě biologickýho hlediska, naše tělo umí kouzlit prakticky samo, protože nám magie obrazně řečeno proudí žilama. Především to z nás dělá kouzelníky.

Ta mnohem složitější a šikovnější mozková část, díky který já můžu mluvit a vy mi rozumíte, do který ukládáte všechna zaklínadla a pohyby rukou a která vám umožňuje ve dne i v noci snít o fantastickejch věcech, by teda měla dokázat mnohem víc. Naše mysl je tím nejmocnějším, co máme. A přesto kouzelníci pořád lpí na hůlkách, se kterýma jsou velice zranitelný a lehce odzbrojitelný – a ještě jima ohrožujou jak oči okolí, tak svý vlastní.“ Touto poznámkou si vysloužila krátký sporadický smích. „Způsob, jakým jsem se naučila svou magii používat já, vám umožní daleko snazší a bezpečnější kouzlení. Pak vás protivník bude moct odzbrojit jedině omráčením, nebo silným Imperiem, pokud se mu podaří vás vůbec trefit tím omezeným paprskem.“

Místnost opět zahučela, ale tentokrát to byl zaujatý šum lidí, na které její slova udělala dojem.

„Nemůžu tvrdit, že bych v tom byla expert, protože jsem začala teprve před kratičkou dobou a pořád mám spoustu práce před sebou,“ přiznala Lyn otevřeně. „Ale můžu vám prozradit ten princip. Zbytek práce bude na vás tak jako tak. Je to ale něco, co vám nikdo nesebere, a podle mě má rozhodně smysl si to natrénovat alespoň do určitý úrovně. Dá vám to ohromnou výhodu nad oponenty, který se spolíhaj výhradně na hůlku.

Můžete si samozřejmě pomáhat formulema nebo rukama,“ pokračovala. Našla pohledem velkou kamennou figurínu a vybavila si cvičení formulí na doučování. „Reducto!“ švihla po ní paží a figurína praskla. „Reparo!“ Kusy figuríny skočily zpět k sobě, jako by se nic nestalo. „To je asi to nejzákladnější, čím můžete začít, abyste se odpoutali od vnitřního přesvědčení, že ke kouzlení potřebujete hůlku. A časem se můžete dostat až k tomu, že nebudete potřebovat ani ruce, ani formule.“ Figurína se zvedla do vzduchu a roztočila se jako káča. Sálem se ozval uznalý potlesk.

„Nyní se můžeme pustit do práce,“ uzavřela Lyn a postavila sochu bezpečně zpět na zem. „Začneme formulí, která se učila už na začátku prvního ročníku, a tím je starý oblíbený Wingardium leviosa.“

Stačilo Komnatu v duchu požádat o pomůcky k trénování levitačního zaklínadla a v několika následujících vteřinách už všichni kromě Lyn stáli před vlastními tenoučkými dřevěnými podstavci a zkoušeli pouhou silou mysli nadzvednout pírka položená na jejich vršcích.

„Je mi jasný, že nebude lehký se nahned odpoutat od několika let dřiny s hůlkou, ale není na to lepší fígl než trénink. Musíte se soustředit na svůj vlastní zdroj magie, nahlídnout do vlastního nitra, a pokusit se přijít na to, jak se k němu dostat i bez hůlky. Není od věci si průběh představit.

Pamatujte taky, že vaše emoce jsou posilovačem vašich schopností. Kouzla, který nedokážete v běžným stavu mysli, se vám daleko snáz mohou povýst v návalu vzteku nebo strachu, a ta, jež zvládáte bez potíží, nabudou na síle.“

Hermiona k tomu jako vždy přistupovala rozumně a metodicky. Jejím prvním pokusem byl pohyb ruky podobný práci s hůlkou a zřetelně a nahlas vyslovená formule. Peříčko se poslušně zvedlo a nechalo se kontrolovat namířeným ukazováčkem. Lyn ji odměnila potleskem, ke kterému se přidali i ostatní.

Bez formule už to nešlo tak snadno. Když se peříčko přece jen vzneslo, Hermiona se přiznala, že si ji musela říct aspoň v duchu.

„I tak bys tím trumfla řadu protivníků, který by si bez hůlky vůbec nevěděli rady,“ usmála se na ni Lyn a Hermiona jí úsměv oplatila, což ji potěšilo.

Harry u vedlejšího stolku stále bojoval s prvním pokusem.

„Asi jsem k té hůlce přirostl až moc,“ nadhodil, když zachytil její pohled.

„Trénovanej z nebe nespad,“ pousmála se Lyn povzbudivě.

Věděla, že Ron měl za svých časů potíže své schopnosti kontrolovat i s pomocí hůlky. Nyní to přičítala jeho celkové nesoustředěnosti a nedostatečné práci s vlastní myslí. Jediným úspěchem se mu stalo to, že se mu při jednom obzvlášť nakvašeném švihnutí paží podařilo peříčko podpálit, ale i to bylo koneckonců víc, než co za první hodinu zvládli někteří další.

Neville ji příjemně překvapil. Když se k němu dostala, stál před svým stojánkem s rukama svěšenýma podél těla a jen očima ovládal peříčko vznášející se ve vzduchu. Byl zasypán obdivnými a částečně závistivými pohledy ostatních, když Lyn strhla bouři potlesku, při které zčervenal jako pivoňka.

„Na hůlku už ani nesáhnu,“ sdělil jí důvěrně s rozzářeným obličejem. Lyn se rozesmála.

Lenka Láskorádová se mohla chlubit stejným úspěchem. Kouzlení bez hůlky bylo evidentně jen další zvláštností, kterou přijala bez reptání. Usmívala se na Lyn, když obdržela svůj díl slávy.

Na konci lekce je zarazila, než se rozprchli do Velké síně.

„Všichni chápeme svět trošku jinak a určitě ne každej z vás rozuměl mejm slovům do hloubky. Mezi váma ale jsou lidi, kterejm už se něco podařilo. Zkuste to prodiskutovat mezi sebou – věřím, že vaši kamarádi vám ten princip budou schopný vysvětlit bližšíma slovama než já. A nemůžu jinak než vás pobídnout k tréninku jak čarování, tak vaší samotný mysli. Je to mocnej nástroj a je to škoda, jestliže jeho potenciál není plně využívanej.“

Všichni se nahrnuli k východu a pozadu zůstali jen Harry, Hermiona a Lyn. Ron se s omluvným výrazem rozeběhl do Velké síně na večeři, zjevně umíral hlady.

„Tak jak mi to šlo?“ nadhodila Lyn.

„Myslím, že to bylo dobré,“ ocenil to Harry. „Ale měla jsi pravdu s tím vysvětlením na konci. Asi se to špatně vyjadřuje slovy.“

„Jo, navíc se ti to pokaždý povede jinak, čili vážně nevíš, kdy tě kdo jak pochopí,“ protočila oči Lyn. „Hlavní je přijmout skutečnost, že se dá kouzlit bez pomůcek. A hned další je sebepozorování. Je to jako se vším: nemůžeš vědět, jak ovládat svoji mysl, když ani nevíš, jak funguje.“

Harry si ztěžka povzdechl.

„Už mluvíš jako Snape,“ zabručel. „Uzavřete svou mysl, Pottere,“ zapitvořil se kysele. „Jako bych neměl nic lepšího na práci.“

Lyn ho se zájmem pozorovala.

„Učí tě nitrobranu?“

„Jo. Ale nikomu to neříkej, oficiálně mě doučuje z lektvarů.“

„Nemám komu,“ opáčila Lyn. „Hádám, že ani on to nedokáže vysvětlit pochopitelným způsobem.“

„Absolutně nemám představu, jak bych měl uzavřít svou mysl,“ přisvědčil Harry pochmurně.

„Snape nemůže mít osobního času nazbyt, když učí dva předměty a po večerech se ještě věnuje mý přípravě na zkoušky a tvýmu tréninku nitrobrany,“ poznamenala Lyn.

„Má na to obraceč času,“ vysvětlila Hermiona zasvěceně. „Dostal ho už kvůli těm dvěma předmětům, a to asi ještě netušil, kolik toho bude dělat navíc.“

„Tak nějak jsem to tušila,“ zamračila se Lyn. „Po škole se povídá, že jeho rozvrh je nereálnej. Každopádně se nedivím, že je pořád pod psa. Taky bych byla.“

„To ho ještě neomlouvá za to, jaký je to mizerný parchant,“ zavrčel Harry. Lyn se na něj v chůzi chvíli dívala. Cítila, jak v něm vztek probíjí při každém tepu srdce, a marně se snažil ho ovládnout.

„Proč jseš tak strašně naštvanej, Harry?“

„Já nevím,“ odsekl. „Děje se mi to od doby, co se Voldemort vrátil. Je to děsný pocit, mít ho pořád v hlavě. Proto mě Snape učí nitrobranu, i když se mu to teda moc nedaří. Vsadil bych se, že to dělá schválně a otvírá tak svému Pánovi dveře do mé hlavy víc doširoka.“

„Tomu nevěřím,“ namítla Lyn. „Ať je jakejkoli, jediný, čím se opravdu provinil, je nevraživost vůči tobě. Neudělal by ale vědomě nic, co by ohrozilo i všechny ostatní.“

„Jak ty to můžeš vědět?“ vyjel Harry.

Lyn pocítila dávku hněvu, která i jí zvedla tlak. Na zlomek vteřiny měla pocit, že se Harryho oči zaleskly červení a jeho obličej dostal mírně hadí rysy. Leknutím zamrkala.

„Vlastně nijak,“ obrátila list a snažila se znít co nejlhostejněji, jako by posledních několik vteřin vůbec neproběhlo. „Ale Brumbál mu přece věří, ne?“

„Brumbál se může mýlit,“ ucedil Harry tiše, protože si sám uvědomil, že to, co se právě stalo, nebylo nejpříznivější znamení. Lyn si v duchu oddechla, ale umínila si, že před ním se už nikdy nemůže zmínit o něčem, co se nesmí dostat k Voldemortovi. Vypadalo to, že ten starý paprika má nad Harrym nebezpečně velkou moc a Harry tomu nedokáže dost dobře vzdorovat. Žádný div, že mu Brumbál domluvil nitrobranu. Tedy, musel to být Brumbál. Pochybovala, že by mu to Snape nabídl dobrovolně sám od sebe a odsoudil se tím k dalšímu nevítanému pobytu v jeho společnosti.

Hermiona pozorovala kamaráda nanejvýš znepokojeně. Vyměnily si s Lyn polekaný pohled. Harry se v návalu studu nad vlastní slabostí a rozčarování nad reakcemi přátel odvrátil a bez dalšího zdržování pokračoval k Velké síni. Lyn a Hermiona ho následovaly zpovzdálí a neřekly už ani jedno slovo, dokud se u večeře nerozloučily, než se každá vydala ke svému stolu.

Zdálo se, že pátý díl, který jí možná v nějaké jiné realitě stále ležel nedotčený na zemi, opravdu přitvrdil v napětí. Lyn až mrazilo v zádech, když si probírala, co všechno se oproti čtyřce změnilo, a palčivě si uvědomovala, že tentokrát není čtenářem, který si užívá dobrodružství z bezpečné vzdálenosti. Nyní byla přímo ve středu dění. Stejně jako tehdy, zavřená spolu se svým zoufalstvím v ústavu, si říkala, že by si měla dávat větší pozor na to, co si přeje.

.

« Předchozí kapitola                                                                 Další kapitola »

607 Celkem zhlédnutí, 3 Dnešní zhlédnutí