Kapitola sedmá – U jezera

Harry netrpělivě poklepával prsty do učebnice bylinkářství a čekal v rohu Vstupní síně. Asi před pěti minutami do sebe co nejrychleji naházel oběd a nechal udiveného Rona a Hermionu u stolu samotné. Teď pohledem hypnotizoval vchod Velké síně a pořád si v hlavě přehrával, co chce Angele říct.

Zvonění na další hodinu se kvapem blížilo, když hnědovláska konečně vyšla ze síně a nabrala směr k velkému schodišti. Harry se nadechl a vstoupil jí do cesty. Angela se zarazila a překvapeně zvedla hlavu.

„Ahoj,“ vydechl Harry.

Angela se potěšeně usmála: „Ahoj.“

Harrymu se nacvičené věty vypařily z hlavy. Až po nekonečné době ze sebe vykoktal: „Chtěl bych se tě na něco zeptat.“

Angela si nadhodila dvě tlusté knihy v náručí. Na vrchní z nich si Harry všiml nápisu Základy zaklínačství.

„Na co?“

„Proč jsi mi pomohla v těch lektvarech?“

Angela chvíli mlčela a upřeně Harryho pozorovala.

„Protože jsem chtěla,“ prohlásila pak pevně.

Harry nervózně přešlápl. Z jejího pohledu měl dost zvláštní pocit.

„Ehm… Tak… Díky.“

„Nemáš za co. Stálo za to, vidět zklamaný Snapeův obličej,“ ušklíbla se Angela spokojeně a otočila se k odchodu.

„Počkej! A jak jsi to udělala?“ zeptal se Harry a ztišil hlas. „Jak to, že jsem tě slyšel ve svojí hlavě?“

„To je na dlouho…“ odpověděla Angela tiše.

„Rád si udělám čas,“ odvětil Harry rozhodně.

Angela se na něj chvíli nerozhodně dívala, ale pak přikývla.

„Dobře, když to chceš opravdu vědět,“ Angela pohlédla z okna na prosluněné školní pozemky. „Co dneska před večeří? U jezera?“

Harry měl pocit, že se snad zadusí, jak se mu radostí zrychlil tep a rozbušilo srdce.

„Jasně. To bude fajn,“ souhlasil jedním dechem.

Nedaleko nich se rozeřval školní zvonek, ale oba se na sebe stále rozpačitě dívali. Harry se k ní o něco přiblížil a přesvědčoval sám sebe, že by snad mohl –

„Pottere! Rosierová!“ ozvalo se náhle těsně za nimi.

Oba sebou škubli a ohlédli se po hlase.

Snape je spaloval pohledem, jako by je přistihl při krádeži.

„Nemáte být náhodou už dávno na svých hodinách!?“ zasykl s úšklebkem na rtech.

„Ano, samozřejmě,“ odsekla Angela. „Už jdu, pane profesore.“

Mrkla nenápadně na Harryho, obešla ho a vydala se svižně vzhůru po schodech.

„Vám to musím opakovat, Pottere?“ ozval se Snape ledově.

„Ne, pane,“ odfrkl si Harry a zamířil k východu na školní pozemky.

„Strhávám Nebelvíru deset bodů!“ neodpustil si Snape.

„Jak jinak,“ zamumlal si pro sebe Harry a zrychlil krok směrem ke skleníkům.

*

Po dvouhodinovce bylinkářství, která se Harrymu přímo neskutečně vlekla, málem v běhu oznámil Hermioně  a Ronovi, že se uvidí při večeři a spěchal do ložnice, aby se zbavil obvyklé školní zátěže.

Odhodil knížky na postel a strhl ze sebe protivný hábit. Navlékl si džíny, tričko a bezvadnou riflovou bundu, kterou si nedávno pořídil v jednom z mudlovských obchodů. Samozřejmě až poté, co si vyměnil kouzelnické peníze za obyčejné a pod dohledem bystrozorů, ale stálo to za ty potíže.

Upravil si na nose brýle a vrhl rychlý pohled do zrcadla. Zarazil se nad svými neskutečně rozcuchanými vlasy, ale pak nad tím mávl rukou. Předtím než vyšel z ložnice, se přinutil zhluboka nadechnout a uklidnit se.

Několikrát si opakoval, že nemá důvod být nervózní, ale příliš to nepomáhalo.

Seběhl ze schodů do společenky a narazil na Rona s Hermionou. Stáli u okna, Ron držel Hermionu za paži a o něčem se tiše bavili. Když zaregistrovali Harryho přítomnost, odstoupili od sebe.

„Kam tak letíš?“ zeptal se Ron hlasitě.

Ale Harry se ani nezastavil.

„Jdu se projít,“ zamával jim a vyklouzl otvorem dřív, než mu mohli pokládat další otázky.

Obraz se za ním zaklapl a Ron se otočil zpátky k Hermioně.

„Proč mi najednou nevěříš?“ zeptal se smutně.

Hermiona si povzdychla a odpověděla s pohledem upřeným ven.

„Nechci se už o tom dál bavit.“

„Ale proč?“

„Protože už na to nemám sílu,“ řekla Hermiona tiše, obrátila se a zamířila k dívčím ložnicím.

Ron se za ní zklamaně díval. Ve chvíli, kdy mu zmizela z očí, vztekle kopl do nejbližšího křesla.

*

Teprve když se Harry ocitl na západním břehu jezera, uvědomil si, že si s Angelou nedomluvili přesné místo. Okamžitě ho polil studený pot. To se taky můžou hledat věky a vůbec na sebe nenarazí.

Nikde poblíž ji neviděl a když se otočil, neviděl ani na východ z hradu. Začal zcela vážně uvažovat o tom, že půjde zpátky a počká na ni ve Vstupní síni, když ho najednou znovu začalo šimrat vzadu na krku.

V hlavě ucítil mírný tlak a hned poté uslyšel její hlas: Jsem napravo od tebe.

Harry sebou překvapeně škubl, ale hned popošel kus vpravo a rozhlédl se. Nedaleko v trávě, napůl schovaná za hustými keři, Angela skutečně seděla, dívala se jeho směrem a usmívala se.

Harry polkl knedlík, který se mu utvořil v krku a s mírně klepajícími se koleny zamířil k ní. Když se přiblížil na doslech, překonal sám sebe, usmál se nazpátek a posadil se blízko ní.

„Vždycky tady bylo nádherně,“ zamumlal tiše při pohledu na jezero zářící v zapadajícím slunci za jejich zády.

„A to ticho,“ přivřela Angela spokojeně oči.

„Žádní studenti,“ přitakal Harry.

„A žádný protivný Snape,“ dodala a společně se zasmáli.

Harry si lehl na bok a podepřel si hlavu.

„Takže,“ začal pomalu. „Teď už mi prozradíš to své tajemství?“

„Jaké?“ podivila se naoko Angela. „Dělám si legraci,“ řekla rychle, když viděla Harryho zamračený obličej. „Vím, co chceš vědět a vlastně na to máš právo.“

Opřela se rukama za sebe do trávy a neslyšně si povzdychla.

„Slyšel jsi někdy o nitrobraně?“ začala konečně otázkou.

„Jasně,“ přisvědčil Harry. „Loni mě ji …“ rychle se zarazil.

„Co loni?“ přimhouřila oči Angela.

„Ehm, no … Říkala mi o ní loni Hermiona,“ vykoktal Harry.

„Aha, to je ta chytrá, se kterou chodím na runy a co ji Malfoy nesnáší, ne?“ zeptala se Angela.

Harry se ušklíbl: „Jo, přesně ta. Je to moje nejlepší kamarádka,“ dodal pomalu.

„To, že se s Malfoyem bavím, neznamená, že já na ni mám stejný názor jako on,“ poznamenala Angela, jako by tušila, co se mu honí hlavou.

„To je dobře,“ zakřenil se.

„No, když znáš nitrobranu, logicky ti něco říká i nitrozpyt, že jo?“ vrátila se Angela k tématu.

„Snad tím nechceš říct, že…“ nadechl se skoro vyděšeně.

„Ne,“ zarazila ho rychle. „To, že k tobě v duchu promlouvám, není nitrozpyt, tedy laicky čtení myšlenek, ale funguje to na podobném principu. Já umím myšlenky pouze přenášet. Popravdě… Samotnou mě udivilo, že jsi schopný moje myšlenky přijímat. Ale Snape mi vážně leze krkem, tak jsem to zkusila.“

„Kde ses to naučila?“ zeptal se Harry zvědavě.

Angela chvíli neodpovídala.

„Od mojí matky,“ odvětila a najednou vypadala sklesle.

„A když můžu tvoje myšlenky přijímat, nemohl bych je umět taky vysílat?“

Pokrčila rameny: „Ta možnost tu je. Není to těžké, když k tomu máš určité vlohy a trpělivost. Hodně záleží i na tom, s kým chceš komunikovat. S mojí tetou to nebyl problém, ale se svojí nejlepší kamarádkou jsem to nikdy nedokázala.“

„Není to vlastně něco jako telepatie?“

„Něco podobného. Velký rozdíl je však v tom, že já myšlenky nečtu. Je to hnusné a neoprávněné přehrabování v soukromí.“

„Naprosto s tebou souhlasím,“ Harry se zachmuřil při vzpomínce na loňské hodiny ´doučování´ se Snapem.

„Kdybys chtěl, mohla bych tě to naučit,“ navrhla Angela najednou.

„Opravdu?“ zadíval se na ni zároveň udivený i nadšený.

Angela vážně přikývla: „I když si myslím, že tobě by se asi víc hodila nitrobrana…“

„Cože?“ podíval se na ni šokovaně Harry. „Jak to…“

„Promiň, jen moc přemýšlím,“ potřásla hlavou omluvně. „Tak co? Chtěl bys to zkusit?“

V Harrym se znovu ozvala stará nedůvěřivost.

„A proč mě to chceš učit? Ty z toho přece žádný užitek mít nebudeš..“

Angela zčervenala a rozpačitě se usmála: „Ale budu,“ hlesla tiše a dívala se přitom Harrymu do očí.

Harry si odkašlal a raději změnil téma hovoru. „No… Ještě by mě zajímalo, odkud se znáš s Malfoyem.“

„Jsem přece ze stejné koleje,“ odvětila Angela.

„Ale Malfoy se nebaví jen tak s každým,“ namítl Harry.

„To je pravda,“ přikývla. „Ve stručnosti – moje teta byla vzdálená příbuzná Dracovy babičky. Po její smrti se Narcissa uvolila postarat se o mě, než budu plnoletá.“

„A co tvoji rodiče?“ zeptal se Harry zvědavě.

Angela mlčela a dívala se na hladinu jezera.

„Jestli nechceš, nemusíš mi odpovídat,“ dodal a skoro litoval, že se vůbec zeptal.

„Ne, to je dobrý. Já jen… Otce jsem nikdy nepoznala a matka…“ Angela se ztěžka nadechla. „Ta je pro mě mrtvá.“

Harry se nepídil po významu jejích slov. Viděl, že jí to hodně bolí.

„Jestli jsem ti tou otázkou ublížil, omlouvám se.“

„Nic se nestalo,“ odvětila Angela, ale vypadala smutně.

Slunce se během jejich hovoru schovalo za kopce.

„Začíná být chladno, nepůjdeme se najíst?“ navrhl Harry už v sedě.

Angela přikývla a s Harryho pomocí vstala. Nějak se mu podařilo její ruku už nepustit a společně se vydali k hradu.

„Kdy bychom mohli začít s tím přenosem myšlenek?“ zeptal se Harry.

Angela se zamyslela: „Možná už o víkendu. Kdybys chtěl.“

„Určitě chtěl.“

Usmála se, ale uhnula pohledem: „Dám ti vědět.“

„Dobře.“

Došli k bráně a zastavili se. Předtím, než vešli dovnitř, se oba najednou pustili a Harry jí otevřel.

„Povídalo se mi s tebou moc hezky,“ řekla Angela tiše.

„Nápodobně,“ odvětil Harry. „Je fajn vědět, že jsou ve Zmijozelu i normální osoby,“ zazubil se a měl hroznou radost, když se pobaveně usmála.

Angela u něj chvíli nerozhodně postávala, jako by mu chtěla ještě něco říct, ale pak se otočila a rychle odkráčela do Velké síně, ze které se linula vůně večeře.

Harry se nejdřív párkrát nadechl, aby uklidnil bušící srdce, a až poté se vydal stejným směrem.

*

Hermiona s Ronem po sobě neustále pokukovali, ale ani jednou se nepodívali přímo. Harry mezi nimi vycítil zvláštní napětí, ale raději se na nic neptal a hladově se pustil do smaženého sýra. Hermiona se po chvíli zvedla.

„Půjdu si rovnou lehnout,“ zamumlala tiše. „Dobrou noc.“

Málem se slzami v očích rychle odešla.

Harry se tázavě otočil k Ronovi: „Stalo se jí něco?“

„O ničem nevím…“ zavrtěl hlavou nepřesvědčivě Ron.

Harry si povzdychl a zaletěl pohledem ke zmijozelskému stolu.

*

Angela zarytě hleděla jen do talíře, i když věděla, že ji Malfoy přimhouřeně pozoruje.

„Kde jsi byla?“ zeptal se tiše po chvíli.

„Co je ti po tom?“ odsekla.

Malfoy se zakabonil: „Jak myslíš. Ale říkal jsem ti přece, že matka chce, abych tě sledoval a o všem ji informoval.“

Zadívala se mu do očí: „Ale neděláš to.“

„Ne,“ uznal. „Je mi to odporné. Proto se ptám.“

„Svojí matince mě klidně můžeš vylíčit jako poslušnou holčičku. Lži ti přece nedělají žádný problém.“

Malfoy na to nereagoval, ale těsně před tím než odešel, ještě na ni zasyčel: „Doufám, že máš pořád na paměti varování, kterého se nám dostalo.“

Angela mlčela a jen sklesle pozorovala jeho vzdalující se záda.

767 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí