Paralela snů: 46. – Chaluha

„A vážně věříš, že se stalo přesně tohle?“ byla první otázka, kterou Cad po dlouhém tichu pronesl.

„Dřív jsem si byla jistá,“ potřásla hlavou Lyn. „Ale nějak o tom začínám pochybovat, a to mě děsí. Možná jsem si to vážně vymyslela.“

„Rozuměj, zní to celkem logicky, jen jsem ještě neslyšel, že by se to kdy komu povedlo. Existují úvahy o tom, že Merlinovo zmizení nemělo co do činění s jeho smrtí, že se prostě dokázal profiltrovat do jiného rozměru a žít pak v něm.

Je to samozřejmě jen teorie, ale jestli se mu to skutečně povedlo, možná si vybral svět, ze kterého už se nedokázal vrátit – nějaký takový, jako byl ten tvůj, bez magie. Nebo možná je to proces, který se dá provést jen jednou. A možná to vůbec nejde. Chci říct, že vše, co doposud máme, jsou dohady. Žádné důkazy.

Mohla bys být tím prvním,“ usmál se a v očích mu zajiskřilo. Bylo vidět, že své povolání zvolil na základě vášně.

„Ráda bych byla. Ale co teď potřebuju opravdu akutně, je vědět, co jsem vlastně zač. Nebaví mě potkávat nový lidi a zjišťovat, že mě vlastně už dávno znaj,“ hlesla Lyn unaveně.

„S tím by se určitě dalo něco dělat. Existují… alternativní a málo odzkoušené způsoby, jak obnovit vzpomínky. Museli bychom se tomu chvíli věnovat – a úspěch není zaručen. Ale jestli to vážně chceš…?“ pozdvihl tázavě obočí.

Tvářil se neutrálně, ale Lyn cítila, jak se mu zatetelilo nitro. Jako by na tom měl mít osobní prospěch. Mohla mu věřit? Pochybovala by daleko víc, kdyby jí jej právě nepředstavila vlastní rodina, ale kolik toho o něm vlastně věděli oni?

Na druhou stranu byl zřejmě jediný, kdo mohl mít odpovědi, které hledala.

„Potřebuju vědět, kdo vlastně jsem,“ hlesla pomalu. „Měl by to vědět alespoň někdo.“

„No, myslím, že dnes ráno jsi dost velkou část svého já vystavila na obdiv celé rodině,“ ušklíbl se.

Lyn pokleslo srdce. Neuvědomila si, že to všechno vlastně musel vidět, stejně jako ji nemytou a v noční košili. Vadilo jí to o to víc, o co noblesněji vypadal a o co vznešeněji vystupoval.

„Co se děje?“ překvapil ji starostlivostí v hlase. „Vždyť jsi právě řekla, že chceš vědět, kdo jsi. A k tomu patří i tvoje temné stránky. Nikdy nemůžeš ovládat něco, co důkladně neprozkoumáš a nepoznáš. To je stavební kámen veškeré sebekontroly. Nikdo není svatý od přírody.“

Lyn ho probodla ohromeným pohledem. Cosi takového se už nějakou dobu – víceméně od okamžiku, kdy skončila mezi Zmijozely – pomalu formovalo v zastrčené části její mysli, ale nikdy nedospěla k tomu, aby to přeložila do slov. Nyní to za ni udělal Cador.

„Dobře řečeno,“ uznala.

„Co se týče těch vzpomínek, prozkoumám možnosti, které jsou k dispozici,“ slíbil bez zaváhání. „Můžeme se pak sejít třeba i v Bradavicích a podniknout nějaký ten pokus.“

Lyn se nadechla k protestu, ale nakonec se jen kousla do rtu.

„Nebo sis to rozmyslela?“ naklonil hlavu ke straně.

„Jestli s tím nebude problém, asi bych se radši napevno rozhodla, až s něčím přijdeš,“ řekla. „Nechci skončit jako zelenina.“

Cador se k jejímu nepříjemnému překvapení zachechtal. Zamračila se na něj.

„To asi chápu,“ pokrčil rameny. „Nicméně bez risku není zisk, jak se říká. Nech si to projít hlavou a napiš. Já mezitím nasbírám víc informací. Domluvit se můžeme kdykoli.

Musím říct, že tohle mě rozhodně zaujalo a ať už tu praktickou část přenecháš komukoli, rád bych u toho alespoň byl jako svědek. Na něco takového člověk totiž nenarazí každý den a já jsem zvědavý.“

„Dobrá,“ pousmála se Lyn. „Dám ti vědět.“

„Velmi pravděpodobně k tomu budeme potřebovat lektvar. Jak dobrá jsi ve vaření?“

Lyn pokrčila rameny. „Nad očekávání ve škole. Nejspíš ne dost dobrá, abych si uklohnila třiadvacet let života. Ale myslím, že profesor Snape bude ochoten spolupracovat – a pokud já vím, on je expert.“

„Tak domluveno,“ přikývl Cad, ale něco v jeho výrazu přimělo Lyn si ho lépe prohlédnout.

„Co je?“

„Snape?“ zakřenil se. „Ochoten spolupracovat? Kolují fámy, že je Smrtijed.“

„Není,“ přimhouřila oči Lyn. Vylétlo mu obočí.

„Jsme ale nějací investovaní v jeho nevině,“ rýpl si. „Stejně si neumím představit, co toho nesnesitelného morouse donutí ochotně spolupracovat. Za svých školních časů jsem si ho užil. Myslím, že mě nenáviděl za to, že na rozdíl od něj jsem své starobylé magické dědictví dostal, zatímco on musel učit haldu děcek za minimální plat.“

„To by nadchlo každýho,“ opáčila Lyn.

„Ano, ale já mu za to nemohl,“ ušklíbl se Cad. „Nechápu, že snese tebe. Leda…“ protáhl zničehonic a probodl ji zkoumavým pohledem. „Leda na tobě našel něco, co já neměl.“ Na tváři mu vykvetl pokřivený úsměv.

Lyn došlo, kam to všechno míří, a někde uvnitř své mysli zatáhla za ruční brzdu. Takhle ne, chlapče, řekla si v duchu. Nedržím tohle v tajnosti před vlastní rodinou, abych to vyžvanila nějakému hejskovi, kterého sotva znám. Ani abych se vytáhla, že jsem to já, komu se konečně povedlo Snapea polidštit.

„Kamkoli tím míříš, bejt tebou si to dobře rozmyslím,“ opáčila chladně. „Jakýkoli k tomu má důvody, můžem za ně bejt rádi. Nedávala bych mu příčinu se uraženě sebrat a odvrátit. Musím s ním bejt zadobře, aspoň než dokončím školu. Pak už mi nemůže nijak škodit, čili se do něj strefuj, co hrdlo ráčí.“

Cadorův vědoucný výraz zakolísal.

„Fajn, možná prostě nemá takovou averzi k lidem, které jejich rodiče nenutí se oblékat do šatů dvě stě let vyšlých z módy,“ pokrčil rameny. „Jen mě to tak napadlo. Snapeovi by prospělo, kdyby se mu trochu zapálila lýtka.“

„O tom nepochybuju,“ ušklíbla se Lyn a Cador ji napodobil. „Asi bychom už se měli vrátit k ostatním, aby nepodezírali nás.“

„Dobrý nápad.“

.

„Tak jak se ti Cador líbil, holčičko?“ usmíval se otec jako měsíček, když za návštěvou zapadly dveře. O „prohlídce domu“ od jejich návratu nepadlo ani slovo, ale dobře si všimli pohledů, kteří na ně celá rodina vrhala.

„Kdo že?“ opáčila Lyn přezíravě. Nechtěla mu dopřát to potěšení.

„Pan Cavendish,“ nenechal se vyvést z míry otec. Cathaír za jeho zády na ni vrhal děsivé škleby. „Jeho rodina je nechutně bohatá a kromě duševních schopností zdědil i příjemný vzhled. Myslím, že by se k tobě velice hodil.“

„Ale není přece důkladně čistokrevnej, že ne? Na onom slavným seznamu jsem jméno Cavendish nepotkala.“

„Naše taky ne,“ opáčil nevrle. „Koho to zajímá? Ten seznam dal dohromady člověk, který za to dostal hromadu zlata právě od těch rodin, které na něj dal. Jsou to bláboly na hlavu nemocných lidí, kteří si potřebovali něco dokázat.“

„Mě to ale zajímá,“ dušovala se Lyn. „Moje magie je vzácná, nemám zájem o mladíka, kterej nemá stejně kvalitní kouzelnickej základ. Ráda bych zplodila mocný čarodějky a kouzelníky, ne motáky.“

Otec na ni chvíli zíral, zatímco Cathaír za ním dusil smích.

„Děláš si ze mě legraci, že ano,“ uhodl nakonec. Bleskově se otočil a přimhouřil oči i na syna, který se okamžitě rozkašlal, jak se snažil zakrýt pobavení. „Tak já se tu snažím ti zajistit sladkou budoucnost, pohodlný a bezpečný život, který by ti umožnil dělat, cokoli by sis jen přála, namísto bezcílného zápasu se zaměstnavateli, úřady a dalším póvlem, a takhle se mi odvděčuješ?“

„Tati, nehraj na city,“ zamračila se Lyn. „To je od tebe pěkná podpásovka.“

„Nezabilo by tě pro jednou poslechnout dobrou radu,“ vrčel. „Naopak by ti to velice prospělo. Myslel jsem, že už víš, že všechno, co dělám, dělám pro tebe – dělám z lásky. Jak se můžeš cítit ukřivděná, když to celý život odmítáš?“

Lyn zasténala. Nečekala, že vytáhne tak těžký kalibr.

Cathaír se postavil mezi ně a oběma položil dlaň na rameno.

„Tati, všichni víme, že nás miluješ,“ prohlásil klidným hlasem, ačkoli se mu v nitru zatřepotal strach, když se rozhodl použít množné číslo a zahrnout do výčtu i sebe. „Ale stejně tak víme, že Lyn miluje tebe. Nemyslím, že bychom měli důvod se obviňovat z čehokoli jiného. Lyn se prostě jen snaží žít vlastní život a žít ho podle sebe, podle vlastních hodnot a přesvědčení. Neumím si představit, že bys to ty kdy dělal jinak, tati. Tak toho nechme a pojďme večeřet.“

Otec si povzdechl. „Fajn.“ Odmlčel se, zatímco se kabonil na obě své děti. „Pojďme jíst.“

Když se usadili ke stolu a naplnili žaludky výtečným jídlem, otec se uvolnil a rozveselil. Při moučníku si Lyn zálibně prohlédl.

„Moc ti to sluší,“ usmál se na ni. „Proč nenosíš ty šperky i do školy?“

„Nechci je ztratit,“ pokrčila rameny Lyn.

„Zlato,“ povzdechl si otec shovívavě a pohladil ji po vlasech. „Jsi děravá hlava odmalička. Samozřejmě je to všechno očarované. Nemůžeš to ztratit a na krádež to upozorní tebe i nejbližší bystrozorské oddělení.“

Lyn vykulila oči.

„Fí-ha. Bystrozoři chytaj i zloděje?“

„A kdo jiný by to dělal?“ ušklíbl se otec zle.

„Já nevím, myslela jsem ale, že jsou něco spešl, taková jednotka potírání čarodějnýho terorismu,“ uvažovala Lyn nahlas. „Že na maličkosti máme prostší, úřednější lidi.“

„Specializují se různě, na každý nešvar je jiný sbor,“ informoval Cathaír. „V Řádu jsou logicky spíš ti lovci Smrtijedů, ale všechno potřebuje být šetřeno pečlivě a oficiálně.“

„Takže kdyby mi Pansy šlohla ty hodinky, sesype se na ni halda čarodějů a zabásnou ji?“ nadhodila s nadějí v hlase.

Oba se zasmáli a potřásli hlavami.

„Přijde jim hlášení, že došlo ke krádeži,“ vysvětlil Cathaír. „Jestli budou mít zrovna čas, asi pošlou někoho do Bradavic, aby to s tebou probral. Budou mít samozřejmě i jméno zloděje, ale vždycky bude na tobě, jestli budeš chtít podat obžalobu, nebo si to vyřídíš po svém.“

„Škoda,“ posteskla si Lyn. „Ale hodí se to. Vyberu si teda pár kousků s sebou. Tyhle jsou totiž boží,“ prohlásila a se zalíbením sledovala, jak zlatý řetízek klouže po kůži na jejím zápěstí.

„Dědeček ti vždycky uměl vybrat podle tvého gusta,“ usmál se otec.

.

Toho večera se Lyn zamkla v koupelně v patře, napustila si vanu horkou vodou a ponořila se do ní s takovým pocitem úlevy, že se jí na rty vnutil úsměv. Nechala hlavu ochable viset přes okraj vany a zavřela oči. Duševní vyčerpání jí dovolilo dlouhou chvíli ticha, kdy na ni nezaútočila jediná myšlenka.

Pozorovala strop koupelny. Byl z tmavě zeleného mramoru jako všechno ostatní a dělal z místnosti malé ledové vězení. Z vody ve vaně se valila pára a pomalu pokrývala všechny plochy droboučkými kapičkami sražené vlhkosti. Bylo naprosté ticho, protože otec seděl dole v obýváku s knížkou a skleničkou bourbonu a Cathaír se šel do sídla Řádu napít se Siriem. Lyn cítila, jak jí srdce zpomaluje navzdory teplotě vody, a všechny svaly jí jemně cukaly, jak se z nich odplavovalo napětí. Tohle potřebovala už dlouho.

Když jí před očima konečně začaly běhat obrazy, dovolila jim to.

Byla zpátky v domě, kde vyrostla. Povalovala se na pohovce a četla si Harryho Pottera. Věci v jejím životě nikdy nebyly ideální, ale kdykoli se pohroužila do příběhu, zapomněla na ten vlastní, a žila skrze dobrodružství, která se stávala vymyšleným lidem. Otočila na další stránku a zasmála se drobnému vtipu vetkaného mezi řádky. Cítila se báječně.

Scéna se změnila. Seděla sama na lavičce v zapadlejším koutku města a nemohla zastavit vzlyky, které se jí draly z hrdla, hladové po vzduchu a sebeprojevu. Bylo to hloupé, věděla to, ale bolest jí rvala hruď napůl a ona to nedovedla zastavit. Ačkoli původně byl objektem kdosi jiný, nyní se v duchu vracela k Severově tváři, prázdné, prosté jakékoli emoce, tmavé oči studené jako vesmír.

Snape se zničehonic mírně pousmál a stiskl jí rameno. Z nějakého důvodu seděla na koberci na podlaze a on dřepěl před ní. Místo obvyklé elegantní černi měl na sobě bledě modré polo tričko, světlé džíny a bílé tenisky a jeho vlasy nepůsobily zdaleka tak romanticky jako posud. I jeho pleť nějak zezlátla, jako by trávil na sluníčku podstatnou část svých dní. Slušelo mu to, ale bylo to všechno nějak špatně. Vypadal jako mudla.

„Důvěřuješ mi?“ zeptal se tiše a jeho hlas vyšplhal po její páteři nahoru jako nějaký mnohonohý tvor. Nedokázala říct, jestli to byl příjemný pocit, nebo nikoli. Přesto přikývla. Severus se znovu usmál, tentokrát vřeleji. Natáhl k ní sevřenou pěst. Když shlédla dolů, rozevřel dlaň a odhalil dvě bílé pilulky.

„Jsi moc statečné děvče, Elinor,“ šeptal Severus, když se na něj podívala tázavě. „Buď statečná pro mě. Chybíš mi. Bolí mě, že se nechceš léčit. Nemůžeme se vídat tak, jak bychom chtěli – doma, ve městě, v kině. Prosím… udělej to pro mě.“

Lyn zaštípalo v slzných kanálcích a měla pocit, že se jí co nevidět zbortí hrudní koš pod návalem dusivé bolesti, která ji sevřela. Pocítila chladné prsty paniky; přejížděly pomalu a slizce po její kůži jako doteky nechtěného milence.

„Nechci,“ zavrtěla hlavou a zalapala po dechu. „Nejsem blázen. Nevymýšlím si to, nejsem blázen! Tohle je špatně… špatně… Pomoc…“

S hlasitým vyjeknutím se probrala. Po několika vteřinách naprosté dezorientace zjistila, že stále leží ve vaně plné vody. Ta stihla vychladnout, což byl očekávaný vývoj, ale teď v ní nebyla sama.

Viděla pod hladinou něco podobného chaluhám, co se jí obtočilo kolem těla a s mírným povláváním po ní klouzalo, zatímco masitější část té věci ji svírala kolem trupu.

Vykřikla a zazmítala se, ale ucítila, že to – cokoli to bylo – jen zesílilo stisk a začalo ji dusit.

„Tati! Tati!“ křičela tlumeně, zatímco se pokoušela uklidnit natolik, aby přiměla tu potvoru povolit. „TATI!“ Když vykřikla potřetí, její hlas vyšel z jejích úst několikrát znásobený a odrazil se od mramoru koupelny, až se ho sama lekla.

Chápavé monstrum v její lázni sebou zacukalo a Lyn ucítila, jak se jí do masa zatínají malé jehličky, jako kdyby ta věc vytáhla drápy a zuby, aby se jí udržela.

Lyn zakřičela znovu a tentokrát se nenamáhala s artikulací. Zvuku, který vydala, by rozuměl každý tvor na Zemi i před miliony let.

V tom slyšela hrubé cvaknutí zámku zvenčí a dveře koupelny se rozlétly, až kovová koule s řinčivým zazvoněním narazila do mramoru na druhé straně. Lord Downey se vteřinu nebo dvě rozhlížel po útočníkovi, ale když zjistil, že jeho dcera zápasí s něčím docela jiným, vrhl se k ní.

Hůlkou bez okolků šlehl směrem k Lynině hrudi a vodní příšera se v záblesku fialového světla rozpadla ve dví.

Lyn se vydrápala do sedu a kvapnými pohyby ze sebe strhávala zbytky chaluhovitých chapadel, kterými byla ovinutá. Otec šlehl hůlkou znovu a věc ochabla a stekla z Lyn jako sliz.

„Jsi v pořádku, miláčku?“ vyhrkl pak.

Lyn neodpověděla, dokud nebyla v bezpečí na měkké předložce před vanou. Třásla se od hlavy k patě a cítila, že jestli se brzy neuklidní, krev, jež se jí nahrnula do hlavy, ji co nevidět pošle k zemi.

Otec popadl jednu z obrovských huňatých osušek z kupičky na otomanu, zabalil ji do ní a pevně objal.

„Co to bylo?“ zeptala se Lyn rozechvěle, když cítila, že jí mdloby už nehrozí.

„Druh mořské chaluhy,“ odpověděl. Lyn se zamračila.

„Chaluhy neútočí na lidi. Jsou to kytky.“

„Neútočí na mudly,“ opravil ji otec. „Živí se magií. Když nějaký čaroděj zabloudí mezi chaluhy a nedá si pozor, může tam najít i smrt.“

„A jak se ta věc dostala do mojí koupele?“ drkotala zuby Lyn.

Měla pocit, že potřeba používat kurzívu jí ještě několik hodin vydrží. Třásla se pořád stejně silně.

Uvědomovala si ale, že je to z části i tím snem. Vznášel se v pozadí její mysli jako duch, který se odmítal vzdát smrtelné pláně.

„Možná se nějaké semínko profiltrovalo do vodovodu a přežilo čištění,“ pokrčil rameny otec. „Nebo ho mohl někdo přinést na šatech, na pobřeží jich poletují mraky. Vydrží dlouho na suchu a ve vodě pak narostou do takovéhle velikosti v řádech minut, tím rychleji, čím blíž mají zdroj magie.“

„O něčem takovým by měli varovat na první stránce každý učebnice,“ vydechla Lyn a ošila se. Downey ji pohladil po pažích.

„Pojď radši spát. Už jsi odmočená dost,“ usmál se pobaveně při pohledu na její varhanky.

Lyn jen kývla a nechala se odvést do svého pokoje. Otec ji usadil na okraj postele a ještě se na ni naposled zadíval.

„Jsi z toho pořádně vyplašená, zlatíčko,“ podotkl a v hlase mu zazněla starost.

„To je v pohodě, tati,“ přinutila se Lyn pousmát. „To je jenom šok.“

„Chceš, abych tu s tebou chvilku zůstal?“ nabídl se otec a bylo vidět, že ho to samotného uvádí do rozpaků. Věděl, jak být otcem dceři, asi tak dobře, jako ona věděla, jak být dcerou otci. Potřásla hlavou.

„Budu v pořádku. Fakt. Dobrou noc.“

Otci se zjevně ulevilo a usmál se. „Hezky spi.“ Načež opustil místnost.

Lyn padla naznak na postel a dlouze vydechla. Hluboká úzkost, kterou v ní vyvolal živý výlet do krajiny jejích strachů, se v ní převalovala jako neklidné moře.

Po chvilce se Lyn stočila do klubíčka a pokusila se vlastním tělem vyplnit propast, kterou cítila v srdci. Byl to vážně sen, nebo se na těch pár minut naopak konečně probudila?

A kdyby to přece jen byla chvilka příčetnosti a ona by si měla vybrat, kterou realitu by zvolila? Krásný falešný sen o kouzelnících a magii, nebo krutou, ale ryzí realitu té druhé strany?

569 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí