Send a wish upon a star
Do the work and you’ll go far
Send a wish upon a star
Make a map and there you are
Send a hope upon a wave
A dying wish before the grave
Send a hope upon a wave
For all the souls you failed to save
And you stood tall
Now you will fall
Don’t break the spell
Of a life spent trying to do well
Place your past into a book
Put in everything you ever took
Place your past into a book
Burn the pages let them cook
Sia
Bradavice; 15. dubna 2012
Jarní sluníčko vytáhlo obě bradavické maminky s jejich dětmi ven, přestože byla neděle. Pozornost studentů se už ostatně postupně zklidňovala, začali si na Hermionu s jejím temně zeleným kočárkem a na Aliteu s oranžovým zvykat.
Dny byly čím dál tím krásnější, až nepřístojně krásné, když si Hermiona uvědomila, co vše se děje. Alitea šla vedle ní zamyšleně a Hermiona přemýšlela, zda se jí má zeptat na Petra. Myšlenky jí vířily mezi tím, co postupně zjišťovala o Grindelwaldovi, mezi nevyřčenými starostmi Alitey o Petra a mezi vlastními starostmi o syna a jeho vztah s otcem.
Přemýšlela o tom, jak zvláštně odtažitě se choval i poté, co mu Severus k jejímu vlastnímu překvapení řekl vše. Chápala, že to teprve musí zpracovat, bylo normální, že byl zamlklý. A zároveň se nemohla zbavit pocitu, že je to špatně, že je chyba možná i na její straně, když mu není schopna poskytnout útěchu. Byl její děťátko, připadal jí tak, přestože by už neměl. A na druhou stranu si uvědomovala, že jeho zdánlivě dospělé chování může být jen maskou, která zakrývá vyděšené dítě v něm. Měla by ho přivinout, měla by mu poskytnout pocit, že ho ochrání před všemi nebezpečími světa, jak věřil, když byl malý.
Jenže to nebyla pravda, nikdy to nebyla pravda a dnes to bylo jiné jen o to, že to věděli oba. Joshua měl naopak zřetelnou tendenci chránit ji, příliš brzy; tak by to být nemělo. Měl právo být ještě bezstarostným dítětem, ale měl právo také na pravdu. Chápala, proč mu to Severus nechtěl tak dlouho prozradit, podle všeho příliš dlouho, když Joshua na to nejdůležitější již beztak přišel sám. Ostatně i z těchto důvodů na něj příliš nenaléhala. Na druhou stranu rozuměla i touze Joshuy vědět všechno, jeho pocit křivdy za polopravdy, kterými ho ukolébávali k falešnému klidu. Vzpomněla si na to, jak znepokojivě podobnou situaci nesl Harry: i jemu Brumbál pravdu dávkoval postupně, o tom, že je na něm, aby zabil Voldemorta, se dozvěděl, až když mu bylo téměř šestnáct let. Byl starší o tři roky, a to je v tomto věku hodně. Ucítila, jakoby se jí kolem srdce sevřela ledová ruka – může něco takového Joshua vůbec unést?
Ve skutečnosti však volbu neměli, tedy Severus tu volbu neměl. Na ni tuto odpovědnost nepřenášel, celou tíhu té volby, která neměla správné řešení, nesl sám. Zlobilo ji to, ale zároveň chápala, že je to jeho způsob, jak ji chránit. Bylo to vlastně pohodlné, najednou pocítila osten výčitky, že jí vlastně odstavení na druhou kolej vyhovovalo. Ale ona nebyla jen dalším Snapeovým dítětem, ona byla matkou Joshuy, dospělou ženou, která má schopnosti své dítě chránit stejně jako otec. Je to její právo, či spíše povinnost. Měla by s ním hovořit, měla by vědět, co její dítě prožívá.
A ona to nevěděla.
A zejména – měla by mu být nablízku. Jen si nebyla jistá, zda jí Josh do svých myšlenek vůbec pustí, tváří v tvář k němu si připadala bezmocná. Snad se to teď zlepší, když tu žijí spolu. Snad bude chodit alespoň na nedělní obědy. Snad si k ní najde cestu i v jinou dobu… A snad přijde už dnes, objednala v kuchyni jeho oblíbenou smaženou rybu s hranolkami a hráškem, přestože tuhle mastnou anglickou klasiku Severus nesnášel. A rozhodně už nikdy neudělá tu chybu, že by neměl připravené místo u stolu.
„Petr mi napsal, Hermiono. Abych se vrátila,“ přerušila Alitea tok jejích myšlenek.
„Petr chce, aby ses vrátila?“ zeptala se nevěřícně Hermiona. „Jsi si jistá, že –“
„Jistá… Nemůžu si být jistá, ale všechno nasvědčuje tomu, že to skutečně psal on.“
„Písmo můžou napodobit. Kdy ti psal naposledy?“
„Dávno,“ stiskla rty Alitea. „Před necelými třemi měsíci. Ale to přece neznamená, že to nepsal on! Poznám jeho styl, on píše… má takové zvláštní obraty, které jsem u nikoho jiného neviděla.“
„To ale nemusí být nepřekonatelná překážka pro někoho, kdo jeho dopisy zná, že,“ odpověděla Hermiona nesouhlasně. „Jak to odůvodnil? A co David?“
„Chce, aby David zůstal tady, on si je vědom toho nebezpečí! Nepředstírá, že se nic neděje. Jen… Hermiono, byla bys ochotná… nikoho tu neznám…“ Alitea se na ni prosebně podívala.
Hermiona si povzdychla. Jistěže byla ochotná se o Davida postarat. Jen si nebyla jistá, zda to udělat má. Když to odmítne, co Ala udělá? Zůstane, nebo zmizí i s dítětem?
„Nebylo by to na dlouho,“ vyložila si Alitea špatně její mlčení.
„O to nejde,“ zavrtěla Hermiona hlavou a raději zopakovala svou předchozí nezodpovězenou otázku: „Jak to zdůvodnil?“
„Potřebuje mě. Potřebuje se dostat ze země, a naši přátelé také. Nemají teď ale šanci získat mezinárodní přenášedla… Jsem jejich poslední naděje, Hermiono. Samozřejmě, pokud by se mi podařilo je sehnat… Pomůžeš mi?“ prosebně se zadívala na přítelkyni.
Hermiona skousla dolní ret. Sehnat přenášedla. Postarat se o Davida. To všechno by samozřejmě bylo možné, byla si téměř jistá, že by to Harry nebo přímo Kingsley dokázali. Možná to nebylo až tak nelogické. Kolik měli lidí, kteří se dokázali dostat k některému ze zahraničních ministrů čar a kouzel? Přesto však z toho všeho měla nepříjemný pocit. Skutečně by Petr ohrožoval život své ženy? I kdyby byla jeho poslední nadějí? Nebyla si jista. „Jak se tam chceš vlastně dostat? A jak ho tam chceš najít?“ zeptala se stále nedůvěřivě.
„Mudlovským letadlem. Pak se mám dostat od Brna, taky raději doporučuje mudlovskou dopravu, a jít do Vaňkovky, to je nákupní centrum, víš? Je tam hodně lidí. Mám se tam procházet jako po nákupech a oni mě najdou.“
„Nebo tě dřív poznají úplně jiní spolužáci,“ mračila se Hermiona.
„Od čeho je mnoholičný lektvar?“ pousmála se Alitea. „V tom dopise byl vlas, Petr myslel na všechno.“
„Nebo myslel na všechno ten, kdo ti ten dopis poslal,“ poznamenala Hermiona. Stále nebyla přesvědčená. „Kdy?“
„Za dva týdny. Čtvrtého května. To je dost času, abys –“ Nejistě se na Hermionu podívala. „Pomůžeš mi?“
Hermiona jí pohled vážně vrátila: „Chceš to skutečně udělat?“
„Ano, samozřejmě. Myslím, že bych měla. Není to snad moje povinnost?“
„Pokud to nepsal on, tak není. A vlastně – ani pokud to on psal. Nikdo tě nemůže nutit, abys riskovala svůj život. Ani tvůj manžel ne. Vlastně by to po tobě vůbec chtít neměl,“ mračila se Hermiona. „A vlastně si myslím, že Petr, kterého znám z tvého vyprávění, by to po tobě vůbec nechtěl,“ dodala. „A hlavně – neptala jsem se na to, co udělat máš nebo co je tvoje povinnost, ale co udělat skutečně chceš.“
„Já vím, já to všechno vím, Hermiono,“ přikývla Alitea a Hermionu skoro překvapilo, že se s ní nepře. „Ten dopis jsem dostala včera. A od té doby o tom přemýšlím. Večer co večer, když uspávám Davida, myslím na něj … když jdu spát… V noci se mi o Petrovi zdálo, byli jsme spolu a bylo to… Miluju ho, Hermiono, a on mě taky. Obejmul mě a říkal, že se mám rozhodnout sama, protože sama vím, co je správné. Že mě do ničeho nenutí, protože to je nebezpečné. Ale že by hrozně rád viděl svého syna. To mi vlastně psal i v tom dopise, on přece má právo vidět svého syna, Hermiono!“
Hermiona přikývla, hrdlo stažené.
„On je…“ Alitea zavrtěla hlavou, jako by nemohla najít správná slova, „je skvělý, Hermiono. Nejúžasnější člověk, kterého znám. Je hrdý, a přitom se dokáže smát. Je člověk, který se vždy snažil dělat věci správně, a bylo jedno, jestli to bylo pro něj dobře, nebo ne. Zaujal mě ve škole hned na začátku. Tři starší kluci šikanovali jednoho kluka z druháku. A on byl v prváku! Z mudlovské rodiny, prakticky nic ještě neuměl, ale nesnesl nespravedlnost. Zastal se ho. A odnesl to, samozřejmě. A přesto to udělal znovu a znovu, když bylo potřeba. A prohrával a vždycky vstal. A pak konečně i vyhrál, protože dokázal kolem sebe shromáždit lidi. A taky protože se hrozně rychle učil a fakt byl magicky nadaný.“
Mezi mladými ženami se rozhostilo ticho. Po několika minutách Alitea řekla: „Nevím, jestli to psal doopravdy on, máš pravdu, že to ve skutečnosti nemůžu vědět. Ale myslím si to. Věřím tomu. A chci za ním.“
„Nemusíš tam jet ty. Přenášedla přece může donést i někdo jiný, kdo by tolik neriskoval…“
Alitea zavrtěla hlavou. „Tak to přece není. Každý by riskoval, pokud je to opravdu past. To po nikom nemůžu chtít.“
„Najdeme někoho, kdo by šel s tebou. Někoho z Řádu.“
„Myslíš, že někdo bude ochotný? Nezdálo se mi, že by mi zrovna věřili. A je to riskantní, v tom máš pravdu. Nejsem si jistá, zda je správné, aby riskoval někdo jiný.“
„Zkusím to. Jen… Když ne kvůli sobě, neměla bys tam jezdit kvůli Petrovi. Mohli by tě použít jako zbraň proti němu.“
„To mě taky napadlo. Jenže… obtížně se to vysvětluje, protože to tak cítím… tedy myslím, že je dost pravděpodobné, že to psal Petr. Cítím to.“
Hermiona vzdychla. Na tom něco samozřejmě může být, protože se vždy říkalo, že milující lidé leccos vycítí. Jenže také by to mohlo být tak, že si Alitea přála, aby to byla pravda. „Napiš někomu ze svých přátel. Zkus to celé ještě ověřit.“
„Myslíš, že jsem to už nezkoušela za celou tu dobu, co se Petr neozývá? Ale dobře, udělám to znovu. Ale… mám tomu rozumět tak, že mi jsi ochotná pomoct?“
Hermiona přikývla. „Pomůžu ti, Aliteo,“ řekla vážně, přestože si pořád nebyla jistá, zda dělá správně. Ale čemu jinému už měla věřit než srdci milující ženy? Alitea věřila, že je to tak, a byla to koneckonců ona, kdo znal svého muže nejlépe. „Postarám se o Davida, i když jsem skoro v pokušení to odmítnout, pokud by to byl způsob, jak tě tu udržet.“
„Děkuju,“ přikývla Alitea ulehčeně. „A přenášedla? Myslíš, že…“
„Ano, myslím, že by to bylo možné. Proberu to s přáteli. I to, kdo by šel s tebou. Pořád si nejsem jistá –
„Já vím! Já nevím, Hermiono, já nevím… Ale nemůžu to jen tak ignorovat, nikdy bych si to neodpustila.“
„Rozumím,“ odpověděla Hermiona tiše. Co by udělala ona v takové situaci? Nejspíš totéž. Jenže Severus by to po ní nikdy nechtěl. Ale Petr není Severus a ve skutečnosti nemůže vědět, co by Petr po Alitee žádal či nežádal. „Udělala bych totéž, Alo.“
Chvíli šly mlčky, dokud se Alitea nezastavila a nechytila i Hermionu. „Podívej, není támhle tvůj syn?“
Hermiona se podívala směrem, kterým Alitea ukazovala. Několik metrů vpravo před nimi skutečně seděl Joshua v hloučku svých přátel – Jamese, Teddyho a Vicky. Viděla, že spolu hovoří, zvuky však žádné neslyšela, jako by kolem nich bylo zakouzleno tišící kouzlo. Děti si jich zatím nevšimly a Hermiona je mlčky pozorovala. Vypadaly znepokojeně, zdálo se, že řeší něco, co považují za důležité. Připadalo jí, že dorážejí na Joshuu otázkami, na které chlapec nechce či neumí odpovědět. Tvářil se však spíše zamyšleně než odmítavě.
Po chvíli si jich všimla Vicky a upozornila na ně ostatní. Chlapci se také na ně podívali a Vicky, aniž by na ně čekala, seběhla k cestičce.
„Ahoj teto,“ pozdravila a zvědavě nakoukla do obou kočárků. „Půjčila bys mi Rosie?“
„To víš, že ano,“ usmála se Hermiona a přepustila jí místo u nezdobeného kočárku z tmavě zelené dračí kůže. Tak tmavé, že vypadala téměř černá. „Ale už ho otoč, je čas jít zpět.“
Vicky přikývla a se soustředěným výrazem, vědoma si významu svého úkolu, kočárek otočila a vydala se zpět k hradu.
Mezitím dorazili i chlapci a obě ženy pozdravili. James nakoukl do Aliteina kočárku. „To pořád jen spí?“
„Pořád ne,“ usmála se Alitea. „Ale venku se dětem spí dobře. Chceš také vozit?“
James přikývl a hrdě se ujmul druhého kočárku s malým Davidem. Teddy se mezitím připojil k Vicky a Joshua se vydal zpět ke škole vedle Hermiony.
„Všechno v pořádku, Joshi?“ podívala se na syna a pokusila se ho obejmout kolem ramen. Neodtáhl se, nedal ale ani najevo, že by její dotyk vítal. „Přijdeš dneska na oběd?“
„Přijdu. A vezmu sebou Jamese.“
Hermiona přikývla a se směsí pobavení a zvědavosti si povšimla, jak se James otočil a překvapeně otevřel ústa k marnému protestu.
„Budete vítáni oba, Jamesi.“
…
Když dorazili ke škole, Rosie se právě probudila a zvědavě si prohlížela Vicky. Vicky se na ni usmála a Rosie jí k její radosti úsměv vrátila. „Teto, ona se už usmívá!“ vykřikla nadšeně a několik studentů ve vstupní hale se k nim otočilo.
Hermioně jejich přítomnost nebyla příjemná a raději hned vyndala Rosie z kočárku. „Budeš tak hodná a zaparkuješ ho do přístěnku, Vicky?“
„A nemohla bych si ji pochovat? Donesla bych ji nahoru, teto,“ zaprosila Vicky. „Teda,“ zarazila se, „jestli tam nebude… jestli neobtěžuju…“
„Můj muž tam nebude, Vicky, budu ráda, když půjdeš se mnou. Chceš vidět, jak ji budu přebalovat?“
Vicky přikývla a nejistě se podívala na stojící kočárek.
„Já ho uklidím, Vicky, klidně běž s mámou,“ řekl Joshua.
„Myslela jsem, že půjdeš se mnou,“ podívala se na syna Hermiona.
„Přijdeme za chvíli,“ odpověděl Joshua.
„Já nevím…“ zmohl se konečně k protestu James a zuřivě zagestikuloval na Joshuu. „Děkuju moc za pozvání… ale možná bych… nejsem si jistý…“
„Už jsem řekla, že jsi vítán, Jamesi. Budeme vás oba čekat přesně ve dvanáct. Alo, pohlídáš večer Rosie?“
Než stihla odpovědět, Josh se na matku napjatě podíval a řekl: „Já bych ji pohlídal, mami. Teda… jestli mi věříš, že –“
Hermiona se na něj usmála. „To bys ale musel teď se mnou zůstat celé odpoledne. Musela bych ti ukázat, jak se přebaluje… krmení potřeba nebude, budeme pryč nejdéle dvě hodiny, ale… Joshuo, nevím…“
„Já s ním taky zůstanu, teto,“ nabídla se hned Vicky.
„Uvidíme. Musíte mi ještě ukázat, jak to zvládáte. Alo, kdyby –“
„On to zvládne, Hermiono. Kolik ti je, Joshi? Třináct?“ zeptala se Alitea.
Joshua přikývl. „Já se všechno naučím.“
„Dobře, Joshi,“ souhlasila Hermiona a podívala se na svou přítelkyni: „Tak se nejspíš uvidíme až zítra, Alo. To už budu vědět víc.“
Ala mlčky souhlasila a donutila se usmát.
„Teto,“ zavolal ještě Teddy na vzdalující se Hermionu s Vicky. „Můžu s váma taky, teto? Jen na chvíli?“
„Pojď, Teddy,“ pozvala ho Hermiona.
Alitea mezitím vzala do náruče malého Davida, který se také probudil a začal se hlasitě dožadovat oběda. Klenutou halou se jeho křik výborně nesl a Alitea ho nervózně začala houpat.
„Já ten kočárek uklidím, paní profesorko,“ nabídl se i James a Alitea vděčně přikývla.
Oba chlapci mlčky dorazili do přístěnku, který Filch pro tento účel s mnoha výhradami vyhradil, a James zavřel dveře. Opřel se o ně a s nesouhlasným a tázavým pohledem se obrátil na Joshuu: „Co to mělo znamenat? Co tě to, promerlina, napadlo? Proč? Vždyť tam bude Snape!“
„Právě proto,“ odpověděl suše Joshua.
„Právě proto?!“ zeptal se nevěřícně James. „To si jako myslíš, že se skamarádíme a já mu budu říkat strýčku?“
„To bych ti nedoporučoval,“ odpověděl bez stopy úsměvu Joshua, „i když, pokud po tom toužíš,“ pokrčil rameny. „Jde o něco jiného. Zajímá tě ještě to proroctví?“
„Samozřejmě! A teď ještě víc, po tom, co říkala ta elfka… a kentauři… Myslím, že to spolu všechno souvisí.“
„Nevím. Možná. Ale Snape mi minulý týden toho řekl víc.“
„Minulý týden! A ty jsi mi nic neřekl?!“
„Slíbil jsem, že to nikomu neprozradím. Jen tobě, pokud ty slíbíš jemu, že to taky nikomu neprozradíš.“
James pomalu vážně přikývnul. „Dobře. Slíbím to. A co Teddy a Vicky? Také mají právo –“
„Právo?“ zvedl Joshua obočí. „Proč by měli mít právo cokoli vědět? Z čeho to právo odvozuješ? Ne, ani ty na to nemáš právo, Jamesi. Jsi ale můj přítel, a já s tebou o tom mluvit chci. To je přece víc, ne?“
„Teddy a Vicky nejsou přátelé?“ zeptal se James tiše.
„Jsou. Ale… slíbil jsem to.“
„Složil jsi Neporušitelný slib?“ zeptal se James s viditelnými obavami. „Nebo je tam jiné kouzlo, jako třeba takové, co udělala tvoje máma té zrádkyni z Brumbálovy armády?“
„Ne, samozřejmě, že ne.“
„Tak proč?“
„Jamesi,“ začal Joshua pomalu, „tobě připadá, že obyčejný slib není třeba dodržovat?“
„No… to tak není… určitě je… Jen… když je nějaký důležitý důvod…“
„Jenže ten důležitý důvod nevidím. A nejsem si teď vůbec jistý, jestli na ten oběd máš chodit,“ řekl zamyšleně.
„Nevěříš mi?“ naježil se James. „Jsem schopný zachovat tajemství! Nedokázal jsem ti to už? Vždyť jsem nic z toho, co jsme zjistili, nikomu neřek! A ani dneska jsem jim nic neřek, když mluvili o tom, co říkala ta elfka! Já respektuju, že je to tvoje tajemství!“
„Dokud nebude něco, co ti bude připadat jako důležitý důvod.“
„Pokud to ty nechceš, Joshi, nikomu to neřeknu. Přísahám. Ale jen proto, že to slibuju tobě. Jen kdyby… třeba… kdybys byl pryč… teda třeba někde v zajetí, myslím,“ dodal rychle, „tak bych… udělal bych to, co bych považoval za nejlepší.“
„Dobře,“ přikývnul Joshua. „To je akceptovatelné. Přesto chci, abys to slíbil i Snapeovi. Je to pro tebe problém?“
„Když to není problém pro něho,“ pokrčil James rameny a ušklíbl se.
………………
Grimmauldovo náměstí; téhož dne
Večer se s Hermionou, Minervou a Hestií Jonesovou přemístili z okraje školních pozemků na schůzku Fénixova řádu. Byl nervózní, protože to bylo poprvé, kdy nechávali Rosie samotnou, tedy pod dohledem někoho jiného. Původně chtěl, aby ji svěřili Poppy, Hermiona navrhla Aliteu Braunerovou, a to se mu příliš nelíbilo. Dopadlo to ale jinak – k hlídání se naprosto nepravděpodobně nabídl Joshua spolu s Weasleyovou a Hermiona si myslela, že mu musí projevit důvěru. Proč ne, on mu v mnoha věcech důvěřoval, ale pokud šlo o dvouměsíční dítě… Tady přece nejde o důvěru, ale o bezpečnost! Ustoupil po přemlouvání, které se nebezpečně začalo podobat hádce, a on hádky skutečně neměl rád. Samozřejmě však pověřil hlídáním hlídačů i dvě bradavické skřítky, které měly v případě jakéhokoli problému zalarmovat jednak Poppy, a jednak přímo jej.
Přes to všechno se nemohl dočkat, až jednání Řádu skončí. Zamračeně pozoroval svou ženu, jak zaujatě vykládá o té Češce a podivném dopise, který dostala. Když domluvila, rozhostilo se ticho.
První promluvila Hestie Jonesová: „Ten dopis jsi viděla, Hermiono?“
Hermiona se zarazila, pak pomalu zavrtěla hlavou. „Nemá důvod, aby si to vymýšlela, Hestie.“
„Myslíš? Třeba aby se mohla vrátit zpět a říct doma všechno, co se o nás dozvěděla?“
„Tvá logika poněkud pokulhává, Hestie,“ podpořil svou ženu Snape. „Vrátit se může kdykoli. Vůbec nám to nemusela říkat, není v Bradavicích uvězněná.“
„Souhlasím,“ přikývl Harry. „Kromě toho nemyslím, že ví něco zvlášť důležitého. Nebo jsi jí řekla něco víc?“ otočil se k Hermioně s nádechem znepokojení.
„Ne. Jedinými členy Řádu, které zná, jsme já a Severus. Neví nic o –“ na okamžik se zarazila, „o tom, co děláme.“
„Možná proto, že toho moc neděláme,“ poznamenal věcně Burton Battley.
„Ale-“ nadechla se k protestu Hermiona.
„Nech to být,“ mávnul rukou Battley, „probereme to později. Teď se vraťme k tématu. Zkusím to shrnout. Braunerovou jsme tu viděli, na mě působila velmi věcně a logicky. Jsme opatrní a je to v pořádku, Hestie, ostatně proto tu teď Braunerová není. Ale není třeba být příliš opatrný, protože potom naše činnost postrádá smysl. Souhlasím se Severusem a Harrym – neví nic skutečně důležitého-“
„Nebo možná jen nevíme o tom, že ví něco důležitého,“ podpořila Hestii její přítelkyně Ailith Farleyová.
„Dobře, Ailith, nevíme o tom, jestli ví něco důležitého,“ souhlasil Battley. „Stejně jako nevíme nic o tom, že by byla jeho špehem. Hermiona a Severus jí důvěřují –“
„Ve skutečnosti jsem nikdy neřekl, že jí důvěřuji,“ přerušil ho klidně Snape.
„Nemám pocit, že Braunerové nedůvěřuješ.“
„Jistě. Ani to jsem neřekl.“
„Dobře, Hermiona Braunerové důvěřuje, Severus neřekl, že jí nedůvěřuje,“ usmál se bystrozor.
„Já paní Braunerové také důvěřuji, Burtone,“ promluvila Minerva McGonagallová. „Ostatně byla vyslechnuta pod Veritasérem. Je tedy nepochybné, že ačkoli může být podvedena, ona sama zrádkyní není.“
„Přestože jsem nakloněn tomu myslet si, že paní Braunerová skutečně není špiónka, ostatně v opačném případě bych nikdy nesouhlasil s jejím pobytem v Bradavicích, nepovažuji to za nezpochybnitelně jisté, Minervo,“ oponoval Snape.
Harry se na něj překvapeně podíval: „Nepovažuješ Veritasérum za stoprocentní důkaz? Máš snad informace o tom, že by nebylo spolehlivé?“
„Ne, jistěže ne. Avšak jde o Gellerta Grindelwalda. Musíme počítat se vším.“ Snape zachoval neproniknutelně klidnou tvář, přestože si byl vědom pronikavého pohledu Burtona Battleyho.
„Dobře, takže podle těch, kdo znají Braunerovou více než my ostatní, co jsme ji viděli jen jednou, to vypadá těsně ve prospěch její důvěryhodnosti,“ shrnul Battley. „A hlavně – žádost je logická a dost jednoduchá. Znamená jen minimální riziko, protože nejspíš ve skutečnosti nemá, co prozradit.“
„Ví, že se zajímáme o Grindelwalda,“ namítla Levandule.
„Jen proto, že nám jeho identitu sama prozradila. To, že jsme se o něj zajímali dříve, vědět nemůže,“ nesouhlasil její manžel Terry Boot.
„Ve skutečnosti všechno, co víme o dění z Čech, víme od ní,“ řekl Bill Weasley. „Co Malfoy, Severusi? Hovořil jsi s ním o této záležitosti?“
„Ano.“
„Je nám k ničemu. Nic zajímavýho zatím nepřines. Nemá smysl s ním počítat,“ řekl pohrdlivě Ron.
„Nějaké informace přeci jen přináší. Pro mě je spíš problém, že nevím, čemu z toho věřit,“ oponoval Burton Battley.
„Nevěřím mu,“ sevřel rty Ron.
„To asi úplně nikdo, Rone,“ řekla Hermiona. „V tom se přece od začátku nic nezměnilo, ne? Ale to přece neznamená, že nemůže mluvit pravdu.“
„Draco už dříve potvrdil, že paní Braunerová nepatří ke Smrtihlavům. Minule mi řekl, že Grindelwald ví, že je v Bradavicích, že ho však nezajímá, jde mu jen o jejího muže. O dopise nic neví,“ shrnul Snape.
„Všechno, co Ala říká, je s tím v souladu, je to podpořeno nepřímými důkazy,“ namítla Hermiona. „Problém ale je, že ani jí nevěříte. A nic s informacemi, které přinesla, neděláte,“ podívala se s výčitkou na ministra, „Burton má pravdu.“
Oči všech se obrátily na Kingsleyho, který obvykle jen naslouchal. Nyní již mlčet nemohl, napjaté ticho prozrazovalo, že s Hermionou téměř všichni více či méně souhlasí.
„Hermiono,“ promluvil konečně ministr. „Je to složitější. S ostatními ministry komunikujeme, to může potvrdit Fleur i Alice Tolipanová,“ obě ženy mlčky přikývly a nespouštěly pohledy z ministra. „Osobně jsem hovořil s mým českým protějškem. A nespoléháme se na to, informace se snažíme monitorovat i vlastními lidmi,“ nepatrně pokývnul směrem k Evandrusovi. „Jenže pro potvrzení informací paní Braunerové nemáme žádné přímé důkazy.“
„Což nemusí nic znamenat, pokud mají vše pod kontrolou, jak ona tvrdí,“ zamračila se Hermiona.
„Jistě, máš pravdu. Neříkám to proto, že bych chtěl její tvrzení zpochybňovat,“ pousmál se Kingsley. „Jsem si vědom toho, že můžou být vědomě či nevědomě pod jeho kontrolou. Svolávám setkání evropských ministrů čar a kouzel. Budu s nimi hovořit osobně, a pokud není cokoli v pořádku, zjistím to. A pokud si toho nejsou vědomi, pokusím se je varovat.“
„Kdy to bude?“
„V září,“ odpověděl.
„To je skoro půl roku, Kingsley!“ vykřikla nespokojeně Hermiona.
„Možná není rozumné čekat až do září, Kingsley,“ řekl pomalu Snape. Chápal Hermioninu nervozitu, bylo to příliš daleko.
„Nezvládneme to dřív,“ zavrtěl hlavou Evandrus. „Přílišným spěchem bychom se také mohli prozradit. Navíc nemáme žádný ověřený důvod pro mimořádný postup, musíme proto respektovat obvyklé procedury.“
„Máme ale potvrzené ty zprávy o těch romských osadách v Maďarsku a Rumunsku, to by nemohl být důvod pro mimořádný postup?“ zeptal se Harry.
„Ne. Podle mínění ostatních je to čistě mudlovská záležitost,“ zavrtěl hlavou Kingsley. „Nemáme žádné skutečné důkazy pro jiné tvrzení.“
„A to proroctví?“ zeptala se Levandule.
„Levandule,“ řekla Alice Tolipanová, „nemůžeme předložit na mezinárodní úrovni záznam vystoupení tak zpochybnitelné osoby, jako je Trellawneyová.“
„Kromě toho jim proroctví prozradit nemůžeme, když mezi nimi mohou být i lidi Grindelwalda,“ řekl Harry.
„A co ty povodně a požáry v Československu?“ zeptal se Ron. „To není mudlovská záležitost. Na takovou náhodu nevěřím.“
„To jsou teď dva státy, Rone,“ zavrtěla nevěřícně hlavou Hermiona.
„To je jedno, ne?“ mávl rukou Ron. „V tom není ta podstata, ne?“
„Minimálně to svědčí o tom, že se Grindelwald neomezuje na jeden stát,“ řekl vážně Bill.
„Jenže české ministerstvo netvrdí, že je to náhoda. Tvrdí, že za to může právě ten Brauner,“ řekla Hestie Jonesová. „Jak si můžeme být jistí, že to není pravda?“
Hermiona se na ni vztekle podívala. Nadechla se k odpovědi, než však stačila cokoli říct, přerušil ji hluboký a klidný hlas ministra.
„Je to tak, Hermiono. Já jsem také nakloněn paní Braunerové věřit. Ale stát – nebo zástupce státu – nemůže jednat na základě víry v tvrzení jedné osoby.“
„Kterou navíc prakticky neznáme,“ doplnila Hestie s uspokojením.
„Takže ty jí nechceš pomoci?“ uhodila Hermiona na Kingsleyho.
„To jsem neřekl,“ ministr stále mluvil naprosto klidně. „Člen Řádu tak jednat může. Jen si musí být vědom toho, že ho Velká Británie oficiálně nepodpoří a že se od něj v případě potřeby distancuje. Nejde a nemůže jít o akci ministerstva.“
„Tohle ale není akce –“ začala nespokojeně Hermiona.
„Není,“ nenechal ji domluvit Kingsley. „Jsem si toho vědom.“
Rozhostilo se ticho, které po chvíli přerušil Burton Battley: „Fajn. Zkusme se už dostat k nějakýmu závěru. Paní Braunerová nemá žádné informace, které by kohokoli z nás mohli ohrozit, snad s výjimkou toho, že ví o členství Hermiony a Severuse v Řádu. Riziko je tedy malé, pokud vůbec nějaké, protože komukoli by došlo, že Hermiona Grangerová bude členkou nějakého spolku, který se o takové věci zajímá. Nemyslím, že je to příliš překvapivá informace. A totéž samozřejmě platí i o tobě, Severusi,“ kývnul ke Snapeovi. „S tímto rizikem jste vy dva podle všeho smířeni,“ podíval se tázavě na Snapea a Hermionu.
„Jistě,“ pokývla hlavou Hermiona, zatímco Snape jen zvedl obočí.
Byl si téměř jist, že Alitee můžou důvěřovat. A ve skutečnosti nebyla možnost, jak ji zde zadržet, protože k opuštění země jejich pomoc nepotřebovala. Neměli důkazy, aby ji mohli oficiálně zatknout. Ostatně, pokud by jí skutečně nevěřil, zabil by ji a nikoho z Řádu by nežádal o dovolení či rozhřešení. Pravda byla, že ve skutečnosti jí věřil. A Burton měl pravdu. „Ano, Burtone,“ řekl konečně nahlas.
„Jsou zde jiný rizika z toho, že jí poskytneme ta přenášedla?“ pokračoval Battley.
„Může sem přenést někoho, koho tu fakt nechceme,“ ozval se Seamus Finnigan.
„A taky se k nám můžou dostat jakýmkoli jiným způsobem,“ usmál se Battley. „Naše přenášedla budeme mít pod kontrolou, tohohle bych se fakt nebál.“
„Může jich být hodně,“ nevzdával se Seamus.
„Můžeme zapojit i další bystrozory, Kingsley?“
„V tomto ano,“ přikývl ministr.
„My také pomůžeme,“ poznamenal Evandrus Virdee.
„Tedy – má někdo nějakou další námitku?“
Nikdo neměl, pak se však k překvapení nejen Severuse, ale soudě podle výrazů i ostatních, ozvala Hermiona: „Je to nebezpečné,“ řekla tiše. „Může to být past na paní Braunerovou. Chtějí chytit jejího muže.“
„To je ovšem riziko, které je očividně ochotná podstoupit.“
„Ale –“
„Není na nás, abychom to za ni rozhodovali. My zvažujeme naše rizika. Pokud jí možnost zachránit své lidi za to stojí, měli bychom to respektovat.“
„Neřekla jsem, že to nechci respektovat. Neměli bychom ji ale v tom nechat samotnou.“
„To nemyslíš vážně, Hermiono!“ vstala Hestie Jonesová a začala nervózně přecházet.
„Nikdo do toho nenutí tebe, Hestie.“
„Hodláš tam snad jet ty?!“
„Hestie, Hermiona přece nemůže nikam teď jezdit,“ vstal rozzlobeně Harry.
„Ale –“ pokusila se něco říct Hermiona, Snape ji však nenechal.
„Moje žena přirozeně nikam nepojede.“
„Severusi –“
„Ne.“
Hermiona jen polkla, ostře a nesouhlasně se na něj podívala, dál však nic neřekla.
„Je otázka, jestli by tam měl jezdit vůbec někdo,“ vložil se do zjitřené atmosféry svým klidným způsobem opět Burton Battley. „Nejdříve ale uzavřeme první bod. Má někdo nějakou rozumnou námitku proti tomu, abychom Braunerové poskytli ta přenášedla?“
Nikdo se už neozval.
„Evandrusi, dokdy jsi schopný dodat neevidovaná mezinárodní přenášedla?“
„A dokdy je to potřeba?“ usmál se Evandrus Virdee a podíval se tázavě na ministra. Kingsley téměř neznatelně přikývnl.
„Do začátku května,“ odpověděla Hermiona.
„Budou tu. Harry, pomůžeš mi vytipovat vhodná místa, kam by se naši hosté měli přemístit?“
„Určitě, Evandrusi.“
„Fajn,“ přikývnul Battley. „Takže je to vyřešeno. Teď k druhému problému. Jsou tři možnosti: Buď je všechno v pořádku. Pak je jedno, jestli tam půjde Braunerová sama, naopak, každý další člověk zvyšuje riziko odhalení. Nebo je to past na ni, pak by jí doprovod mohl pomoci, ale jisté to není – na jejich straně bude moment překvapení. A budeme na veřejném mudlovském místě v cizině. Moc možností teda mít nebudeme. Anebo je to past na nás, pak samozřejmě jejím doprovodem můžeme jen ztratit.“
„Jen… vlastně Ala vyloženě nechtěla, aby s ní někdo šel,“ pokračovala přemýšlivě Hermiona.
„Nebo tě chtěla přesvědčit, aby sis myslela, že nechce, aby s ní někdo šel, Hermiono,“ odpověděl klidně Battley. „Ale nemyslím si to. Nejpravděpodobnější mi stejně jako tobě připadá druhá možnost. Přesto se však jako nejrozumnější rozhodnutí jeví, aby se do Prahy vydala sama.“
„Jenže to je pro ni nebezpečné,“ povzdychla si Hermiona.
„To už jsme probrali. Není mi jasné, co vlastně navrhuješ, Hermiono. Nějaké další názory?“
„Jednoznačně z toho vyplývá, že by měla jet sama,“ řekla Hestie Jonesová.
„Souhlasím,“ pokývnul vážně Dedalus Kopál.
„Vypadá to možná nekolegiálně,“ naklonil se Elfias Dóže, „možná i krutě vůči paní Braunerové, ale je to skutečně nejrozumnější řešení.“
„Jestli ona věří tomu, že to psal její muž, pak je nejpravděpodobnější, že to on doopravdy psal, ne?“ připojila se Levandule. „A v tom případě jí hrozí jen docela přiměřené riziko, které můžeme jen zvýšit, jak říkal Burton.“
„Ano, souhlasím,“ přikývl její muž a Snape si všiml, že i většina ostatních členů souhlasně přikyvuje.
„Myslím, že jste zbytečně podezíraví,“ prohlásila Alice Tolipanová. „Souhlasím s Levandulí, přece musí poznat dopis svého muže. A také si nemyslím, že je špiónka. Takže to riziko pro nás ani pro ni není velké. Navíc pokud sem dostaneme toho Petra Braunera, získáme hodně informací.“
„Takže všichni jsou –“
„Počkej, Burtone,“ zavrtěl zamyšleně hlavou Harry, „všechny ty argumenty jsou logické. Jenže mi to připadá nesprávné. Vzali jsme ji pod ochranu… je náš host… Nemůžeme ji nechat jen tak jít.“
„Ve skutečnosti nejenže můžeme, ale i musíme,“ pronesl Snape.
„Severusi…“ podívala se na něj prosebně a nesouhlasně Hermiona.
„Nemáme právo po nikom chtít, aby ji doprovázel. A pokud někdo chce dobrovolně,“ zvedul obočí a téměř pobaveně si prohlížel horkokrevné Nebelvíry, kteří tvořili většinu Řádu, „tak by si měl uvědomit, že tím může paní Braunerové ve skutečnosti uškodit při velmi malé pravděpodobnosti reálné pomoci. A uškodit i mnohem více, pokud by byl zajat a vyslýchán, i když toto riziko mohu pomoci minimalizovat, pokud se někdo tak pošetilý najde.“
„Tím máš na mysli co, Severusi?“ podíval se na něj napjatě Burton Battley. „Že bys skutečně znal protijed proti Veritaséru?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou s nehybnou tváří Snape. „Ve skutečnosti by to ani nic neřešilo. Ne proti takovému mistrovi v nitrozpytu, kterým podle všeho Grindelwald je.“
„Mí lidé nitrobranu ovládají,“ zamračil se Harry.
„Ach tak, jak jsem mohl zapomenout,“ ironicky poznamenal Snape. „Hovořím o Grindelwaldovi, Harry.“
„Jaký druh pomoci tedy nabízíš, Severusi?“ zeptala se Minerva.
„Nejspíš ten, který již využívají moji lidé,“ odpověděl místo Snapea vážně Evandrus Virdee.
„Vrátíme se raději zpět k tématu,“ pokračoval bezbarvě Snape a litoval, že o tom vůbec začínal. „Naprosto souhlasím s Burtonem a dalšími, riziko a možný prospěch nás vedou k jedinému závěru.“
„Je náš host, Severusi,“ řekla tiše Molly. „A je matkou malého dítěte.“
„Dítěti žádné nebezpečí nehrozí, Molly, zůstane v Bradavicích. A ji k tomu nikdo nenutí. A jak řekla Levandule nebo Alice – ve skutečnosti jen ona sama dokáže nejpřesněji odhadnout rizika. Včetně toho, zda ten dopis psal její manžel či někdo jiný.“
„Takže je rozhodnuto,“ prohlásil rezolutně Burton Battley.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry, „já se hlásím jako dobrovolník.“
Snape se na něj ostře podíval. Bláznivý zatracený Nebelvír. Pán bezové hůlky chce dobrovolně riskovat vše kvůli ženě, kterou ani nezná a jejímiž motivy si ve skutečnosti nemůžou být jisti.
„Ne, Harry,“ promluvil důrazně Kingsley. „Ty ne.“
„Ale Kingsley –“
„Přece ti musí být jasné, proč to nepřipadá v úvahu,“ podpořil svého přítele tiše Evandrus Virdee, zatímco se na ně Burton Battley jen přemýšlivě díval.
„Já ji doprovodím,“ ozval se do ticha Anthony Goldstein, bývalý havraspárský člen Brumbálovy armády. Všichni se k němu překvapeně otočili, od tohoto tichého muže nikdo nic takového nečekal, přestože prošel bystrozorským výcvikem. „Pokud tedy půjde někdo se mnou, jinak by to skutečně byla ztracená akce,“ dodal a vážně se rozhlížel.
„Půjdu já,“ zvedl se Nigel Wolpert, bystrozor, který často sloužil ve dvojici právě s Anthonym.
„Proč?“ zamračil se Snape.
„Věřím jí,“ podíval se na něj Anthony. „A Harry s Minervou mají pravdu. Je to náš host. Je pod naší ochranou.“
„A já v tom nemůžu nechat Anthonyho samotného,“ usmál se Nigel. „Je to parťák. Jo, a beru na vědomí, že v tom lítáme sami a že nás z toho ministerstvo tahat nebude, Kingsley,“ podíval se ostře na ministra.
„Dobře,“ přikývl Burton Battley poté, co se téměř neznatelným pohledem ujistil, že proti tomuto řešení nic nenamítá ani ministr. „Harry, uvolníš je ze služby, aby se mohli připravovat na akci?“
„Ano, jistě, Burtone,“ přikývnul Harry. „Evandrusi, mohl bys jim přidělit specialistu?“
Když muž z oddělení, o němž se nemluví, přikývl, Burton Battley se rozhlédnul kolem: „Takže, co je dalšího k projednání?“
…
Po skončení schůzky se chtěl Snape co nejrychleji vrátit do Bradavic, Burton Battley se však k němu naklonil: „Máš ještě chvíli čas, Severusi?“ Když se Snape zamračil, dodal: „Nezdržím tě dlouho. Jen mi řekni,“ naklonil se až těsně k jeho uchu: „Ví o tvým synovi i Harry?“
Snape na něj konsternovaně hleděl, nezmohl se na odpověď. Jistěže tušil nebo snad i věděl, že tohohle bystrozora vloni při té události neoklamal. Jenže Battley se k tomu nevracel, dokonce ani v náznacích ne, a takto otevřené tvrzení skutečně po měsících mlčení neočekával. „Proč se ptáš?“
„Chci si promluvit. A respektuju, že o něčem hovořit nechceš. A chtěl bych o tom mluvit i s Harrym. Je to problém?“
„Harry není problém,“ polknul Snape. „Jen… spěchám zpět. Naše dcera je doma –“
„Tvoje žena to nepochybně zvládne, Severusi,“ usmál se bystrozor na Hermionu, která se na ně překvapeně dívala.
„Samozřejmě,“ přikývla, „pokud potřebuješ zůstat, přepravím se zpět s Minervou a Hestií.“
Snape prkenně přikývl.
Battley se pousmál a aniž by ztrácel čas, otočil se na Harryho: „Harry, můžeš se chvíli zdržet?“
Za chvíli se všichni tři usadili ve vedlejší místnosti, kterou Snape zabezpečil před odposlechem. Rozhostilo se mlčení, jako by Battley najednou nevěděl, jak začít. Ticho narušoval jen cinkot skleniček a zvuk koňaku, který Harry pečlivě odměřil každému z trojice mužů.
„Co se děje, Burtone? Máš nějaké informace, které jsi nechtěl říkat před ostatními?“ zeptal se Harry po několika dlouhých minutách, v jejichž průběhu Snape věnoval svou pozornost zlatavým odleskům na sklenici a jemné vůni koňaku.
„Informace… nemyslím, že bych měl informace, který nevíte. Ale chci se zeptat na něco jinýho,“ na chvíli se opět odmlčel, napil se, pak se nadechl a podíval se pevně na oba muže: „Jaký je vlastně smysl Řádu? Co děláme? Nebo se scházíme jen proto, abysme měli pocit, že něco děláme?“
„Fénixův řád pracuje. Tvoji poznámku z dnešního večera jsem příliš nepochopil, Burtone,“ zamračil se Harry. „My pracujeme. Ostatně to říkal i Kingsley.“
„Kingsley mluvil o tom, co dělá jako ministr. A kdo je to – my? Nemluvím o tom, co někteří z vás děláte. Ale Řád jako celek?“ Battley se pohodlně opřel a zkřížil ruce na prsou. „Co je naší cílem? Co jsme zač?“
„Jsme Fénixův řád. To stačí, ne?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Battley. „Co chceme? Kdo nás vede? Kdo komu podlíhá? Kdo určuje, kdo a co bude dělat? Co jsme zač? Poradní orgán ministra? Nebo jeho prodloužená ruka, která může dělat to, co si on jako ministr oficiálně dělat netroufne?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „Kingsley je tady, protože je Kingsley. Ne, protože je ministr. Tady není náš nadřízený, Burtone. A ostatně tady nejsem ani já tvůj nadřízený.“
„Dobře,“ pousmál se Battley a Snape zapochyboval, kdo koho ve skutečnosti v Potterově odboru vede. „Ale co teda jsme?“
„Fénixův řád. Brumbálova armáda,“ pousmál se Harry.
„To se točíme v kruhu. Co to je?“
„Obrana, pokud cokoli dalšího selhává,“ odpověděl Harry, zatímco Snape stále mlčel.
„A selhává? Co selhává? Ve skutečnosti tu jsou zástupci prakticky všech oficiálních struktur, včetně těch, které oficiálně neexistují,“ ušklíbl se. „Kromě Kingsleyho, který je tu proto, že je Kingsley,“ usmál se trochu ironicky, „ty jsi ředitel odboru, Hestie, Ailith, Alice Thomasová, Romilda, Nigel, Anthony pracují jako bystrozorové, Katie s Alicí Tolipanovou jsou ministerský úřednice, o Evandrusovi nebudeme mluvit.“
„Nemusí tomu tak být pořád.“
„Ano,“ přikývnul Battley, „a až tomu tak nebude, zvládne to Řád? Kdo ho vede? Ty, Harry? Nebo Kingsley? Nebo snad Severus?“ změřil si ostře Snapea.
„Proč si to myslíš, Burtone?“ řekl pomalu Snape, přitom nepřestával otáčet skleničkou s koňakem v ruce a pozorovat jeho fascinující odlesky. „Řád jednoznačně vede Harry. Nechápu, jak tě mohlo napadnout něco jiného. Samozřejmě respektuje názor Kingsleyho –“
„A tvůj, Severusi. Tvé rozhodnutí o tom, kdo co může vědět.“
„Nevím, o čem mluvíš,“ odpověděl pomalu Snape, zatímco Harry překvapivě a překvapeně mlčel.
„Pokud si tady nevěříme, nemá vůbec smysl, aby nějaký Řád existoval,“ prohlásil Battley.
„Nerozumím, Burtone,“ promluvil Snape pomalu po chvíli mlčení. „Předpokládám, že nenaznačuješ, že tu někdo někomu nedůvěřuje? Nebo snad že já někomu nedůvěřuji?“
„Jsem rád, že jsi mě pochopil, Severusi,“ usmál se Battley a stoupnul si před Snapea, ruce opřené o stůl. „Řešíme tady drobnosti a podstatné věci nám unikají. Musíme chránit to dítě z proroctví. Všichni. To je prvořadá úloha Řádu.“
„Jistě,“ sevřel rty Snape. „V tom jsme v úplné shodě. Až to dítě najdeme.“
Burton se naklonil až k němu a zašeptal: „Není až tak těžký na to přijít, Severusi. Nemá smysl hrát si na schovávanou.“
„Nerozumím, Burtone,“ odtáhl se Snape.
„Dobře. Tak to shrnu. Jsi syn Eileen Princeové. Dal jsem si tu práci, že jsem zjistil, s kým se tvá matka znala ve škole. Vím, jak dlouho po její svatbě jsi se narodil. Vím, čím byl její manžel, vím dokonce, jak vypadal. Vím, z jaký je rodiny. Opravdu si myslíš, že věřím, že byl Tobias Snape tvůj otec? Máš mě za hlupáka?“
„Proč?“
„Hledáme dítě, který je princem a příbuzným Harryho, ne? Takové bylo zadání. Tak jsem hledal.“
„Proč?“
„Protože jsem zatracenej zvědavej detektiv, proto. Došlo mi, že je tvůj syn, po tom požáru, to asi tušíš, ne?“
Snape se na něj díval s kamenným výrazem v obličeji.
Když se nedočkal odezvy, Battley pokrčoval: „Samozřejmě jsem přemýšlel, proč se k němu nehlásíš. Napadlo mě několik hypotéz. A jedna se mi zdála zajímavá. A vcelku ji podpořila i tvá reakce na proroctví Trellawneyové. Snažil ses ho tajit, co to šlo. Vzpomínku na tu událost jsem si přehrál několikrát. Nejsi až tak chladnokrevný, Severusi. Vyděsilo tě to.“
Odmlčel se a čekal, zda něco řekne.
„Musíme ho chránit. A proto to musí vědět Řád, nebo alespoň ta jeho část, která je určená k ochraně Bradavic. Předpokládám, že ty to víš, Harry, že?“
Snape přikývl, na mlčícího Harryho se nepodíval.
„Minerva?“
„Něco ano. Ale ne všechno. Myslím, že ji to ještě nenapadlo.“
„O tom pochybuju. Spíš respektuje tvoje mlčení. Evandrus? Kingsley?“
„Ne.“
„Kdo?“
„Harry, Ron, Arthur, Molly, Ginny. On sám. A Hermiona, samozřejmě.“
„Považuju za potřebný to říct ještě Kingsleymu, Evandrusovi a bystrozorům v Řádu. Jen tak můžeme efektivně plnit náš úkol. Když pro nic jiného, tak proto, aby nemarnili čas objevováním objeveného. Pokud jsem na to přišel já, jak můžeš být tak naivní, že si myslíš, že na to nepřijde nepřítel? A za naivního jsem tě nikdy nepovažoval, Severusi. Pak by to ale nepřítel věděl, a přátelé nikoli.“
„Vždy jsem měl na paměti, že na to může nepřítel přijít, Burtone,“ odpověděl Snape dutě.
„A možná bys nám také mohl prozradit ten protijed na Veritasérum, Severusi. Pokud bojujeme spolu, musíme využít všechny naše zbraně.“
„Teď skutečně netuším, o čem mluvíš.“
„Když myslíš,“ pokrčil rameny Battley. „Nebudu na tebe dál tlačit, ale nech si to projít hlavou. Harry, a ty bys mi mohl vysvětlit, proč je tak důležité, abys právě ty nejezdil do Čech. I když Severus to ví nepochybně také, že?“
„Myslím, že tohle si necháme prozatím pro sebe,“ řekl pomalu Snape.
„Není to tak, že bych ti nedůvěřoval, Burtone,“ našel ztracenou řeč Harry, „ale –“
„Ale Severus si to nepřeje. Chápu, Harry. Důležité, je, že si důvěřujeme.“
„Brumbál také neříkal každému všechno,“ zopakoval Harry obranným tónem své oblíbené vysvětlení.
Battley znovu pokrčil rameny a chvíli je mlčky pozoroval. „To nezpochybňuju. Jenže problém je, že tady žádnýho Brumbála nevidím.“
572 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...