Paralela snů: 40. – Zázraky

pondělí 5. února 1996

Po hodině starodávných run se k Lyn přitočila Hermiona. Nenápadně, jen koutkem úst na ni sykla:

„Vypadáš nějak nezvykle nadšeně. Už jste se pokusili o to, o čem jsme mluvily? Dopadlo to dobře?“

Lyn maličko odvrátila hlavu a zvedla si před oči svůj domácí úkol, z nějž dostala V, usmála se a přikývla, zatímco předstírala, že se pyšní svým úspěchem. Hermiona se prudce nadechla a i její obličej se rozjasnil.

„Moc gratuluju!“ šeptla, když do ní jakoby náhodou vrazila, protože se sklonila, aby se přehrabovala v brašně. Lyn z ní cítila nefalšovanou úlevu a radost. Hermiona možná neměla dar aktivní empatie, ale rozhodně uměla s ostatními soucítit, a to se na ní Lyn opravdu líbilo. Takových lidí bylo podle ní žalostně málo.

Po tomto krátkém tajném rozhovoru si jedna druhé pro jistotu už nevšímaly. I kdyby to měly v úmyslu, pohled na Filche stojícího před zavřenými dveřmi učebny lektvaru je momentálně zaujal mnohem víc.

„Co se děje?“ zeptala se Lyn všeobecně davu.

„Odpadá vám hodina, slečinko,“ zabručel nerudně Filch. „Jako kdybyste potřebovali víc volného času k toulání po hradu a dělání neplech… Však já si vás pohlídám,“ mumlal si pod vousy, když opouštěl své dosavadní stanoviště a šoural se pryč.

„Proč? Kde je Snape?“ ozval se Malfoy, který právě dorazil.

„Prý je nemocný,“ odpověděl mu kdosi z davu vepředu.

„To mu vybuchl lektvar, nebo co?“ podivovala se Hermiona potichu směrem ke svému tradičnímu hloučku, mluvila však dostatečně nahlas, aby ji slyšela i Lyn, která stála zády k nim asi o metr dál. „Za celých pět let jsem nezažila, že by byl nemocný. I s tou poraněnou nohou v prvním ročníku přikulhal na hodinu!“

„Lupin taky míval období, kdy neučil a nebyl nemocný,“ řekl ještě tišeji Harry. „Možná jen má něco za lubem. Třeba někde venku plní pochůzky pro Voldemorta, parchant.“

Ronovo zasyčení už Lyn neslyšela. Vyrazila jen tak rychle, aby na sebe nestrhávala pozornost, ale jakmile byla z dohledu zbytku třídy, přešla do trysku.

Srdce jí bušilo v krku a měla dojem, že čas nějak zhoustl a zpomaluje její pohyb. Panická hrůza, že dorazí pozdě, ať už k čemukoli, jí kradla kyslík z plic. Zuřivě mrkala, aby zahnala obrazy, které jí pohotově servírovala její představivost, ale nezabíralo to; variace na téma Snapeova zhmožděného těla ji nezadržitelně obkličovaly.

Vrazila na ošetřovnu. Naštěstí byla prázdná až na jediné lůžko, kolem nějž byly zatažené závěsy. Lyn se k němu bez okolků vrhla, jenže v půli cesty jí zaclonila výhled madame Pomfreyová.

„Někoho hledáte, drahoušku?“ nadhodila ostře.

„Je tu profesor Snape, prosím?“ vydávila ze sebe Lyn trochu slušnosti.

„Do toho vám nic není. Jestli vám odpadla hodina lektvarů, radím vám vrátit se na kolej a studovat, abyste nevyšla ze cviku, než se profesor vrátí k učení.“ Když Lyn přesto otevřela ústa k protestu, madame Pomfreyová zvýšila hlas: „Jestli teď hned neopustíte ošetřovnu, zavolám sem některého z učitelů a postarám se vám o školní trest!“

Lyn chvilku doutnala, ale pak se otočila na podpatku a beze slova odešla. Plácla sebou o zeď za dveřmi ošetřovny a chvíli šeptem nadávala, až se stěny zelenaly. Nakonec to vyřešila tím, že se pokusila zneviditelnit. Koneckonců se jí to povedlo, aniž o tom věděla – jak těžké to mohlo být při plném vědomí?

Když se pohledem na vlastní ruce ujistila, že se jí to podařilo, vplížila se zpět. Ošetřovatelka už se vrátila do svého kumbálku a zdálo se, že neočekává, že by se Lyn vrátila. Tiše vklouzla za závěs lůžka a zajistila ten útlý prostor improvizovaným zvukotěsným kouzlem, které si bohužel už tak snadno ověřit nemohla.

Až pak dovolila uniknout tichému výkřiku zpoza dlaní přitisknutých k ústům.

Snape evidentně nespal. Trhl sebou a zadíval se do míst, kde stála, nechápavě zamračený. Lyn si vzpomněla, že je stále neviditelná, a kouzlo zrušila. Snape prudce vydechl.

„Elinor! Nesmíš tu být. Slyšela jsi Poppy, vykoleduješ si průšvih.“

„Ke všem čertům s tím!“ vyjekla netrpělivě Lyn a přistoupila k němu.

V jeho tváři se objevila kuriózní směs studu a vděčnosti. „Jsem moc rád, že jsi za mnou přišla,“ řekl tiše, oči kajícně upřené do jejích. „Bál jsem se, že jsem u tebe definitivně skončil.“

Lyn bezděčně vzlykla. Všechny křivdy byly pro ten moment zapomenuty. Pohled na jeho zubožené tělo jí připomněl, kolik toho pro ni udělal, kolik daleko vážnějších slibů dodržel. Možná náklonnost jednoduše neuměl vyjádřit normálně, ale riziko, jaké na sebe bral jen tím, že ji chránil, by strčilo každé jiné, obyčejné přátelství do kapsy.

Klesla na krajíček jeho lůžka a očima zděšeně přejížděla po krvavých šrámech pokrývajících jeho tělo. Neměl na sobě nic než tenké prostěradlo, které jen tak-tak zakrývalo to podstatné. Chvilku si ani neuvědomila, že se její prsty automaticky rozběhly po nezraněných kouscích jeho kůže, protože nic nenamítal.

Snažila se zůstat klidná, ale její slzné kanálky si dělaly, co chtěly. Po tvářích se jí rozkutálely velké slzy, ale dokázala se aspoň zdržet vzlyků.

„Prosím, řekni mi, žes přišel pozdě na schůzku nebo zapomněl donýst občerstvení… že tě nemučil kvůli mně…“

„Dopadlo by to tak v každém případě,“ povzdechl si Snape. Mluvil ztěžka; jeho zranění na povrchu musela být jen špičkou ledovce. Lyn se sevřelo srdce. „Kdybys tomu chtěla zabránit, musela by ses k němu přidat, a to bych nedopustil. Zřejmě sázel na to, že neuspěju, jinak by se neobtěžoval bez mého vědomí nastražit past. Zuřil spíš, protože nepočítal s tím, jak dobře si s ním dokážeš poradit. Zostudila jsi ho přede všemi přítomnými, dokonale odzbrojila ránou do míst, kde to nečekal. Chtěl si jen vylít vztek a já byl nejvhodnějším terčem.“

„Přesně tohohle jsem se bála,“ zavrtěla hlavou Lyn. Nemohla se přestat lehounce dotýkat jeho těla, jako by pouhý její dotek mohl ulevit jeho utrpení. „Jsem jen ráda, že jsi naživu… ale tohle… trhá mi to srdce. Tolik mě to mrzí. Nebýt mě, nestalo se ti to. Věřila jsem tomu, že když tě z toho vynechám, budeš v bezpečí…“

Truchlivě se usmál. Chytil ji za ruku a pevně stiskl.

„Dokud je naživu, nikdy v bezpečí nebudu,“ řekl tiše.

Lyn mu oplatila stisk, ale pak si všimla černé linky na jeho předloktí. Otočila jeho dlaň nahoru, aby dobře viděla na zlověstné tetování na jeho světlé kůži, odznaku jeho otroctví. Šlachovité svaly pod Znamením se napjaly, když si všiml, kam se dívá, a pokusil se ucuknout, ale Lyn jen něžně přejela konečky prstů po černých liniích. Jeho obočí vyletělo vzhůru a paži uvolnil. Taková reakce pro něj zjevně nebyla běžná. Vyvedlo jej to z míry natolik, že jí dovolil si Znamení dál prohlížet.

Neděsilo ji to; chtěla vědět a vidět všechno, čím byl. Nikdo nebyl dokonalý a i její vlastní milující rodina právě předvedla své nejtemnější stránky. Každý dělal chyby a Lyn ještě nepoznala člověka, který by za ně tak odhodlaně pykal. Soudit ostatní bylo lehké, žít jejich život mnohem těžší…

„Uvědomila jsem si, proč jsi mi to chtěl rozmluvit, až v momentě, kdy mi mířil hůlkou mezi oči,“ hlesla. „Nechápu, že nikoho z nás nenapadlo, že jsme se chystali udělat přesně to, co od nás očekával. Jsme to ale naivní sebranka.“

„Věřím tomu, že Liam doufal v to nejlepší, ale připravoval se na nejhorší,“ pousmál se chmurně. „To, co mi nejde do hlavy, je to, že tě vůbec vzali s sebou. Ani netušíš, jak blízko ses ocitla doživotí v jeho moci.“ Jeho pohled ještě zintenzivněl, jak cedil slova skrz zaťaté zuby. „Odešel jsem tehdy jen proto, že jsem sám podlehl bláhové víře, že tě Liam přiměje zůstat v bezpečí doma. Nevím, čeho bych se dopustil, kdybych věděl, že se pletu.“

Lyn na něj bezdeše civěla, zatímco jí drtil ruku. Strach, který pocítila, jak se hnala na ošetřovnu, se vrátil zrcadlený z jeho nitra. Nechal ji do něj nahlédnout, aby věděla, že nelhal, že mu na ní skutečně záleželo. Lyn ztěžka polkla a sklonila hlavu.

„Odpusť mi, prosím,“ zašeptala. Pozorovala slzu, která jí z tváře ukápla přímo na lebku vykreslenou na jeho žilnaté paži. „Odpusť mi to všechno… všechno, co jsem řekla. Neměla jsem žádný právo… To já jsem ta, kdo neví, co je to láska. Nemám podle čeho soudit, mám o tom jen fantastický představy,“ pousmála se nevesele skrz slaný závoj. „Nebylo to ode mě fér. Nevybíráme si, koho milujem… A ty… ty jsi pro mě příliš důležitej, Severe. Nechci kolem tebe procházet s odvráceným pohledem a předstírat, že neexistuješ. Přátelé si přece chyby odpouštěj… a já ti byla mizernej přítel.“

Ruka, kterou držela, se jí vysmekla, aby ji mohla vzít za bradu. Přiměl ji vzhlédnout a podívat se mu do očí. Viděla ho rozmazaně a musela několikrát mrknout, než mohla znovu ocenit jeho krásu, mírně narušenou výrazem plným bolesti. Jeho prsty se třásly oslabením, ale zvládly ji ještě pohladit po hraně čelisti, než dovolil paži klesnout zpět na její kolena.

„Měla jsi veškeré právo, Elinor,“ oponoval jí tiše. Lyn překvapeně pozvedla obočí. „A měla jsi taky pravdu, i když jen z části.“

Zadržela dech, jak čekala, až dopoví, co nakousl, neschopná potlačit neodbytný malý balonek naděje, který se jí vzdouval pod srdcem.

„Lily se pro mě kdysi stala důvodem vůbec pokračovat v žití,“ vydechl. „A já to všechno zpackal. Půl života jsem se pokoušel odčinit svou vinu a uchránit to jediné, co po ní zbylo, a to dávalo mé mizerné existenci smysl. Miloval jsem jen svůj sen o tom, jaké to mohlo být, kdybych celou řadu věcí udělal jinak… a nebyl to žádný život. Ale myslel jsem si, že mi to tak vyhovuje, být sám. Rozhodně bych si to zasloužil.“

Znovu jí sevřel ruku a jeho zrak se vrátil z výletu do kraje vzpomínek zpět k jejím očím.

„Nechtěl jsem uvěřit tomu, že jsem dostal novou šanci. Ale jsi tu, a přestože znovu dělám zavrženíhodné chyby, neopouštíš mě… A já zjišťuju, že vzdát se tě je něco, čeho nejsem schopen.“

Lyn poskočilo srdce. Jeho pohled nabral intenzitu, jakou si málokdy dovolil projevit.

„Zbaběle jsem tě nechal si myslet, že jsi nějaká ubohá náhrada, protože jsem neměl dost odvahy ti říct, co k tobě cítím,“ procedil skrz zaťaté zuby a Lyn nevěřícně sledovala, jak se mu oči navzdory jeho snaze zalily slzami. „Pokoušel jsem se ty city utopit v nízkém chtíči a málem jsem o tebe přišel. Nejsi žádná náplast, Elinor. Jsi mnohem víc, než si zasloužím.“ Polkl a dopřál si další doušek vzduchu. „Nechci bez tebe být. Vrátila jsi mi život a naději. Prosím, odpusť ty mně. Pomyšlení na to, že jsem možná nezvratně zničil svou šanci být s tebou, byl horší mučení než Cruciatus…“

Zírala na něj nevěřícně, pusu dokořán. Bylo jí jasné od začátku, že směřoval k nějaké formě usmíření, ale už neměla dost kapacity riskovat a doufat, že z toho bude cokoli víc, než o co ho prosila. Na chvíli oněměla a jen vnímala, jak jí srdce plesá. Nechtěla však jeho život ohrozit ještě víc, než stihla doposud.

„Vždyť si to přece nemůžeš dovolit,“ popotáhla. „Jestli ti Voldy přijde na to, že něco máš zrovna se mnou, pochybuju, že z toho vyjdeš jen s mučením. Já bez tebe taky nechci bejt, ale nehodlám tě neuváženě připravit o život. To bych nepřežila…“

Snape se k jejímu překvapení pobaveně pousmál.

„Neřekl jsem, že je to ten nejlepší a nejbezpečnější nápad na světě,“ zavrtěl mírně hlavou. „Ale tajím před ním tolik už tak dlouho… Nikdy z mé mysli nevydoloval ani to, které straně jsem vlastně věrný. Dokážeme-li to utajit před ostatními lidmi, nemá šanci se to dozvědět. O to už se postarám.“

„Vždycky jsem tušila, že v magii musíš bejt fakt borec,“ uchechtla se mokře. „Ale tohle je teda jiná dimenze.“

„Mám to brát jako ‚ano‘?“ naklonil Severus hlavu ke straně.

Lyn si to nechala projít hlavou, aby zase nekývla na něco, čeho by litovala. Zdál se naprosto upřímný, ale to, co fakticky nabízel, byla tajná milostná aféra. Lyn oceňovala, že jí alespoň nelhal: nesliboval modré z nebe a lásku za hrob. Sám nejspíš nevěděl, kam to povede. Jen si konečně přiznal, že chce to, co nabízela ona.

Lily byla pořád na prvním místě a dost možná se to nemělo šanci nikdy změnit. Byl ale jen člověk a potřeboval společnost; potřeboval s někým sdílet svůj život, i kdyby jen proto, aby mu z jeho poslání nepřeskočilo. Lyn byla jen někdo, kdo mu nebyl proti mysli – s kým byl ochoten něco takového podniknout, komu důvěřoval.

Vztahy už začínaly s menší šancí na úspěch. Lyn v něm nerozpoznávala narcistické vlastnosti, což byl dobrý start. Byla však ochotná porušit své vlastní slovo a vstoupit do vztahu s někým, o kom věděla, že ho milovala víc, než on ji? Byl to jeden z jejích největších strachů: stát se někomu převoznicí – zahojit jeho srdce a napravit jeho sebevědomí, jen aby odešel hledat tu pravou lásku, jakmile se ucítí dost silný.

Toužila říct ano, ale to poslední, o co stála, byl další šrám na srdci.

„Dej mi chvilku,“ vypravila ze sebe ztěžka. „Musím si to nechat projít hlavou.“

Snapeův výraz se nezměnil; naděje z něj vyprchala, už když Lyn zaváhala a odmlčela se. Zdálo se, jako by nemohl přijít na to, co k tomu dodat. Asi čekal, že se do toho Lyn vrhne po hlavě. Musel vědět, jak beznadějně byla zamilovaná.

„Máš tolik času, kolik jen potřebuješ,“ řekl nakonec rozechvěle. „Počkám si na tebe.“

Lyn se neubránila úsměvu. To byla dobrá reakce a posunula ji o kousek blíž kladné odpovědi. Možná až tolik nezáleželo na rozdílu v míře lásky… možná všechno, co zatím nejvíc potřebovala, byl někdo, kdo s ní bude zacházet tak, jak si zasloužila.

„Děkuju,“ hlesla a stiskla mu ruku.

Stisk jí oplatil, ale v tu chvíli mu tělem projel třas a z úst se mu vydralo zasyknutí. Lyn se zamračila a prohlédla si jej pozorněji. Něco na téhle scéně nebylo v pořádku. Severus už přece musel být na ošetřovně od časného rána, možná už od noci. Jeho rány přesto vypadaly stále čerstvé.

„Moment,“ vydechla. „Jak to, že se o tebe ještě nikdo nepostaral?“

„Postaral, Elinor,“ ušklíbl se Snape se zatnutými zuby, jak jím znovu projela bolest. „Problém je v tom, že následky Cruciatu se nedají napravit jen tak, mávnutím hůlky. Chvíli to potrvá, než budu schopen zase učit, aniž bych na sebe prozradil, že jsem zraněný.“

Lyn nevěřícným pohledem znovu sjela jeho hruď.

„Chceš mi říct, že se z tohohle budeš léčit stejně dlouho jako mudla? Vždyť jsi málem na kaši! Bolí mě se na tebe jen dívat.“

Snape se pokusil potlačit další bolestný záškub. Ještě něco tu nehrálo. Lyn pomalu naklonila hlavu na stranu. Když znovu promluvila, snažila se o klidný, vyrovnaný tón.

„Dostal jsi něco proti bolesti, že ano?“

Absence reakce z jeho strany byla odpovědí sama o sobě. Byl to nejspíš i důvod, proč rány byly nezakryté: pod obvazy by při sebemenším pohybu jistě bolely ještě víc.

„Takže mi chceš říct, že to budeš pořád všechno vnímat naplno?“

Snape opatrně pokrčil rameny ve smířlivém gestu. „O tom je Cruciatus. Když ho vymýšleli, nestarali se o zmírňování následků. Dá se používat více způsoby – jak vidíš, Pán zla měl v úmyslu mě nechat si to pořádně užít, i když už nebudu v jeho dosahu.“

Lyn si složila hlavu do dlaní.

„To snad…“ prskla tiše. „Nevím, od čeho jste čarodějové, když neumíte odčarovat, co jste si přičarovali. Vážně, jeden by řekl, že v tom budete dobrý,“ hudrala.

„Některá magie je starší než dochovaná historie, Elinor,“ povzdechl si Snape. „Dnes už to není, co to bývalo za časů našich předků. Ohromné množství znalostí zaniklo.“

Lyn se na něj najednou zadívala s obnoveným zájmem. Zatímco přemýšlela, prsty začala bezděčně znovu něžně přejíždět po nezraněné kůži. Snape po chvilce vydechl, uvolnil se a přivřel oči; zdálo se, že mu to pomáhá.

„Dělá ti to dobře?“ ujišťovala se. Přikývl. „To je oxytocin. Tvoje tělo si ho samo vyrábí, když se tě příjemně dotýká někdo blízkej, mimo jiný. Hodí se, když nemáš po ruce lepší analgetika.“

„A já už si myslel, že jsou zázračné tvoje prsty,“ pousmál se škádlivě. Lyn se zasmála.

„Mám něco daleko lepšího. Včera jsme s dědou zlomili Fideliovo zaklínadlo, Severe,“ připomněla. Tušila, že o tom už ví, protože z knih bylo patrné, jak rád Voldy řečnil.

„Slyšel jsem,“ vrhl na ni hrdý pohled, který ji zahřál do morku kostí.

„Když se mi podaří přijít na ten trik… mohlo by se mi to poštěstit i s Cruciatem,“ nadhodila. Vzbudila tím jeho zvědavost. Dál si užíval její doteky, ale byl bdělý a ve střehu.

Pokusila se soustředit, jak nejvíc mohla, zatímco jej dál jemně hladila. Představila si jeho rány coby trny, které samy povypadávají, jakmile se jí podaří dostatečně uvolnit okolní tkáň. Chvíli se jí nedařilo nic zvláštního. Hladina jejích myšlenek se však přece ustálila, až tekla pomalu jako sirup, a v uvolněném prostoru Lyn ucítila proudící energii, která jí rozvibrovala celé tělo. Už jej nehladila, jen držela za ramena.

Viděla kolem Snapeova těla něco jako řetězy, šedavé světlo spletené do oček, která v dlouhých řadách omotávala jeho trup – pravděpodobně vizualizace zakletí, které nikomu nedovolovalo použít kouzla, aby jej uzdravil. Pomalu k němu natáhla ruku a uchopila úsek řetězu; prohlédla si jej pozorně, ale měla pocit, že jí trvalo dlouho, než si uvědomila, z čeho je vlastně vyrobený. V ten moment hluboce pochopila, co Brumbál vždy myslel tím, že „láska“ je nejmocnější síla. Bylo to v podstatě tak jednoduché…

Spleť strachu, nenávisti a krutosti, která Snapea poutala, roztříštila jediným úderem citů, jež chovala k jejímu vězni.

Severus byl volný. Lyn se pro sebe usmála. Viděla, jak se její energie přelévá do jeho těla a napravuje v něm všechny škody. Jeho tkáně se poslušně stáhly a spojily, jako kdyby se jim nikdy nic nestalo.

Cítila fyzickou únavu, jako by právě udělala pořádný kus práce rukama. Svět byl obdivuhodně nudný a šedý, když se probrala z duhově barevného magického transu. Jen Snapeovy hřejivě vděčné temné oči jej zásadně vylepšily. Když k nim připojil i upřímný úsměv, Lyn zaplesalo srdce.

„Ještě před půl rokem jsi pochybovala, jestli vůbec čarodějka jsi – a teď děláš zázraky na počkání.“

Posadil se na posteli a zasněně si prohlížel svou teď bezchybnou kůži.

„Řekl jsi, abych to nevzdávala,“ usmála se Lyn a vychutnávala si ten pohled taky. „Cítil jsi to?“

„Něco ano,“ zamyslel se. „V jeden okamžik jako by ze mě spadl kus tíhy. Připadal jsem si volný, i když všechno pořád bolelo.“ Vzal ji za ruku a něžně ji pohladil po tváři, až se zachvěla. „Děkuju ti.“

„Černá magie…,“ nadnesla Lyn tiše. „To muselo bejt dílo lidí, který se celej život báli; chtěli ubližovat první, aby nebylo ublíženo jim. Začínám mít pocit, že empatie mi otevřela přístup k něčemu, co je tomu přímým opakem. A přijde mi, že je to daleko silnější…“

V Severově výrazu i citech byl obdiv. Potěšilo ji to, ale také se jí ulevilo. Došlo jí, že i přes svou náklonnost si stále uvědomovala, že Snape je Smrtijed a dvojitý agent a také člověk, jehož city a záměry nesmírně obtížně rozpoznávala. Najednou ale viděla, jak blažený klid v něm vyvolala svými slovy, a věděla, že mu může svěřit do rukou i svůj život.

Měkce něžnou chvilku k jejich znechucení prořízl afektovaný hlas, jehož majitelka se zřejmě až dosud nepozorovaně plížila za závěs Snapeova lůžka.

„Ách,“ vypískla Umbridgeová překvapeně, když byla přistižena ošetřovatelkou. „Madame Pomfreyová, že?“

„To jsem já,“ odvětila stroze madame Pomfreyová. „Máte nějaký zdravotní problém, se kterým bych vám mohla pomoci?“

Umbridgeová se zachichotala a Lyn se za závěsem otřásla odporem. Setkala se pohledem se Snapem a zamračili se na sebe. Co tu ksakru chtěla? To nemohla být náhoda, že sem přišla zrovna teď. Lyn byla vděčná madame Pomfreyové, že Severa hlídala jako oko v hlavě, jinak by je tu ta babizna přistihla v soukromé chvilce.

„Nebuďte směšná, má drahá, v životě jsem nebyla nemocná jediný den! Jsem tu kvůli profesoru Snapeovi. Zdá se, že ho skolila ztráta předmětu, který mám nyní na starosti já. Cítila jsem se kvůli tomu provinile. Chtěla bych mu popřát rychlého uzdravení.“

„Nikdo za ním nesmí.“ Lyn téměř slyšela, jak si ošetřovatelka dala ruce v bok.

„A to pročpak?“ reagovala Umbridgeová bleskově. Zdálo se, že to madame Pomfreyovou vyvedlo z míry.

„J-jeho výslovné přání,“ zakoktala se.

Umbridgeové afektovaný smích byl tentokrát citelně výhružný.

„Ale jděte, co může být tak hrozného? Zapletl se snad do něčeho, co se mu nevyplatilo?“

Lyn si se Snapem vyměnili významný pohled. Ta ženská zjevně počítala s tím, že ho tu najde v hrozném stavu a bude to proti němu moci použít jako důkaz o jeho dosavadním styku se stoupenci Pána zla. Lyn se pro sebe ušklíbla. To bude překvapená, až ho nakonec uvidí.

Snape padl zpět na polštář, popadl časopis, který z nějakého důvodu ležel na jeho nočním stolku, a předstíral, že se do něj začetl. Lyn vrhla pohled na jeho nahou hruď, jejíž křivky už nezakrývaly hrůzné rány, a shledala ji příliš přitažlivou na to, aby Dolores dovolila ji okukovat. Sebrala náhradní prostěradlo, jež viselo na rámu lůžka, a přikryla Severa až ke krku. Věnoval jí pobavený pohled a Lyn v obraně pokrčila rameny.

„Prostě si nepřeje být rušen,“ našla madame Pomfreyová ztracenou jistotu v hlase. „Nikým.“

„Vidíte a já jsem si jistá, že mě tím určitě nemyslel,“ zavrčela Umbridgeová. Lyn se jen tak-tak stačila v koutku skrýt do závoje neviditelnosti, když se závěs rozhrnul a v něm stanula ropuší tvář plná zvráceného očekávání. Způsob, jakým jí ten výraz vzápětí postupně stekl a byl nahrazen upřímným zklamáním, by jí mohla závidět leckterá animovaná postavička.

„Dobré ráno,“ broukl Snape přezíravě, aniž vzhlédl od čtení. „Mohu vám s něčím pomoci?“

„…,“ řekla Umbridgeová. Snape na ni konečně vrhl pohled.

„Je od vás hezké, že jste mě navštívila, ale nebylo to vůbec nutné. Udělalo se mi nevolno, nejspíš z té husí paštiky včera k večeři, a jako naschvál jsem u sebe neměl ani kapku lektvaru proti žaludečním potížím. Nic vážného. Trochu si odpočinu a příští hodinu už mohu učit.“

A pousmál se na madame Pomfreyovou, která na něj za zády profesorky Umbridgeové kulila oči.

„Ehm, tedy,“ vzchopila se Umbridgeová. Její hlas tak pištěl, že Lyn musela bojovat s nutkáním zacpat si uši. „Zdá se, že… Ano, výborně. Mám ještě práci, takže už půjdu. Ehm. Omluvte mě.“

Všichni tři ji pozorovali, dokud její kulatá postava neodhopsala za roh, a i potom raději ještě chvilku počkali. Pak se madame Pomfreyová obrátila ke Snapeovi.

„Můžeme mi, u všech čertů, vysvětlit, jak jste to dokázal?“

 

---

A/N: Vypadá to, že jsem spokojená i s tím dalším oddílem Paralely, který je hotový, čili to nevypadá zase tak zle s tím přidáváním :D. Mám teď tedy v zásobě ještě 7 kapitol. Nebudu s nimi pospíchat, pro jistotu, ale budou moc přibývat pořád přibližně po dvou týdnech ♥

541 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí