Avinu malkeinu sh’ma kolenu
Avinu malkeinu chatanu l’faneycha
Avinu malkeinu alkenu chamol aleynu
V’al olaleynu v’tapenu
Avinu malkeinu
Kaleh dever v’cherev v’raav mealeynu
Avinu malkeinu kalehchol tsar
Umastin mealeynu
Avinu malkeinu
Avinu malkeinu
Kotvenu b’sefer chayim tovim
Avinu malkeinu chadesh aleynu
Chadesh a leynu shanah tovah
Sh’ma kolenu
Sh’ma kolenu
Sh’ma kolenu
Avinu malkeinu
Avinu malkeinu
Chadesh a leynu
Shanah tovah
„Z židovského pohledu svědomí člověka musí podpírat Zákon, a ne Zákon tvořit. Správnost a špatnost, dobro a zlo, to jsou absolutní hodnoty, které přesahují vrtošivé rozmary času, místa a vnějších podmínek. Nelze je tedy jakkoli definovat ve vztahu k lidské intuici nebo výhodnosti.“ I. Jacobovits
Bradavice; 17. září 2012
Hermiona se ocitla na kraji školních pozemků. Po přemístění se jí trochu točila hlava, za poslední rok a půl těhotenství a péče o děti si přeci jen odvykla. Přesto se s napřaženou hůlkou ihned otočila za sebe, když uslyšela zapraskání větvičky.
„To jsem já, Hermiono,“ ozval se rychle George. „Kdy poprvé Ron přivezl do Doupěte dvojčata?“
„Ještě je tam nepřivezl,“ odpověděla se Hermiona. „Mám tě taky vyzkoušet?“
„Nemusíš. Za mě by se vydávat nikdo úspěšně nemohl. Nikdo není tak šarmantní,“ uklonil se skromně George. Hermiona se neubránila úsměvu.
„Jak bylo první den v práci?“
„Asi dobře. Jako bych skončila včera.“ Na ministerstvu to ale tak jednoduché, jak se snažila namluvit Georgeovi či snad spíše sama sobě, nebylo. Bylo tam několik nových lidí, ti se na ni dívali spíše zvědavě než nepřátelsky. Leanne se s ní nebavila, kromě úsečného pozdravu, stejně jako několik dalších kolegyň, o kterých si dřív myslela, že spolu vycházejí. Ale to si kdysi myslela i o Leanne. Mafalda už nebyla její sekretářkou, místo ní ji v kanceláři přivítala Enid Stebbinsová, která začínala školu, když ona ji končila. Neměla by být proti ní dopředu zaujatá, to k ničemu dobrému nikdy nevede. Přesto se jí nelíbila – snad pro její příliš neklidné oči, snad proto, že byla na ústředí administrativních služeb Starostolce přeložená z oddělení finančního dohledu, který dříve řídil Cormac McLaggen. Ale možná byla jen zbytečně podezíravá, protože Enid k ní byla na rozdíl od některých kolegyň docela milá. Nebo až příliš milá? Bude se na ni muset zeptat Percyho.
„Co Percy? Všechno v pořádku, Georgi?“
„Jistě. Role profesora mu sedí. Bere to se vší vážností. Fred si stěžoval, že hned dostali třicetipalcový esej. Chápeš to?“
„To ale není až tak dlouhé, Georgi.“
„Ale Fred je v prvním ročníku! A mají na to jen týden, to by Percy hned na začátku nemusel. Jenže Percy měl vždycky představu, že když se něčemu věnuje on, tak to musí být důležitý. A je jedno, jestli je to tloušťka kotlíků nebo historie. Audrey říkala, že jen leží v knížkách.“
Hermiona raději spolkla, že historie rozhodně důležitá je – a ta tloušťka kotlíků nejspíš taky. „Audrey tady zůstane nastálo?“
„Jo. Dneska se na tom domluvila s Minervou.“
„Myslela jsem, že se cítí nejlépe v rodinném sídle.“
„Kdybych věděl, že změní názor, tak sem nemusela Angelina,“ zakřenil se George. „Sbohem, svobodo, sotva jsem tě nabyl, přistěhovala se manželka,“ řekl teatrálně.
„Jen se nedělej, Georgi, vždyť jsi určitě rád, že je tu máš všechny,“ usmála se Hermiona. „Jsem ráda, že mi Angelina pomáhá. Musím rychle za ní, už se mi po malých stýská.“
George přikývl. „Možná bys měla vědět… přišel sem dneska ještě někdo, Hermiono.“
„Nějaký problém?“ zpozorněla Hermiona.
„Možná naopak, ale… Kolem druhé sem směrem od Prasinek dorazili dva starší manželé. Představili se jako Rixovi.“
„Rixovi?“ opakovala zaraženě Hermiona. „Přišli si pro Davida,“ dodala tiše a snažila se neznít znepokojeně. Bylo to dobře, samozřejmě, že bylo skvělé, že se konečně našli. Vždyť se o to přece celou dobu snažili. Vždyť celou dobu věděla, že se o Davida nestará jako o svého, ale jen do doby, než si pro něj přijde jeho rodina. Srdce se jí divoce rozbušilo. „Ale jak víš, že to jsou oni? Pustil jsi je dovnitř? Co když je to jen záminka…“
„Nevím. Nemáš se ale čeho bát – určitě sis nemyslela, že je tvůj muž jen tak pustil dál. Teď je s Evandrusem proklepávají.“
„Kde? Půjdu za nimi.“
„Nevím, kde jsou teď. Ale říkali, že je budou konfrontovat s Juditou.“
„A jen sami dva? Co když -“
„Hermiono, jsou to Severus a Evandrus, ne malé děti. Máš počkat doma. Ale to je samozřejmě na tobě,“ zvědavě se na ni podíval.
Hermiona byla na vážkách. Poslední Georgeova poznámka ji téměř donutila přemístit se do Liverpoolu, kde nyní ukrývali Juditu. Ale stejně silně se chtěla vrátit co nejdříve k dětem. Pochovat si ještě Davida, pokud o něj má přijít. Rozhodla se nevšímat si toho, co si o ní bude George myslet. Protože to, co si myslí druzí, není nikdy tak docela důležité.
„Díky, Georgi. Půjdu k dětem. Nemůžu zneužívat laskavosti Angeliny déle, než je skutečně nutné.“
……….
Liverpool; téhož dne
Pozoroval zpod přivřených víček Hellu Rixovou a Dalibora Rixe a ve spáncích mu divoce bušilo. I oni dva vypadali vyčerpaně. Ta žena ho zaujala – možná dokonce více než její muž, který mu svým kulatým obličejem a hlavou téměř bez vlasů trochu připomínal Arthura Weasleyho. Nepodceňoval ho však, věděl, že pod zdánlivě měkkým zevnějškem Arthura se skrývá statečný a houževnatý člověk. Zajímavější však byla ta žena. Bylo na ní výrazné všechno – husté obočí, velký nos, tmavé dlouhé řasy rámující bystré zelené oči, které byly trochu blíž k sobě, než bylo obvyklé. Byly to ty oči, které jej přesvědčily ihned, jakmile ji uviděl, že je to matka Alitey – nebo někdo, kdo se za ni posilněn Mnoholičným lektvarem vydává. Hnědé vlasy měla zakryté bílým šátkem uvázaným vzadu na krku do složitého uzlu. Oblečená byla v dlouhém, bílém hábitu, i její muž byl celý v bílém. To mu připadalo zvláštní, přemýšlel, zda není v Čechách bílá barvou smutku. O ničem takovém nikdy neslyšel, moc toho však o této zemi nevěděl. Hella Rixová nebyla krasavice, ani Alitea ostatně nebyla. Probouzela však zvědavost, vyzařovala inteligenci a hrdost, což ji dělalo přitažlivou, přestože už nebyla mladá, a ani to nijak nepředstírala. Oba manželé na něj od první chvíle působili věrohodně, snad i kvůli svému prostému oblečení bez jakýchkoli ozdob. To nic neměnilo na tom, že jejich totožnost musel ověřit. A oni proti nitrozpytu ani Veritaséru nic nenamítali, ničemu se nedivili, ničemu se nebránili. Pravost vzpomínek potvrdila i Judita – a pokud mohli důvěřovat jí, tak tohle byli opravdu rodiče té zvláštní Češky, která jim vtrhla do života jako velká voda, aby z něj zase rychle odešla a nechala za sebou malého chlapce.
„Děkuji vám za spolupráci,“ řekl konečně. „Tady jsou vaše hůlky.“
„Omlouváme se za nedůvěru, ale snad chápete, že byla nutná,“ doplnil jej Evandrus Virdee.
„Chápeme,“ přijal hůlky Dalibor Rix. „Jsem si vědom, že byste chlapce, za kterého jste převzali odpovědnost, nesvěřili jen tak někomu. Jsme rádi, že se právě pan Snape stal jeho opatrovníkem. Ovšem nyní byste mohli odpovědět i na naše otázky.“
„Prosím,“ přikývl Snape.
„Už jsme říkali, že bychom přijeli dříve, kdybychom věděli, že je naše dcera mrtvá. Tu zprávu jsme ale dostali pouze od vás – i když přes několik prostředníků. Jak jste se to však dozvěděli vy? A jste si tím opravdu zcela jistí?“
„Tu zprávu mám ze dvou na sobě nezávislých zdrojů,“ odpověděl pomalu Snape. „O prvním mluvit nebudu, považuji jej však za věrohodný. A pokud jde o druhý… tu osobu znáte. A chce s vámi ostatně hovořit – pokud budete vy ochotní mluvit s ní.“
„Proč bychom nebyli?“ nechápal Dalibor Rix.
„Kdo je to?“ zeptala se ostražitě jeho žena.
„Bývalá spolužačka vaší dcery.“
„Judita Markytánová,“ ztuhl obličej Helly Rixové. „Milenka masového vraha. Ona už není v Čechách?“
„Očividně.“
„Chcete říct, že už není na Jeho straně?“ ujišťoval se Dalibor Rix.
Snape přikývl.
„Měli byste vědět, že zachránila životy našich přátel, madam Rixová,“ doplnil jej Evandrus Virdee.
„Ona byla u toho, když Alitea zemřela?“ Hella Rixová téměř studila.
Snape zavrtěl hlavou. „Můžete se zeptat přímo jí. Nebo vám můžu ukázat její vzpomínkou; souhlasila s tím.“
„Nejdřív tu vzpomínku, pane Snape,“ přikývla po několika okamžicích Hella Rixová a na chvíli zavřela oči. Přísnost vystřídal smutek, jen na chvíli, protože teď ještě nebyla chvíle, kdy by se mohla poddat zoufalství.
„A ten váš druhý zdroj, ten, o kterém nechcete mluvit, ten u toho byl?“ zadržel jej ještě Dalibor Rix.
„Ne.“
„Ale přesto považujete jeho tvrzení za věrohodné. Proč?“
„Neměl v tomto důvod nemluvit pravdu.“
„Odkud to ale ví on?“
„To je to, o čem nechci hovořit,“ vyhnul se odpovědi Snape. Jako by se bylo možné odpovědi vyhnout! Každá odpověď je odpovědí, dokonce i mlčení. Rixovi se zmást nenechali.
„Vy máte špeha u Nepřítele?“ došlo ihned Helle Rixové.
„Ne. Už ne,“ stiskl rty Snape. „A pochybuji, že jsme ve skutečnosti kdy měli.“
„Přesto mu věříte.“
„Ne. Nevěřím mu. Nicméně v tomto nemá důvod lhát. Proto zprávu o smrti vaší dcery považuji za věrohodnou. Chcete vidět vzpomínku slečny Markytánové?“
Oba přikývli.
Vstal a z vedlejšího pokoje odlevitoval kamennou mísu. Sáhl do kapsy pro vzpomínku, kterou si už předem připravil, protože nepochyboval o tom, že ji budou chtít vidět, a nalil ji do převalující se stříbřisté hmoty.
„Prosím, paní Rixová,“ ustoupil. „Podíváte se první?“
Žena vstala a váhavě vykročila k myslánce. Ponořila se do vzpomínky a její muž si stoupl za ni. Po několika minutách se vynořila, ve tváři bledá. Zapotácela se, její muž ji však zachytil.
„Hello?“ zašeptal a ona jen zavrtěla hlavou.
„Podívej se sám, Dalibore.“
A on se podíval. Když se vynořil, s otázkou v očích se obrátil na Snapea: „Ale to přece pořád není jisté. Třeba jí ten člověk jen chtěl ublížit…“
Jeho žena pomalu zavrtěla hlavou a tvář zabořila do dlaní. Nerušili ji, jen její muž si přisedl až k ní a objal ji kolem ramen. Žena po chvíli zvedla hlavu. Neplakala. Jen její oči se podezřele leskly.
„Nevím, jestli to víte,“ začala překvapivě pevným hlasem, „ale nyní je svátek Roš-hašana, začátek nového roku, oslava nového začátku a nového života. Vlastně bychom teď neměli cestovat, přesto jsme se rozhodli vypravit se sem ihned, jakmile nám přátelé Alitey tu zprávu poslali. Dnes je ale také den soudu, kdy jsou podle staré tradice našeho národa otevřeny tři knihy – osoby zcela spravedlivé jsou zapsány do knihy života, velcí hříšníci do knihy smrti a všichni ostatní do knihy prostředních, kde mají až do Jom kipur, dne smíření, který nastane za deset dní, možnost napravit se a zvrátit svůj osud. My jsme se provinili, když jsme se proti naší dceři zatvrdili. Myslím, že není náhoda, že jsme se o její smrti dozvěděli právě dnes. A že právě dnes uvidíme poprvé našeho vnuka.“
„Mohli jste ho vidět už dříve. Psala vám.“
„Pak už ne. Mysleli jsme… nevěděli jsme, že je mrtvá, tak jsme to připisovali tomu, že ani ona s námi nechce hovořit, když jsme jí neodpovídali,“ odpověděla Hella Rixová tiše.
„Už jsme jí odpustili,“ dodal Dalibor Rix.
„Co jste jí přesně museli odpouštět?“ nedokázal Snape zcela ovládnout sarkasmus rodící se z nechuti, kterou pocítil, když si uvědomil, co bylo skryto za slovy Aliteiných rodičů. Další tradiční rodina, které nebylo po chuti míšení krve. Odpustili by Princeovi jeho matce, kdyby včas a hrdinsky zemřela?
„Provdala se proti naší vůli, pane Snape,“ potvrdil jeho přesvědčení Dalibor Rix. „Ne, nevadilo nám, že Petr Brauner byl mudlovského původu,“ dodal rychle. „Ale… ono se to těžko vysvětluje, nejsme žádní ortodoxní věřící, abyste nám špatně nerozuměl, ale…“ rozpačitě zmlknul a v místnosti se rozhostilo napjaté ticho.
„Ale vadilo vám, že nepatří k vyvolenému národu,“ dopověděl za něj Snape a ani se už nesnažil přemoci své pocity, které v něm rodiče Alitey vyvolali. Nebylo rozhodné, jaká krev se neměla mísit. Podstata byla přece stále táž. Princeovým by přece nebyl po chuti nejen mudla Tobias Snape, ale ani čistokrevný Jacob Potter.
„Není to tak, jak si myslíte,“ snažil se namítnout Dalibor Rix, zatímco jeho žena mlčela.
„Jsem přesvědčen, že je to přesně tak, jak si myslím,“ zkřivil horní ret Snape.
„Nechci o tom už mluvit, pane Snape,“ zavrtěla hlavou Hella Rixová. „Nemyslím si, že by vám do toho cokoli bylo. Ostatně přesně o tom jsem mluvila – bylo to špatně a my to víme. Vy ale nejste ten, kdo by nás měl soudit. Můžeme si nyní promluvit s Juditou Markytánovou?“
Snape prkenně přikývl.
„Alice, přivedeš ji?“ požádal Evandrus bystrozorku, která beze slova a bez jakéhokoli výrazu sledovala dění v místnosti.
Alice Thomasová vstala a za několik minut, po které nikdo nepromluvil, se objevila s Juditou. Ta se vážně podívala na oba hosty.
„Dobrý den,“ pozdravila rozpačitě a chvíli stála, jako by nevěděla, co s rukama. Snad čekala, že jí rodiče mrtvé kamarádky, u kterých doma bývala kdysi hostem, nabídnou ruku na přivítanou. Nenabídli.
„Dobrý den, Judito,“ odpověděl jí po chvíli Dalibor Rix, zatímco jeho žena jí jen téměř neznatelně pokynula.
Judita se posadila naproti nim. „Je mi to líto.“
„Děkujeme ti, Judito,“ promluvila konečně Hella Rixová. „Za zprávu. A za její hrob.“
„Nevěděla jsem to… Dokud mi to Albert neřekl, tak jsem neměla ani tušení, že…“ Judita jen bezmocně zavrtěla hlavou.
„Jsi si tím ale jistá?“ naklonil se k ní Dalibor Rix. „Zjistila jsi něco víc? Mluvila jsi ještě potom s ním?“
„Ne. Nenašla jsem odvahu se ho zeptat,“ sklopila hlavu. „Ale přesto si jsem jistá. Znám Alka. Proč by si vymýšlel? Naopak – měl zakázáno o tom mluvit. Neměla jsem se to dozvědět.“
Dalibor Rix mlčky přikývl. „Pořád mi to nedochází, Judito. Proč vlastně zemřela? Jaký to mělo smysl?“
„Chtěl přes ni chytit Petra… ale to už víte, když jste viděli mou vzpomínku.“
„Ale toho dostali jinak,“ zavrtěl hlavou Dalibor Rix. „To nedává smysl.“
„Kde vzala ten jed? Ten mladík, ten Albert, ti říkal, že se zabila sama. Víš o tom něco?“
Judita zavrtěla hlavou a Snape přemýšlel, zda se má k tomu přiznat. Bylo to tajemství, o kterém se nemuselo vědět. A byl to důvod její smrti – protože ve skutečnosti nemohli vědět, zda by Grindelwald Aliteu Braunerovou zabil. Jenže právě tento detail jej přesvědčil, že smrt Aly je jistá – a její rodiče měli právo na jistotu.
„Dal jsem jí ho,“ řekl. „Požádala mě o pojistku, a vyhověl jsem jí.“
„Řeknete nám i vy svou část příběhu, pane Snape?“ pořádala jej tiše Hella Rixová. „Jak se vlastně stalo, že máte v péči našeho vnuka, že jste znal naši dceru tak dobře, že vás požádala o takovou službu?“
„Není toho moc. Přišla sem, nejdřív na měsíc, pak jí její muž napsal dopis, aby zůstala déle. Vyhověli jsme jí. Po porodu se spřátelila s mou ženou. Pak dostala dopis, který vypadal, že je od jejího muže. Zrazovali jsme ji. Když si nedala říct, měli s ní jet dva naši lidé. Opustila zemi den předem.“
„Takže se obávala, že je to past,“ poznamenal Dalibor Rix.
„Nepochybně. Přesto považovala za svou povinnost odjet.“
„Nemusela zemřít,“ řekl tiše Dalibor Rix. „Její smrt neměla smysl… Kdybyste -“
„Dalibore!“ přerušila jej ostře manželka. „Nechceš, doufám, pana Snapea vinit?! Alitea určitě věděla, čemu se chce vyhnout. Je to tak, Judito?“
Judita se bezmocně dívala z jednoho na druhého. Snapeovi připadala jak králíček před krajtou. „Nevím,“ promluvila konečně. „Dlouho jsem si myslela, že není krutý, že dělá jen to, co musí… Ale už si to nemyslím. Jaký měla její smrt smysl… možná žádný. Ale neříkejte, že to bylo zbytečné, to si Ala nezaslouží. Ona šla zachránit svého muže. Obdivuju ji.“
„Nechtěl jsem znevažovat její památku. Ale -“
Hella Rixová zavrtěla hlavou. „Ten příběh nemá žádné ale, Dalibore. Děkujeme, Judito.“
„Zůstanete v Británii?“
„Ne. Nyní žijeme v New Yorku. V Londýně jsme jen přechodně. Byla náhoda, že nás zpráva zastihla tady. Jinak bychom tu tak brzy nebyli.“
Brumbál by řekl, že náhody neexistují, pomyslel si Snape, nahlas však řekl něco jiného: „Rodiče Petra Braunera žijí také v New Yorku. Kontaktujete je?“
„O tom jsme zatím -“ začal Dalibor Rix, jeho manželka jej však přerušila.
„Ano. Pokud budeme znát jejich adresu.“
„Jsem přesvědčen, že ji zjistíte, pokud budete skutečně chtít. Spojení je navázáno, jak ostatně dokazuje vaše přítomnost zde.“
„Uděláme pro to vše,“ řekla tiše Hella Rixová a oči se jí opět leskly. Rychle zamrkala a vstala. „Vezmete nás už za naším vnukem, pane Snape?“
Snape přikývl a také vstal. „Přemístíme se tedy zpět. Alice, ty se postarej o slečnu Markytánovou.“
Alice Thomasová přikývla a obrátila se k Juditě.
„Počkejte ještě!“ Judita téměř vykřikla. „Prosím,“ dodala tiše. „Nevím, kdy se tu zase objevíte, ale já už tady nechci zůstat.“
„Jste tu v bezpečí,“ namítl klidně Evandrus.
„Jsem tu k ničemu.“
„Teď není vhodná chvíle, slečno Markytánová. Přijdu za vámi ihned, jakmile to bude možné,“ řekl Snape.
„A kdy bude? Sleduji tisk, vím, co se děje – u nás i tady. Váš ministr naprosto podceňuje situaci.“
„Jistěže, slečno Markytánová,“ ohrnul ret Snape. „To však není vaše starost.“
„A čí? Doveďte mě k němu. Přesvědčila jsem bývalého ministra, proč bych neměla přesvědčit i toho nového? Vypadá docela sympaticky.“
„Skutečně?“ zvedl obočí Snape. „To ovšem nepřipadá v úvahu.“
„Proč?“ stiskla rty Judita Markytánová a Snapeovi na chvíli připomněla jeho manželku. Evandrusova tázavého pohledu se rozhodl si nevšímat.
„S novým ministrem je to… složitější. Nejsme si jisti, že je to bezpečné.“
„Vy si to také myslíte, pane Virdee?“
„Probereme to v klidu i s ostatními. Souhlasím s panem Snapem, teď není vhodná doba pro tuto diskusi, slečno Markytánová.“
„Jenže tohle je především moje záležitost,“ namítla rozhořčeně Judita. „Ani vaše, pane Virdee, ani vaše, pane Snape, a ani těch vašich ostatních. Udělala jsem všechno, co jste chtěli. Nechala jsem vás vniknout do každé své myšlenky. Do nejsoukromějších vzpomínek. Všechno máte zdokumentované. K ničemu mě už nepotřebujete. Jsem dospělá. A jsem plně způsobilá žít svůj život.“
„Nejde jen o váš život,“ zúžil oči Snape.
„Nemyslím. Vždyť o vás nevím skoro nic. Znám jen vaše jména, a to ani ne všech – třeba zrovna příjmení tady slečny Alice neznám. Nedokážu si představit, jak bych vás mohla ohrozit.“
„To je ovšem otázka pouze vaší nedokonalé představivosti,“ odpověděl Snape. „Nyní o tom však hovořit nebudeme.“
„Můžu vám být užitečná. Nechte mě to dokázat,“ zaprosila. Když mlčel, dodala naléhavě: „Musím něco dělat. Mám co napravovat. Prosím, pochopte mě.“
A on ji chápal. Chápal ji mnohem více, než si Judita Markytánová vůbec mohla představit.
…
Bradavice; v tutéž dobu
„Roxanne, co ty tady děláš? Kde máš maminku?“ podivila se Hermiona, když uviděla na místo Angeliny pouze její dceru. Seděla na dece sešité z barevných odstřižků, kterou jí v létě udělala paní Weasleyová, vedle Rosie, a stavěla věž z dřevěných kostek.
Rosie ležící na bříšku zašermovala rukou a věž spadla.
„Bác,“ řekla Roxanne a zvedla hlavu k Hermioně. „Nikdy mě nenechá postavit víc než čtyři kostky. Mamka je v koupelně. Dave se hrozně posral.“
Hermiona si klekla k dětem a vzala dcerku do náruče. „Rosie, beruško, jak ses měla celý den?“
„B ga ga,“ prohlásila Rosie a natahovala se po kostkách.
Roxanne si vzdychla a začala znovu stavět kostky na sebe. „Tohle už dělám půl hodiny.“
„Neměla bys být v Doupěti ve škole?“
„Mamka si mě sem vzala, potřebuje mě,“ odpověděla holčička důležitě. „A já jsem chtěla vidět Bradavice. Dopoledne jsme byli s Rosie a Davem na procházce. Viděla jsem famfrpálový hřiště. Je obrovský,“ líčila Roxanne nadšeně. „Ale mamka mě nenechala se na něm proletět. A do Doupěte se vracím pozítří.“
„Pohlídáš ještě Rosie? Půjdu pomoct mamince.“
„To víš, že jo, teto. Já to s Rosie zvládám,“ odpověděla Roxanne hrdě a posadila si Rosie mezi roztažené nohy. Vzala do ruky dřevěnou krávu a zmáčkla jí rohy. Kráva zabučela.
„Rosie, jak dělá kravička?“ zaslechla ještě Hermiona, když otevírala dveře koupelny. Angelina stála nahnutá nad vanou a omývala Davida proudem vody ze sprchy. Vše pozorně sledovala Raven, packy opřené o okraj vany. David zakňoural a černá kočka okamžitě hlasitě zaprotestovala.
„Hlídá mě celý den,“ zasmála se Angelina, zastavila vodu a odhrnula si mokrou rukou pramen černých vlnitých vlasů. „Ona si snad myslí, že jsou to její koťata a mně tak docela nevěří. Ty bys svoje koťata do vody nedávala, že, Raven?“ obrátila se ke kočce, která z ní ostražitě nespouštěla oči, když vytahovala Davida z vany.
„Osuším ho, Angelino,“ natáhla po něm osušku Hermiona. Zabaleného do osušky ho přitiskla k sobě. Bylo jí úzko. Možná to teď bylo naposledy, kdy jej takto chová. David jí spokojeně a důležitě něco vyprávěl a Raven důstojně vyplula z koupelny. Nejspíš zkontrolovat Rosie, pomyslela si Hermiona.
„Neměj jí to za zlé. Stejně hlídá při koupání i mě. Ona je opravdu přesvědčená, že koťata, tedy děti,“ usmála se, „do vody nepatří. Jinak všechno v pořádku?“
„Jo, šlo to. Ale jsem ráda, že od zítřka tu bude jen Rosie. Dvě dají fakt zabrat.“
Hermiona přikývla a hrdlo se jí sevřelo.
„Promiň, Hermiono,“ došlo to okamžitě Angelině. „Ty ho máš jako vlastního, jak jsem mohla něco tak hloupýho vůbec vypustit z pusy!“
„To je dobrý,“ zamumlala Hermiona. „Vždyť jsem chtěla, abychom našli jeho vlastní rodinu. Celou dobu jsem věděla, že je to jen dočasné, že, Davie?“ dala mu pusu na bříško. Chlapec se rozesmál. „Teď se pěkně oblékneme, musíš být nejkrásnější kluk na světě, přijela si pro tebe babička,“ vzala do ruky bílou košilku.
Když ho oblékly a Hermiona nakojila obě děti, Angelina se rozloučila. Hermiona se pustila za pomoci hůlky do balení. Kromě oblečení a hraček připravila i krabici s památkami po Alitee. Zaváhala až u překladu dopisu Petra, pak ho však dala stranou. Originál v krabici byl a Davida jeho prarodiče nepochybně naučí svému jazyku rozumět.
Uslyšela klapnutí dveří a hned poté hlas svého muže: „Pojďte dál, madam Rixová, pane Rixi, prosím.“ Bylo to tady. Podívala se na spícího chlapce. Nesmí jí to být líto. V tom, co se na ně valilo, v tom, co hrozilo jejich rodině, a tedy i jemu, pokud bude její součástí, mu nepochybně bude lépe s vlastními prarodiči. Vstala, zhluboka se nadechla a šla hosty přivítat.
…
Seděla naproti nim v kuchyni, v ruce hrnek s čajem a pozorovala rodiče své přítelkyně. Alitea byla více podobná otci, jen oči měla matčiny. David spal, a oni ho nechtěli budit, což bylo Hermioně sympatické. Alespoň něco, protože nechápala – anebo spíš chápat nechtěla – proč je tak dlouho nekontaktovali, když podle svých slov již téměř rok žili v Americe a poslední týdny trávili v Londýně. Dobře, nevěděli, že je Ala mrtvá. To byl snad důvod?
„Jak jste vlastně našli Bradavice?“ zeptala se místo otázek, které se jí honily hlavou a které by nepochybně mohly narušit zdvořilou atmosféru večera.
„Narodil jsem se tu, paní Snapeová. Naše rodina přečkala válku v domě, který stále stojí na půl cesty mezi školou a Prasinkami. Rodiče mě sem vzali několik let po válce na návštěvu.“
„V Chroptící chýši?“ Hermiona si vzpomněla, že Elphias Dóže o rodině Rixů hovořil. Měli žít za války ve Skotsku. Nezmiňoval se však, že to bylo tak blízko. „Váš otec se jmenoval Samuel?“
„Ano, jak to víte? Ale nevím, že se tomu domu říkalo Chroptící chýše, rodiče o tom nikdy nemluvili.“
„Jeden náš přítel vašeho otce znal. Mluvil o něm v dobrém.“
„To jsem rád, madam Snapeová. Vyřiďte mu naše pozdravy.“
V kuchyni se rozhostilo opět rozpačité ticho.
Hermiona si prohlížela muže oblečeného v bílých plátěných kalhotách a volné lněné košili, rovněž bílé. Na nohou měl obuté látkové sandály. V bílém byla i jeho žena – jak tomu má na Roš-hašana být. Alitea sice vždy tvrdila, že její rodiče nejsou věřící, a už vůbec ne ortodoxní, ale tradiční zvyky očividně dodržovali. Byla ráda, že i Davida dnes převlékla do čistě bílé.
„Celá vaše rodina se tehdy přesídlila do Británie?“
„Manželova ano,“ odpověděla stroze Hella Rixová a Hermiona se rozhodla na nevyřčené dál nevyptávat.
„Je to tady zas,“ řekla jen tiše.
„Jsme si nebezpečí vědomi,“ přikývl Dalibor Rix. „A jsme v kontaktu s mudly našeho národa. Exodus ve skutečnosti od té doby nikdy neskončil.“
„Začala nová alija,“ dodala tiše Hella Rixová.
„A Romové? Protože jsou to oni, komu hrozí skutečně bezprostřední nebezpečí, ne?“
„Myslíte, že nám nehrozí?“ podívala se na ni Hella Rixová. „Je to jen otázka času. Když se něco pokazí, tak jsou židé vždy obětním beránkem. Ani teď to nebude jiné.“
„Jejich utrpení je nám líto, ale nemůžeme s ním nic dělat. Máte vůbec představu, kolik úsilí nás stojí dostat do bezpečí naše lidi?“ doplnil svou ženu Dalibor Rix.
„Co přesně míníte vašimi lidmi?“ nakrčila čelo Hermiona. „Není snad každý člověk součástí lidského společenství? Není snad každá lidská bytost našim bližním? Nepocházejí snad všichni lidé ze společného předka a nejsou propojeni v prostoru i v čase?“
„Nemůžeme být odpovědni za všechny,“ zavrtěl klidně hlavou Dalibor Rix, zatímco jeho žena strnule mlčela. „My jim neškodíme. To není naše rozhodnutí. Jen nemáme možnost jim pomáhat, aniž bychom ohrozili své -“ Dalibor Rix se zarazil.
„Své bližní? Dělíte bližní na bližší bližní a vzdálenější bližní? Není snad i vaše rozhodnutí nic neudělat, ačkoli byste udělat mohli, rozhodnutím? Břemenu volby se přece nikdo nemůže vyhnout, protože i odmítnutím tohoto břemene volí. A za svou volbu nese odpovědnost. Lidstvo je propojený organismus, za následky chování jednotlivce může trpět někdo další jako jeho součást. Každý lidský čin může mít za následek porušení rovnováhy celého kosmu, každý čin posouvá člověka určitým směrem, ať už dobrým nebo špatným,“ pokračovala Hermiona neúprosně. „Vy jim přece můžete pomoci. Máte prostředky, máte síť, máte prošlapané cesty. A proto budete spoluzodpovědní, když jim nepomůžete. Vaše dcera to věděla. Nekonáte správně, a víte to. A právě dnes byste si toho měli být vědomi více než kdy jindy.“
Rixovi se na ni zaraženě dívali. „Vy jste židovka, paní Snapeová?“
„Je to pro vás důležité? Nejsou snad myšlenky mistra Maharala určeny každému?“
„Jistě. Jen není příliš mnoho těch, kdo jim dnes naslouchají,“ odpověděl vážně Dalibor Rix. „Nedám vám nyní odpověď. Nejsme to my, kdo rozhoduje. Ovšem slibuji, že to proberu se staršími naší obce. Ale ani pokud obec bude ochotna pomoci… Bez jejich vlastní snahy a bez jejich důvěry mnoho nezmůžeme.“
Odmlčel se, jako by se mu nechtělo do slov, která se však přesto rozhodl říct.
„A ano, rozlišuji lidi na bližší bližní a vzdálenější bližní. Jako každý. Vy to snad neděláte?“
…
Joshua pečlivě zavřel dveře. Tady někde měla být. Rozhlédl se, nahlédl pečlivě do každé kabinky, ale nikoho neviděl. Zadíval se na zvláštní kohoutky ve tvaru hadů. Nepochybně byl na správném místě. Počká na ni.
Posadil se na dlaždičky, opřel se o zeď a zavřel oči. Přemýšlel, co všechno zjistil o duchovi, který tuto toaletu učinil nepoužitelnou a nepoužívanou. Několikrát se o ní zmínil Harry, když jim jako malým vyprávěl o svém dětství. Snažil se její jméno najít ve starých záznamech školy, ale kromě článku o její smrti nic nezjistil. Uršula Usherová byla za svého života neviditelná. A o to výrazněji se projevovala po své smrti.
„Já tě znám,“ ozval se těsně u jeho ucha nepříjemný hlas, který působil uječeně, dokonce i když byl docela tichý. „Jsi Joshua Granger a obcházíš duchy. Už zmizel Tlustý mnich, Sir Nicholas, lord Draben, dvě jeptišky, profesor Binns… Jen na Krvavého barona jsi si ještě netroufnul. Říkal, že na tebe čeká. Co jim vlastně děláš?“
Joshua otevřel oči a pozoroval přízračnou dívku ve školní uniformě, která ho poměrně rychle a zpovzdálí oblétávala.
„Nic. Copak jde ublížit duchovi?“ usmál se a poposedl si, aby se narovnal. „Řekni mi radši něco o sobě, Uršulo.“
„A kde jsou ti, kteří zmizeli? Ty chceš, abych taky zmizela? Proto jsi tady?“
„Šli dál. A záleží na tom, co chceš ty.“
„A půjdeš i za Krvavým baronem?“ posadila se Uršula naproti němu.
„Možná.“
„Proč jsi za ním ještě nebyl?“
„Možná nebyl on za mnou.“
„Za mnou jsi ale přišel.“
„Vždyť ty jsi přišla za mnou,“ usmál se Joshua.
„Sedíš v mojí koupelně. Dívčí. Jsi tu kvůli mně.“
„To přece na věci nic nemění. Nemusela jsi se začít se mnou bavit.“
„To teda nemusela,“ Uršula se rozletěla a obkroužila opět celou umývárnu. „Neměla bych se s tebou bavit. Já dál jít nechci. Nemáš právo mě k tomu nutit, Joshuo Grangere,“ zaječela mu do ucha a zmizela za dveřmi kabinky.
„Nenutím,“ zamumlal Joshua do šplouchnutí vody, opět se pohodlně opřel a zavřel oči.
Neuplynuly ani dvě minuty a pocítil opět její přítomnost. Otevřel oči a tiše si ji prohlížel. Seděla naproti němu, nohy si objímala rukama a bradu si opírala o kolena.
„Opravdu chceš slyšet něco o mně? To ještě nikdy nikdo nechtěl. Jen, jak jsem umřela,“ zafňukala. „Chceš slyšet, jak jsem umřela?“ zeptala se dychtivě.
„To jsem už slyšel. Od Harryho Pottera.“
„Ty znáš Harryho Pottera?“ rozšířily se jí oči za průzračnými brýlemi. „Ale on je taky jako ostatní. Myslela jsem, že ho zajímám, ale jemu šlo jen o to zjistit, co potřeboval.“
„Měl moc práce se zachraňováním světa,“ usmál se Joshua.
„Samozřejmě. Koho by zajímala hloupá, ošklivá, nudná, protivná a ufňukaná a mrtvá Uršula!“ duchův hlas se s každým přídavným jménem stával pronikavějším, poslední dvě slova Uršula vykřikla a proletěla mu nad hlavou. „Ano, jsem mrtvá! A nikdo sem raději ani nechodí, aby se se mnou nemusel setkat!“ zakřičela a zmizela opět za stěnou kabinky. Joshua uslyšel šplouchnutí a zpod dveří začala téct voda.
Hůlkou ji vysušil a řekl: „Mě zajímáš.“
„A co tě zajímá?“ vykoukla stříbřistá hlava zpod dveří záchodové kabinky.
„Jaké to bylo, když jsi byla malá? Budeš mi vyprávět svůj příběh, Uršulo?“
„Nemám žádný příběh. Ničeho jsem nedosáhla. Nikdy jsem dokonce ani s nikým nechodila. Nebyla jsem nikdy ničím zajímavá.“
„Dostala ses do Bradavic. To každý nedokáže.“
„Předtím se mi posmívali, že jsem divná, protože se kolem mě děly divné věci. A tady jsem pak byla moc obyčejná, protože kouzlit tady uměl každý. A líp.“
„Každý ne. Třeba Filch ne.“
„Ale ten tu tehdy nebyl. Všichni byli lepší než já. A posmívali se mi.“
„Mně se taky posmívali.“
„A schovávali mi věci. A Olive Hornbyová mi jednou změnila domácí úkol tak, že v něm byly nesmysly. A kluci mi namáčeli copy do inkoustu. Jednou mi svázali kouzlem nohy k sobě a musela jsem do koleje doskákat.“
„To mi udělali taky.“
„A co jsi dělal?“ naklonila se k němu Uršula dychtivě.
„Skoro jsem je spálil,“ pousmál se Joshua. „Od té doby to už neudělali.“
„Jenže to bych neuměla.“
„A chtěla jsi to umět?“ podíval se na ni Joshua zvědavě.
Uršula pokrčila rameny. „Vlastně nevím. Je asi lepší, když se tě lidi bojí, než když si z tebe dělají terč. Ale ještě lepší je, když tě mají rádi. Mají tě spolužáci rádi, Joshuo?“
„Nevím,“ podíval se stranou. Mají ho rádi? James, Vicky, Teddy… ti ano. Ale ostatní… jsou spíše ostražití než přátelští, dokonce i Marigold sebou vždy trhne, když na ni promluví. A nedivil se jí, vždyť kvůli němu málem uhořela. Ale kvůli sobě tu dnes nebyl, zahnal myšlenky a podíval se na přízračnou dívku.
„Budeme kamarádi, chceš? Když taky nemáš žádné kamarády…“
„Neřekl jsem, že nemám žádné kamarády. Ty jsi taky určitě měla někoho, ne?“
Uršula zavrtěla hlavou. „Nikoho. Nikdy mě nikdo neměl rád. Nikomu jsem nechyběla, ani když jsem umřela. A tu protivnou Olive Hornbyovou jsem chodila strašit až k nim domů.“
„Myslel jsem, že se duchové musí držet míst, kde zemřeli.“
„Musí,“ důležitě přikývla Uršula. „Vždyť mě sem pak taky vrátili. Povolali na mě exorcisty.“
„Říkala jsi Hornbyová? Znám Hornbyovy.“
„Chodí sem do školy?“ vyhrkla Uršula.
„Nevím,“ zalhal Joshua. Rozhodl se raději sestru Carys Weasleyové Rhoslyn, mrzimorskou čtvrťačku, nezmiňovat. Co kdyby se mu nepodařilo Uršulu přesvědčit, a zůstala by tu. Byla by jí schopná udělat ze života peklo. „Ta, kterou znám, je už dospělá. Nedávno se vdala a má dvojčata. Pamatuješ si na Harryho kamaráda Rona? Vzali se minulý rok.“
„Ron… to byl ten zrzek, jak všude chodil s Harrym? Protivný kluk. Takže ona měla děti… a vnuky… pravnuky… Víš vůbec, jaká to byla potvora? Potvora Hornbyová se vdala a já jsem zůstala sama… a mrtvá!“ rozvzlykala se Uršula. „Měla kluka už tady.“
„A ty ne,“ konstatoval Joshua.
„Ty s někým chodíš?“
„Já?“ podivil se Joshua. „Ne. Na to mám ještě čas. Je mi teprve třináct,“ pousmál se.
„Vážně? Vypadáš starší,“ řekla Uršula téměř mazlivě a naklonila hlavu. „Jak víš, že máš na to ještě čas? To mi máma říkala taky. A teď jsem mrtvá a nikdy mě nikdo ani nepolíbil, natož…“ Uršula zmlkla a sklopila oči. Joshua by přísahal, že se červená, kdyby se duchové mohli červenat.
Chvíli bylo ticho, pak Joshua pomalu přikývl. „Proto jsi neodešla. Protože jsi s nikým nechodila… protože jsi neměla děti… Nenašla jsi lásku, dokud jsi byla živá, takže jsi to chtěla napravit. Ale jsi tu už sedmdesát let. Našla jsi ji?“
„A můžu ji snad najít jako duch?“ podívala se na něj ukřivděně Uršula. „Zkusil jsi někdy políbit ducha?“
„To asi nejde.“
„Nejde.“
„Tak proč tu ještě zůstáváš? Na co tady čekáš?“
Uršula se na něj překvapeně podívala. „Proč myslíš, že na něco čekám?“
„Všichni mají důvod, proč nešli dál. Vinu, strach nebo něco, co si myslí, že nedokončili,“ vysvětloval jí trpělivě Joshua. „Ty nemáš za co cítit vinu. Nemusíš mít ani strach. Ale máš pocit, že jsi nedokončila svůj život, když jsi nepoznala lásku. Čekáš na ni. Ale tady ji nenajdeš, to jsi přece už zjistila sama.“
„A kde ji najdu, když ne tady?“
„Třeba právě tam dál,“ usmál se Joshua „Za pokus to stojí, když ti to tady nevyšlo, ne?“
Uršula byla nezvykle tiše. Strčila si do úst konec copu a zamyšleně ho žvýkala. „Nebylo to spravedlivé, jak se ke mně chovali. Jak jsem umřela. Možná jsem nebyla moc chytrá, ale chtěla jsem mít vždycky hodně dětí. Když jsem byla malá, měla jsem spoustu panenek. Všechny měly svá jména. Byla bych dobrá máma. Můj život byl k ničemu. Moje smrt byla hloupá. Víš, že to bylo všechno jen náhodou? Protože jsem byla v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Kdybych tím aspoň někoho zachránila, byla bych hrdinka. Ale já jsem jen hloupá, zbytečná, ufňukaná Uršula. Proč jsem tedy žila, když jsem neměla nikdy poznat štěstí? Proč jsem umřela?“
„Byl to tvůj osud,“ řekl Joshua. „Možná bylo nespravedlivé, že jsi nepoznala štěstí, když jsi neměla děti a muže. Ale nepoznala jsi ani neštěstí. Nemoc, nebo dokonce smrt vlastního dítěte. Bolest ze zrady nebo smrti milovaného. Všechno má vždycky dvě stránky, Uršulo.“
Uršula mu neodpovídala, jen tiše pozorovala vzorek oprýskaných dlaždiček.
„Říkáš, že tvůj život neměl smysl, protože jsi nepoznala štěstí. Nemyslím, že jsi vůbec nepoznala štěstí, neříkala jsi mi snad sama, jak jsi si jako malá ráda hrála? Jenže to není to hlavní. Život přece není smysluplný jen tehdy, když je šťastný. Myslím, že je to právě naopak – je šťastný, když je má smysl.“
„A ty ho snad znáš?“ zvedla hlavu a podívala se na něj. „Ten smysl?“
„Ne. Myslím, že ne,“ zavrtěl zamyšleně hlavou Joshua.
„Neznáš,“ pokývla hlavou. „Protože to žádný smysl nikdy nemělo. Narodila jsem se jen proto, abych hned umřela.“
„To je ale úděl všech lidí. Každý má svůj úděl, to, co mu je dáno, co má spravovat a z čeho bude jednou skládat účty. Tvůj příběh nebyl horší než hodně jiných. Máš pravdu, že nevím, jaký to mělo smysl. Ale jsem si jistý, že život nějaký smysl má. A jestli má smysl život, tak ho musí mít i smrt. Tvůj příběh přece není nedokončený jen proto, že jsi byla mladá, když jsi umřela.“
Když neodpovídala, dodal: „Ty se přece nemáš čeho bát, Uršulo. A to, co jsi neměla za života, nemůžeš získat ve světě živých ani po smrti, i kdybys tu ve svém nepokoji trávila třeba tisíc let. Je čas jít dál.“
329 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...