BtCh.IV – 9. Nowhere Man

He’s a real nowhere man
sitting in his nowhere land
making all his nowhere plans for nobody
Doesn’t have a point of view
knows not where he’s going to
isn’t he a bit like you and me?

Nowhere man please listen
you don’t know what you’re missing
nowhere man the world is at your command.

He’s as blind as he can be
just sees what he wants to see
nowhere man can you see me at all.

Nowhere man don’t worry
take your time don’t hurry
leave it all till somebody else lends you a hand.

He’s a real nowhere man
sitting in his nowhere land
making all his nowhere plans for nobody

The Beatles

„Uvážíme-li, kolik hlupáků zastává ta nejvýznamnější společenská postavení, je zřejmé, že ti hlupáci zase nejsou až tak hloupí.“
Jacob van Blom
 
Ministerstvo čar a kouzel, 23. srpna 2012

„Leanne,“ Cormac McLaggen vstal, když jeho sekretářka uvedla třicátnici s kulatým obličejem oblečenou do tmavohnědého kostýmu s dlouhou sukní. Hnědé dlouhé vlasy měla vyčesané do uzlu. „Posaď se,“ vybídl ji, a aniž by na ni čekal, sám se posadil na gauč.
Leanne usedla nervózně do křesla napravo od něj, zatímco Cormacova sekretářka před ně postavila karafu s vodou, ve které plavalo kolečko citrónu a snítka máty.
„Dáte si čaj, paní Puceyová? Nebo kávu? Pane náměstku?“ obrátila se na svého nadřízeného s neskrývaným obdivem.
Cormac si ji zálibně prohlížel. Jane u něj pracovala necelé dva měsíce. Sám si ji vybral, nahradila nehezkou svobodnou čtyřicátnici, kterou měl kdovíproč jeho předchůdce. Snad kvůli žárlivé manželce? Jane absolvovala Bradavice teprve letos, nepříliš úspěšně – zkoušky se jí podařilo složit pouze z kouzelnických administrativních činností a z kouzel pro domácnost. Mohl si však už ověřit, že drobná Mrzimorka byla nejen hezká, ale i velmi pečlivá. Bylo příjemné být náměstkem. Mnoho věcí se stávalo jednoduššími. Třeba dostat tuhle husičku tam, kde ji chce mít. A ještě příjemnější bude být ministrem.
„Pane náměstku,“ začala Leanne a Cormac si všiml, že si nervózně žmoulá cíp žluté hedvábné šály.
„Leanne, proč tak formálně,“ usmál se na ni a dal si záležet na tom, aby se k ní choval, jako by mu byla rovná. „Vždy jsme si přece tykali, ne?“
„To už bylo dávno,“ přikývla Leanne a nesměle se usmála. „Teď z tebe bude ministr…  nevěděla jsem, jestli je to ještě vhodné.“
„Jsem pouze kandidát na ministra,“ odpověděl a vložil do svého hlasu co možná největší skromnost. Už dávno postřehl, že někteří lidé nemají rádi, když dává najevo, že je lepší než oni. „A na tom, že jsme přátelé, to nic nezmění, ne?“ Přátelé možná bylo silné slovo. Ale teď, před volbou, bylo rozhodně vhodné mít co nejvíce přátel.
„Moc bych si přála, aby ti to vyšlo, Cormacu,“ přikývla a žmoulala si opět cíp šály. „Jsi rozhodně nejlepší kandidát.“
„Všichni kandidáti jsou kvalitní,“ oponoval jí. „Nemám nic ani proti Artanovi Blishwickovi, ta předpojatost proti Zmijozelu už naší společnosti škodí,“ zdůraznil, když si uvědomil, že její muž je bývalý zmijozelský chytač. „Samozřejmě i Harry… ale chápu, že jeho rodinný život může slušné lidi pohoršovat.“
„Tohle nesmíme tolerovat, Cormacu,“ přikývla rezolutně na souhlas. „Vlastně i proto jsem tady.“
„Kvůli Harrymu? Víš snad o nějakém dalším důvodu, proč není správné, aby se stal ministrem?“ naklonil se k ní a snažil se nedat najevo dychtivost, kterou cítil.
„Kromě toho, že má dítě s Grangerovou?“ vykulila na něj své bezelstné oči. „Tedy Snapeovou… Potter za ní chodil celou dobu, co měla kancelář vedle mojí. Vůbec se se svým vztahem netajili. Že si pak vezme bývalého Smrtijeda…“ zavrtěla pohrdavě hlavou.
„Profesorovi Snapeovi nebylo nic prokázáno, Leanne,“ podíval se na ni zvědavě Cormac.
„Přesto by neměl učit,“ zamračila se Leanne. „Moje dcera nastoupí letos do školy… když si představím, že jí bude dělat to, co dělal nám,“ stiskla rty.
„Snape nebyl a nepochybně ani nadále není dobrým učitelem. Ale měla bys vědět, že ho tam drží hlavně Potter. Vždy to byl on. Nerozumím tomu, když si vzpomenu, jak se nesnášeli… Je to vlastně zvláštní, ne?“
Leanne přikývla.
„A hlavně… Ředitelka McGonagallová vždy říkala, že ho tam potřebuje jako ředitele zmijozelské koleje. Určitě i ona je ve vleku Pottera, to je jasné… ale fakt je, že nemáme jiného učitele, který by ji mohl převzít.“
„Ne všichni příslušníci tradičně zmijozelských rodin si ho přejí,“ nesouhlasila Leanne. „Části z nich vadí, že podporoval Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, a části…“ nedopověděla.
„Že ho zradil,“ přikývl Cormac, ale nezeptal se, co přesně vadí rodině Puceyových. „Nic z toho nepůjde rychle. Museli bychom nejdříve nalézt jiného učitele – absolventa ze zmijozelské koleje, a navíc i odborně zdatného. To není jednoduché. A musel bych mít pádný důvod.“
„Pádný důvod by sám o sobě nestačil?“
„To by musel být opravdu hodně pádný důvod. A nezapomeň, že formálně do vnitřních záležitostí školy nemůžu mluvit.“
„Ministr vede Správní radu.“
„Správní rada může maximálně odvolat ředitele školy. Pozice McGonagallové je silná,“ řekl zamyšleně McLaggen. „Ale nepochybuj o tom, že v tomhle jsme naprosto zajedno. A uvítal bych samozřejmě jakoukoli pomoc.“ Snapea neměl rád. Jeho nechuť neměla samozřejmě nic společného s tím, že zatímco jeho Hermiona odmítla, za Snapea se provdala. Byl skutečně špatný učitel, špatný člověk, který nešel daleko pro ponižující slovo, který si liboval v trestech. Sadistický parchant. Bývalý zločinec, který sice svou vinu napravil, ale i to napravení bylo přinejmenším pochybné. Kingsley byl sice populární ministr, ale dost slabý, když ho tam nechal učit. Jistěže měl Snape své zásluhy. Nikdo mu je nebral. Vždyť ho koneckonců po válce nezavřeli, ačkoli by se určitě našlo leccos, pro co by si to zasloužil. I za tím byl Harry Potter. Ale učit děti? I on měl děti, které za několik let nastoupí do Bradavic. Musí udělat vše pro to, aby se tam už se Snapem nesetkaly.
„Leanne, byla bys ochotná to, že Harry Potter chodil za Hermionou, potvrdit několika lidem?“
„Jistě,“ upřela na něj Leanne svůj nevinný pohled. „Proto jsem ostatně přišla. Byla jsem vychovaná v nejlepších kouzelnických tradicích, Cormacu. To, že s ní žil v otevřené bigamii, se mi hluboce příčí. Ale objednala jsem se k tobě kvůli něčemu jinému. Snad ještě horšímu,“ ztišila hlas a naklonila se k němu. „Je ale třeba být opatrný, mohl by z toho být skandál.“
Cormac mávl hůlkou. „Nikdo nás neslyší, Leanne. Povídej.“
„Mám důkazy, že bývalý ministr a ředitel oddělení, o němž se nemluví… byli milenci,“ zašeptala mu přes tišící kouzlo až do ucha. „A Virdee je teď jedna ruka s Potterem. Vždy úzce spolupracovali. Ale teď se od sebe prakticky nehnou.“
„Myslíš, že Potter a Virdee…?“ vydechl Cormac.
Leanne jen pokrčila rameny. „To já přece nemůžu vědět.“
Cormac neodpověděl, jen se na sebe podívali s naprostým porozuměním.

……………………

Tamtéž; 28. srpna 2012

Harry seděl ve vysokém nepohodlném křesle zády k velkému krbu, v němž, přestože bylo stále ještě léto, hořel oheň. Cítil, jak mu po zádech stékají čůrky potu, a nebylo to jen horkem. A přestože zde byl jako kandidát na ministra, připadal si jakou souzený. Jako předem odsouzený. Proč se vůbec nechal umluvit k tomuto šílenému podniku!
Na dlážděném prostranství stála ještě dvě další křesla – vpravo od něj seděl naprosto klidný Artan Blishwick s téměř až lhostejnou tváří a vlevo sebevědomě se usmívající Cormac McLaggen. Přímo před sebou mohl pozorovat slavnostní, byť poněkud ospalou tvář předsedajícího Starostolce Tiberiuse Ogdena, za ním si potichu něco vyprávěli jeho tři zástupci a kolem nich tvořilo široký oblouk pět řad ostatních členů. Všichni byli oblečeni oficiálně do černých nebo šarlatových slavnostních hábitů a vysokých klobouků téže barvy, jak se na zasedání nejvyšší instituce kouzelnického společenství sluší. Ještě nikdy jich v této síni neviděl tolik, vypadalo to, že přišli všichni – což mohlo být stejně tak dobře jako špatně. Harry si všiml, že Damocles Belby, o němž doufali, že by ho snad podpořit mohl, byl obklopen Tiberiusem McLaggenem a Edmundou Dohertyovou. Měl Elphias pravdu, že bude volit podle svých sousedů? A jak bude volit náměstkyně Dohertyová? Přesvědčila ji Minerva? Nevěděl.
Za sebou vnímal tlumený ruch z řad veřejnosti. Když je uvedli do sálu, ihned zaznamenal dychtivou tvář Rity Holoubkové sedící vedle šéfredaktora nejvydávanějších kouzelnických novin. Její bleskobrk už něco zapisoval, nechápal co, když kromě slavnostních fanfár a přečtení jmen nic nezaznělo. Někde za sebou tušil pohled Ginny, a Harry byl rád, že se ho nakonec rozhodla přijít podpořit, což do poslední chvíle tvrdošíjně odmítala. Nakonec ji přesvědčil Bill, který ji spolu s jejich otcem a Fleur doprovázel. Manželku a zbytek rodiny, který se nepotil ve slavnostních hábitech vyhrazených členům Starostolce před nimi, tam měl i Cormac McLaggen.
Všichni tři se na začátku představili a vylosovali si pořadí, ve kterém budou hovořit. Harry si vytáhl jedničku a všiml si znepokojeného pohledu Minervy. Jednička nebyla dobrá. Umožní jeho soupeřům na jeho slova reagovat, přitom on se bude moci bránit až v rámci odpovědí členům Starostolce. Pokud se ho zeptají.
Vstal a vydal se k řečnickému pultu. Nohy měl těžké, připadal si, jako by celou scénu pozoroval vně svého těla. Bylo to horší než honit Smrtijedy, bylo to snad i horší než stát tváří tvář Voldemortovi. Ale nebylo to zdaleka tak zlé jako to, čím si prošel při únosu Lily. Když si to uvědomil, zvedl hrdě hlavu a začal.
Mluvil krátce a klidně. Bez papíru, neměl dokonce ani napsané body. Věděl, proč tu je. Byla to jeho povinnost. Možná ho nezvolí. Není jeho povinností být zvolen, jen udělat vše pro to, aby se to podařilo.
Do včerejšího večera probírali s Minervou, Hermionou, Arthurem, Snapem a Elphiasem, co má dnes říct. Většina si myslela, že není taktické hovořit o Grindelwaldovi. Možná mají pravdu. Jenže… po tom, co se od Černého pátku děje, nemá smysl nic tajit. Ještě ráno to probíral s Burtonem a Evandrusem, a oni mu dali zapravdu. A byli připravení ho podpořit.
Rozhodl se říct pravdu, tedy alespoň tolik z pravdy, kolik je možné. Začal únosem Lily, o kterém už ostatně všichni věděli z novin. Hovořil o roli Draca Malfoye, na kterého byl vydán zatykač a po němž se slehla zem, a ihned zaznamenal nepřátelskou reakci zmijozelských členů Starostolce. Hovořil o útocích, které se staly, a o útocích, kterým se díky spolupráci s mudlovskými bezpečnostními službami podařilo zabránit. A řekl jim skutečné jméno Nepřítele, přestože ho od toho přátelé zrazovali.
„Vím, že je těžké tomu uvěřit, stejně jako bylo těžké uvěřit návratu Voldemorta,“ končil svou řeč a zaznamenal, jak mnoho členů Starostolce se při vyslovení tohoto jména stále ještě necítí dobře. „Mnoho problémů bylo způsobeno právě tím, že jsme se nedokázali tehdy podívat pravdě do očí. Že jste mi neuvěřili. Nyní čelíme zlu ještě horšímu, nepříteli, který není méně nebezpečný jen proto, že nepůsobí v naší zemi. Zaútočil v ní. Zabil Kingsleyho Pastorka. A nejen jeho – je vrahem, který zavinil smrt tisíců lidí. Víte, co se děje na kontinentu. Zde ještě nevítězí. A já udělám vše pro to, aby se mu to ani nikdy nepodařilo.“
Po jeho proslovu se rozhostilo ticho. Minerva McGonagallová začala tleskat a k ní se přidal Elphias. A několik dalších členů, včetně nesmělého, a spíše symbolického tlesknutí Percyho. Bylo jich však málo.
Pak se ujal slova Artan Blishwick. Neoponoval Harrymu, jen hlubokým a vážným hlasem upozornil, že tvrzení bez důkazů nepatří do kandidátského projevu. Soustředil se na to, co měl v plánu v případě zvolení prosadit – na podporu chudých čarodějů, reformu vzdělávání, začlenění motáků do kouzelnické společnosti, ochranu kouzelných tvorů, zabezpečení ve stáří. Krátce zmínil i problém lykantropie a působil téměř dojatě, když se poprvé veřejně přiznal k tomu, že i jeho dcera touto nemocí trpí. Harry zalitoval, že se rozhodl souvislost únosu Lily s vlkodlaky vypustit. Blishwick nehovořil o tom, jak jeho rodina finančně podporuje motáky a staré. Nebylo to nutné – dostatečně to rozebraly články vycházející poslední měsíc v Denním věštci. Jeho korektní projev to jen všem osvěžil. Vůbec nepůsobil jako Zmijozel a vůbec se nechoval jako kandidát na ministra v zemi, která čelí válce. V jeho světě válka nebyla. A podle potlesku, který sklidil, se jeho svět mnoha členům Starostolce zamlouval.
Když se prošedivělý Artan Blishwick posadil, vstal Cormac McLaggen. Byl vysoký, podstatně vyšší než Harry, takže byl skutečně rád, že nemusí stát vedle sebe. I Cormac mluvil také spatra. O tradicích. O morálce. O ochraně tradičních kouzelnických hodnot, o ohrožení rodiny rozkladem morálky mudlovské společnosti. O nutnosti klidu a rozvahy tváří v tvář zmatkům. O tom, že je třeba vše náležitě zvážit¸ nerozhodovat se unáhleně, nepouštět se do riskantních podniků¸ starat se především o bezpečí britských kouzelníků, nepronásledovat nikoho bez řádných důkazů a neodsuzovat bez řádného soudu, bez ohledu na kolejní příslušnost. Tvrzení Harryho nevyvracel, jen s úsměvem hovořil o naprosto nepodložených fantaziích. Jeho projev byl krátký, Harry si uvědomil, že v něm nebylo nic konkrétního. Byl plný frází a nabubřelosti – přesně tak, jaký očekával, že bude. McLaggen dokonce ani nic nesliboval jako Artan Blishwick. Jako by to ani nepovažoval za důležité. Jako by již bylo rozhodnuto.
A možná bylo, protože dotazů z řad členů Starostolce bylo mnohem méně, než čekal. Harry si myslel, že jeho projev vzbudí diskusi, že bude mít možnost říct podrobnosti a doložit při ní důkazy. Jenže oni se na tohle neptali, snad uchlácholení klidem Blishwicka a McLaggena. Mnohem více je zajímal jeho osobní život a Harry se z těchto otázek snažil vybruslit, jak to jen šlo. Opakoval, že Joshua Granger skutečně není jeho syn, že s Hermionou nikdy nic neměl. Ale oni mu to nevěřili. V Harrym se začalo zvedat podráždění – jak je vůbec může zajímat něco tak podružného tváří v tvář válce s Gellertem Grindelwaldem! Ptali se také na konkrétní případy, které bystrozoři nedokázali objasnit nebo je nedokázali objasnit včas, samozřejmě hlavně na toho zatraceného Calmana, jehož aféra přišla v tak nevhodný čas. Minerva se to snažila zachránit, když to pochopila, samozřejmě i s pomocí Elphiase, to však bylo málo. Percy se na nic neptal, a Harry začal o jeho hlasu opět pochybovat. A začal mít pocit, že prohrál, když Starostolec neschválil návrh Minervy, aby se podívali na vzpomínky Judity Markytánové. Nebo to třeba jeho příznivci nepovažují za potřebné, zadoufal.
Právě teď, když si začínal být jistý, že zřejmě prohraje, si přál své vítězství jako nikdy předtím. Ne snad, že by skutečně ministrem být chtěl. Ale došlo mu, jak velký problém nastane, když se jím stane kterýkoli z jeho protikandidátů.
Pocit neskutečna, pocit, že je jen hercem ve hře napsané někým jiným, nezmizel, ani když konečně začalo očekávané hlasování a Tiberius Ogden vyvolával jednoho člena za druhým. Připadal si jako hráč Famfrpálu, kde však Zlatonku může chytit jen někdo jiný.
„Bagnoldová Millicent Elvina!“ začal číst z dlouhého pergamenu Ogden.
Bývalá ministryně v černém hábitu povstala a řekla nahlas: „Volím Cormaca McLaggena.“
Harry se snažil udržet kamenný obličej – Bagnoldovou měli na seznamu nerozhodnutých. To nebyl dobrý začátek.
„Belby Damocles Ariston!“
Stařičký vynálezce vlkodlačího lektvaru se zvedl a nerozhodně se podíval na Elphiase i na Tiberiuse McLaggena. „Cormac McLaggen,“ řekl konečně roztřeseným hlasem.
„Blishwick Artan Ferris!“
„Zdržuji se,“ povstal důstojně jeho protikandidát.
„Bole Alfred Ulick!“
„Volím Artana Blishwicka.“
„Bole Edward Alfred!“
„Artan Blishwick,“ řekl slavnostně bývalý zmijozelský prefekt.
„Bones Trueman Godolphin!“
Asi sedmdesátiletý muž s modrými manžetami pomalu vstal a zřetelně vyslovil: „Já volím za ministra čar a kouzel Harryho Pottera.“
První. Pomyslel si Harry s úlevou. A ne nevýznamný, rodina Bonesů byla vysoce vážená; ostatně většina jejích členů zahynula v boji proti Voldemortovi. Bude muset poděkovat švagrové Audrey.
„Brown Alder Lawrence!“
Druhý hlas, který Harry doufal, že by mohl být jeho. Když zaslechl své jméno, oddychl si. Levandule s Basilem odvedli dobrou práci. Zatím to bylo vyrovnané.
„Bulstrodeová Eadburgh Millicent!“
Harry se podíval na silnou nehezkou ženu, nepochybně příbuznou jeho bývalé zmijozelské spolužačky. Nepřekvapilo jej, když hlasovala pro Blishwicka.
Utta Colemanová, Joseph Corner a Hammond Cornfoot hlasovali pro Harryho, a v něm opět vzklíčila naděje. Warwick Crockett, o němž věděl, že je Zmijozel, volil podle očekávání Blishwicka.
„Diggory Eldritch Keith!“ vyvolal Ogden dalšího z bývalých ministrů.
Stařičký muž povstal a chvějícím se hlasem podpořil Cormaca. Jistě, vždyť je jeho dědeček, pomyslel si Harry. Stejně volila i Lucrezia Dippetová a Bramwell Dumpy. Skóre se vyrovnalo.
„Dohertyová Edmunda Deora!“  Harryho nepřekvapilo, když náměstkyně, která ochotně přenechala řízení ministerstva po smrti Kingsleyho McLaggenovi, jej i volila. Ann Druyanová, která s ní úzce spolupracovala z funkce generálního podsekretáře ministra, ji napodobila. Elphias a podle očekávání i Rupert Figg volili Harryho. Možná bychom mu také mohli navrhnout členství v Řádu, pozoroval Harry vážnou tvář otce bystrozora, který zemřel s Kingsleym v Portugalsku.
„Filchová Mildburgh Hadley!“ Další členku předsedající musel vyvolat dvakrát, než jí zřejmě soused upozornil. Harry se překvapeně zadíval na ženu, které muselo nejméně sto let. Nikdy ho nenapadlo, že by bradavický školník mohl mít nějako rodinu. Byla tato stařičká žena důvodem, proč si tam toho zlého a hloupého člověka Brumbál držel?
„Arthur Blishwick,“ zaskřehotala. Po upozornění souseda se opravila: „Artan, ovšemže Artan.“
„Finnigan Patrick Seamus!“
Harry se napjatě podíval na ještě poměrně mladého muže – samozřejmě vzhledem k věkovému průměru Starostolce. Jeho syn zahynul při únosu Lily. Nebude mu to dávat za vinu? Nedával. Nebo možná dával, ale podpořil jej. Vede nad McLaggenem.
Dagur Gamp, Theophilus Greengrass a Giles Higgs podle očekávání podpořili Blishwicka. Harry s uspokojením zaznamenal, že Cormac začíná být nervózní, protože Theophilus Greengrass dal přednost své kolejní příslušnosti před příbuzenským svazkem. Přesně jak Snape předpověděl.
„Křiklan Horatio Archibald!“ vyvolal předsedající. Nikdo se však nezvedl. Ogden jméno bývalého ředitele zmijozelské koleje vyvolal ještě třikrát. Marně.
„Leach Nobby!“ vyvolal Ogden dalšího z bývalých ministrů.
„Harry Potter, kdo jiný,“ mrkl na něj křepce vyhlížející vrásčitý muž a posadil se.
„Longbottomová Augusta Marcella!“ Harry se s napětím podíval na ženu, která vypadala bez ohledu na svůj věk stále stejně. Přesvědčila ji Minerva?
„Harry Potter!“ vykřikla stará dáma překvapivě pevným hlasem.
O tři, pomyslel si Harry.
Godelva MacDougalová, Hollis Macmillanová a Griselda Marchbanksová, nejstarší členka Starostolce, však podpořily McLaggena, stejně jako Herbert Max. Cormac se po vzoru svého zmijozelského soupeře hrdě zdržel, zatímco jeho strýc Tiberius jej bez skrupulí podpořil. Edmund MacDonald, vrchní ředitel odboru kouzelnických nehod a katastrof, se omluvil pro nemoc. Minerva samozřejmě podpořila Harryho.
U jména Oony McLaggenové Harry zpozorněl. Bude volit svého prasynovce, nebo ministra ze své koleje? K jeho překvapení se zdržela.
Další z bývalých ministrů, Lorcan McLaird, podpořil Harryho. Dvanáctý oproti Cormacovým jedenácti. Bliswickovy hlasy nepočítal, to by bez pergamenu a pera nemusel zvládnout.
Araminta Melifluová podle očekávání podpořila Blishwicka. Darren Munro hlasoval pro Harryho. Třetí vysoký divotvůrce Starostolce a pradědeček McLaggenovy manželky Berengarie Archibald Newton samozřejmě pro svého příbuzného. Anselma Nottová však k Harrymu překvapení nevolila podle své kolejí příslušnosti, ale podpořila Cormaca.
„Prewettová Melissa Demetria!“ Harry se zadíval na známou tvář Mollyiny švagrové. Nijak zvlášť jej nepřekvapilo, když dala svůj hlas bezúhonnému Cormacovi, stejně jako jej to nepřekvapilo u bývalého ministra Popletala.
Mladičká bývalá havraspárská prefektka Ivy Raleighová podpořila jej.
Harry si pozorně prohlížel další dva členy Starostolce, které dosud nikdy neviděl na žádném ze soudních jednání: Atticus Rookwood a Ludovic Rosier, příbuzní odsouzených Smrtijedů, kterým však bohužel nedokázali, že by měli cokoli společného s Voldemortem, podpořili k Harryho překvapení Cormaca.
Harryho nadřízený Gawain Robbards volil, jak slíbil – Harryho. A k Harryho úlevě jej podpořili i Edwin Sagan a Sewallis Scamander, o kterých do poslední chvíle netušili, jak se zachovají. Opět bylo vyrovnáno.
„Selwyn Brendon Denzil!“
Otec vůdce vlkodlačí smečky podpořil McLaggena. Proč? Téměř najisto počítali s jeho hlasem pro Blishwicka. Stejně hlasovala i Fleta Skrková.
Harryho bývalý spolužák Zacharias Smith podpořil jeho. Zmijozelka Elvina Thurkellová volila Cormaca. Zmijozelové ale přece měli hlasovat pro Blishwicka! Harrymu po zádech stékal studený pot.
Lyndon Tripe a William Urquart, Havraspárové středního věku, podpořili Harryho. Oba měli přesně dvacet hlasů. A zbývaly už jen poslední dva. Harry svíral vyřezávané područky velkého křesla, snad dokonce stejného, jako bylo to, v němž seděl kdysi, když čelil obvinění z porušení zákona o utajování. Rozhodně se v něm stejně cítil.
„Weasley Persival Giddeon!“
Harry pozoroval napjatě svého švagra. Percy vypadal jako chycený do pasti. Harry měl dojem, že by vzal raději zavděk krvácivou kokoskou, než by hlasoval.
„Volím Harryho Jamese Pottera,“ odhodlal se konečně k odpovědi a trochu nervózně se na Harryho usmál.
„Tak už zbývám jen já,“ vstal předsedající Tiberius Ogden. „Volím Cormaca McLaggena a prosím slečny Mafaldu Hopkirkovou a Allanis Thorsrudovou o sečtení hlasů.“
Harry zavřel unaveně oči. Na sečtení hlasů čekat nemusel. Bude druhé kolo. A jak dopadne, to mu bylo naprosto jasné. Prohrál o jeden hlas. O jeden jediný pitomý hlas. O hlas Horacia Křiklana, kterého Snape nedokázal najít.

…………………..

Tamtéž; 29. srpna 2012

Harry otevřel dveře kanceláře. Vše bylo jako jindy. Téměř. Téměř jako by se nic nestalo, jako by nebyl poražen. Nemohl však nevnímat kradmé pohledy a šepot za svými zády. Třeba nebylo tak zle. Mohlo být přece hůř. Cormac nebyl špatný člověk, určitě ne. Chtěl být ministrem, nebo možná jeho rodina chtěla, aby byl ministrem, a to se dalo chápat. Na tom přece nebylo nic špatného. A že neuvěřil Harrymu… bylo to moc náhlé, možná, kdyby mu řekli to, co vědí, včas… tedy vše, co věděli… Nemůže se přece divit, že se chová, jako by se nic nedělo, když nemá adekvátní informace. Stále mají ještě možnost získat ho na svou stranu. Koneckonců on skutečně byl členem Brumbálovy armády. Šel do bitvy o Bradavice, jakkoli ztracená se zdála. Zažili doby, kdy byli na jedné lodi. Možná by na to mohli navázat.
Pokud by si z něj neudělal soupeře, musel si přiznat. A po včerejšku ho dost těžko mohl za soupeře nepovažovat.
„Harry?“ nakoukla do kanceláře černovlasá hlava jeho asistentky. „Máš jít k panu ministrovi. Hned.“
„Přečtu jen hlášení služby –“
„Harry,“ vzdychla dívka, které už nejen nedělalo problém vyslovit jeho jméno, ale ani mu skočit do řeči, „nechci tě znervózňovat, asi toho máš teď dost… ale přišel jsi o deset minut pozdě. Jane tu byla přesně. Osobně. Je to samozřejmě na tobě, ale… myslím, že bys měl jít opravdu hned.“
Harry si vzdychl. „Dobře. Hlášení dej Burtonovi, kdyby tam byl něco neodkladného. Nevíš, o čem se mnou chce mluvit?“ zeptal se zbytečně. Jistěže neví, to by mu to už řekla a dala by mu do ruky příslušnou složku.
Co McLaggen chce? přemítal, když mířil ke schodišti a když stoupal po těch několika schodech, které vedly do prvního podzemního patra. Chce ho odvolat? Možná, i to včera ve štábu Řádu probírali. Jenže to nikdo nepovažoval za pravděpodobné. Přestože prohrál, byla ze včerejšího hlasování jasná jedna věc – podpora Harryho a Cormaca je srovnatelná. Pokud to však není přitěžující okolnost. Rozhodně ho McLaggen kdykoli bez problémů – a bez důvodu –  odvolat může; zákon o úřednících, který před lety prosadila Hermiona, sice zaručoval, že ministerské úředníky nebylo možné propustit bez důvodu, to však neplatilo pro vedoucí pozice.
Došel k dosavadní kanceláři McLaggena, v ní však bylo prázdno. Jistě, ušklíbl se, pan ministr se už roztahuje v kanceláři Kingsleyho. Nebylo možná správné, že mu to vadí, ale to nic neměnilo na tom, že mu to vadilo. Došel až na konec chodby, zaklepal na dveře. Už i ty dveře vypadaly důležitě. Zvláštní, že si to nikdy neuvědomil, dokud sem chodil za Kingsleym.
McLaggenova sekretářka na něj vykulila své jasně modré oči přírodní blondýny. „Pan Harry Potter?“ vydechla. „Pan ministr vás již očekává. Co vám můžu nabídnout?“
„Nic,“ odpověděl napjatě Harry a čekal, až ho dívka uvede dál. Ta se k tomu však neměla. „Mám tam jít sám, slečno…“
„Ne, samozřejmě, že ne. Uvedu vás,“ znachověla dívka a nespouštěla z něj oči. „Skutečně si nic nedáte?“
„Tak trošku vody, když na tom trváte,“ podařilo se mu přes nervozitu a nevoli, kterou cítil, usmát. Rozhodně není špatné mít spojenkyni v sekretariátu ministra. Ministra, musel zatnout pěsti a nasadit všechno své sebeovládání, jak moc mu to znělo ve spojení s tím hlupákem nepatřičně. „Neřekla jste mi ale své jméno. Je tajné?“ naklonil se k dívce.
„Jsem Cattermoleová. Jane. Stačí Jane,“ usmála se.
„Cattermoleová,“ zopakoval zamyšleně. „To mi zní povědomě…“
„Zachránil jste mojí tetu. Chtěli ji poslat do Azkabanu. Mary Cattermoleovou,“ odpověděla rychle dívka. „Nejspíš si už nevzpomínáte…“
„Vzpomínám, Jane,“ přikývl Harry a vybavil si šílenou výpravu pro medailón na ministerstvo ovládané Smrtijedy. Chybělo jen málo, a neunikli by. Měli tehdy víc štěstí než rozumu. „Její manžel tehdy pracoval v údržbě, ne?“
„Ano, to je strýček Regie,“ rozzářila se Jane. „Pracuje tu pořád.“
V tu chvíli se otevřely dveře kanceláře. „Jane, jestli jste již s panem Potterem dohovořila…“ sjel ji nesouhlasně pohledem. Než se však podíval na Harryho, dokázala se jeho tvář rozjasnit do předpisového úsměvu: „Harry, pojď dál.“
Jestli mě teď obejme, tak to nepřežiju, pomyslel si Harry, když McLaggen roztáhl ruce. Neobjal, jen mu dal až teatrálně přednost do dveří.
„Posaď se, Harry,“ pokynul mu směrem ke gauči a sám usedl do křesla naproti němu. Už se neusmíval, snažil se sice stále tvářit přátelsky, ale nepřirozený tymolínový úsměv z jeho tváře zmizel. Teď tu byli jen oni dva. Nebylo třeba cokoli předstírat.
Harry se posadil a polkl. Nechce ho odvolat, to by se choval upjatěji. Ale co tedy chce? Přátelství? Koneckonců, Cormac je Nebelvír. Třeba skutečně nebude tak zle.
„Tady je ta voda, pane řediteli,“ vklouzla do Kingsleyho kanceláře Jane. „Opravdu si nedáte čaj? Nebo kávu?“
„Pan Potter chtěl vodu. Můžete jít, Jane,“ podíval se na ni ostře Cormac a dívka znejistěla. „Něco pro vás, pane ministře?“
„Ne. Nechte nás o samotě.“ Když se zavřely dveře, upřel pohled na Harryho. Harry s uspokojením zaznamenal, že v něm nebylo zdaleka tolik sebedůvěry, kolik by u Cormaca čekal. Zejména po včerejším vítězství.
„Přál jste si, pane ministře?“ začal rozhovor, když Cormac mlčel až příliš dlouho.
„Cormacu,“ opravil ho a snažil se opět zatvářit vstřícně.
„Cormacu,“ přikývl Harry a vyčkával.
Ministr si odkašlal a konečně začal. „Jsem si vědom toho, že nám naše soupeření poněkud zkomplikovalo vztahy. Ale doufám, předpokládám, že to zvládneme. Nejsme tu sami za sebe. Naše země nás potřebuje.“
Odmlčel se, jako by čekal na Harryho odpověď, a Harry prkenně kývl. Kam tím Cormac míří?
„Leží na mně velká odpovědnost. Funkce ministra není jednoduchá, a zvlášť v dnešní době. Potřebuji se obklopit lidmi, kterým můžu absolutně důvěřovat.“
Harry opět na jeho vyčkávavý pohled jen přikývl. Tohle je už srozumitelnější. Chce ho skutečně odvolat? Troufne si na to?
„Důvěra musí ale být vzájemná. A to se mi jeví jako problém,“ potvrdil Cormac jeho odhad.
„Nedůvěřuješ mi?“ podíval se mu zpříma do očí.
„To jsem neřekl, Harry.“
„V tom případě…“ zamyslel se Harry, „chceš říct, že nedůvěřuju já tobě?“
„Nejsem hlupák, Harry. Jistěže mi nedůvěřuješ. Už dva měsíce vedu ministerstvo. Neřekli jste mi všechno, očividně jste čekali, že budete moci ministerstvo i nadále řídit beze mě.“
„To je –“
„– jinak, Harry? Nemyslím. Z toho, co jsi včera říkal, to vypadalo, skoro jako bychom byli ve válce. Buď jsi včera nemluvil pravdu, a to je špatně, nebo jste mi předtím neříkali všechno. A to je taky špatně.“
„My jsme ve válce, Cormacu,“ vyhl se Harry odpovědi.
„I to je odpověď, Harry. Jenže já si tím nejsem až tak docela jistý. Myslím, že přeháníš. Možná to souvisí s důvěrou… Několik teroristických útoků… nějaký čaroděj v bezvýznamné zemi, který si hraje na Grindelwalda…“
„Je to Gellert Grindelwald. Možná bys to měl vzít na vědomí, pokud myslíš vážně svou odpovědnost za tuhle zemi,“ dokázal Harry zůstat klidný.
„Důkaz. Musíš mi předložit důkaz, pokud chceš, abych něčemu tak nepravděpodobnému věřil.“
„Včera jsem nabízel důkaz. Výslech Grindelwaldovy milenky. Byla připravená vypovídat.“
„Kdo je ta žena? Jak víš, že je důvěryhodná? A kde je?“
„Judita Markytánová. Přivedla sem Lily, riskovala vlastní život, aby ji zachránila.“
„Nebo to nahrála. Anebo to hraješ ty, Harry. Proč jsem o její přítomnosti nebyl informován? Máš dojem, že tohle je věc, která se netýká ministra?“ Po úsměvu již v Cormacově tváři nebylo ani stopy.
„Ministr o tom věděl.“
„Bývalý ministr je mrtvý už téměř dva měsíce. Proč jsi neinformoval mne?“
Harry neodpovídal.
„Jsme opět u té důvěry, že? Jak mám já věřit tobě, když ty nevěříš mně? Kde je ta žena teď?“
„Takže už věříš, že se něco děje?“
„To jsem neřekl. Považuju to za naprosto přitažené za vlasy. Ale v každém případě jsem měl s tou podvodnicí mluvit.“
„Není podvodnice! Vyslechli jsme ji pod Veritasérem, podrobila se nitrozpytu –“
„Opravdu? Kdo ji vyslýchal? Jistě máš o tom oficiální záznamy. Kde je, Harry?“
„Pod ochranou. Hlídáme ji.“
„Kdo ji hlídá, Harry? Mám říct Jane, aby poslala pro její složku? Myslím teď hned, nedám ti šanci, abys ji rychle připravil.“
„Není žádná složka,“ přiznal Harry.
„Koho jsi tedy myslel tím my? Ministerstvo očividně ne, že?“
„Ty víš, koho jsem tím myslel,“ podíval se na něj Harry. „Tohle je nedůstojné, Cormacu. Jestli mě chceš odvolat, udělej to hned, ale přestaň nás oba ponižovat.“
„Chci tě odvolat?“ zvedl Cormac obočí a chvíli si ho měřil. „Ne. Myslím, že nechci. Oba samozřejmě víme, že jsi obnovil Brumbálův řád. A že jsi už za mnou po té první nabídce nepřišel. Zase ta otravná otázka důvěry, že, Harry?“
„Myslím, že bychom měli řešit důležitější věci než tohle.“
„Opravdu?“ zvedl přezíravé obočí Cormac. „Máme organizaci, která tvoří stát ve státě. To je dost důležité.“
„Začíná tu válka. Bylo by dobře, kdybys to vzal konečně na vědomí,“ zamračil se Harry.
„Nechci, aby se dělo cokoli, o čem nevím,“ ignoroval Cormac Harryho odpověď. „Proč chcete jít proti mně?“
„Proti tobě?“ podíval se na něj nevěřícně Harry. „Řád nevznikl proti ministerstvu a samozřejmě ani proti tobě, to opravdu ne. Naopak, Kingsley –“ Harry se zarazil. Tohle nejspíš říkat neměl.
„Bývalý ministr byl členem,“ dořekl za něj zamyšleně Cormac. „To by ovšem mnohé vysvětlovalo. V tom případě by bylo možné vaši skupinu považovat… dejme tomu za poradní tým ministra? Ano, to by šlo,“ mnul si Cormac bradu. „Na poradním týmu ministra není samozřejmě nic špatného,“ opřel se pohodlně o opěradlo křesla očividně spokojený, jak problém vyřešil.
„Ty se chceš stát členem Řádu?“ zeptal se nevěřícně Harry. „Nechtěl jsi.“
„To bylo trochu jinak, ne? Myslím, že paměť ti slouží ještě dobře,“ ušklíbl se Cormac. „Ale ne, nechci se stát členem.“ Na tváři se mu objevil samolibý úsměv. Tohle byl už ten starý Cormac, kterého Harry neměl rád už na škole.
„Jistě, jsi ministr,“ přikývl ironicky Harry.
„Začíná ti to docházet, že? Chápu, že je to obtížné, ale budeš se s tím muset vyrovnat. Takže… začneme třeba tím… Kdo jsou členové Řádu?“
Harry na něj nevěřícně hleděl. „Takhle to nefunguje. Řád musí přijetí každého člena schválit, a –“
„Jsme zase u té důvěry, že?“ zkřivil Cormac ústa. „A přesto předpokládáš, dokonce považuješ za samozřejmost, že já budu věřit tobě.“
„Měli bychom si promluvit o těch útocích. O tom, jak s nimi souvisí Malfoy. O vlkodlacích. Co se děje v zahraničí. Začíná válka.“
„Ale jistě, to už jsi říkal. Tím vším se budu samozřejmě zabývat. S velkou pravděpodobností o tom v krátké době začneme diskutovat,“ mávl rukou ministr.
„Začneme. Diskutovat,“ stiskl Harry rty.
„Ale neodváděj mou pozornost od toho důležitějšího. Ty chceš, abych toleroval tajnou skupinu, jejíž členy nesmím znát. Kterou řídí člověk, který je mým… oponentem. Který mi nedůvěřuje, a to natolik, že nechce, abych se stal členem této skupiny. A tento člověk shodou okolností vede z hlediska bezpečnosti nejdůležitější, nebo možná druhý nejdůležitější odbor. Zkus se vžít do mé situace. Co bys udělal?“
Rezignoval, měl Harry na jazyku, ale byl už natolik schopný sebeovládání, že to nevyslovil. „Chceš, abych ve funkci skončil?“
„Rezignuješ?“ Cormac téměř nedokázal skrýt za masku blazeovaného pohrdání svou dychtivost. A ta dychtivost Harrymu prozradila, že přes všechnu hranou sebedůvěru se ho McLaggen ve skutečnosti bojí. Ne, neodvolá ho. Bude se mu snažit znepříjemňovat život, bude se snažit přimět ho k dobrovolnému odchodu, ale neodvolá ho.
Usmál se a složil ruce na prsou. „Ne. Budeš mě muset odvolat.“
„To nebude nutné. Pokud ukončíte činnost tajných spolků, pane Pottere,“ přešel ministr k vykání a oficiálnímu tónu.
„Nemůžu ukončit něco, co jsem nezaložil. Ani neobnovil, pane ministře.“
„Nechtějte, abych vám to rozkázal, pane Pottere!“
„Docela bych tě chtěl vidět to zkusit, McLaggene.“

Další kapitola

 

499 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí