Kapitola třicátá devátá – Otec

V květnu zaútočilo pěkné počasí naplno. Všechno se zelenalo jen radost pohledět, louky hýřily pestrými barvami květů a obloha byla skoro každý den, jako by ji vymaloval.

Rozhodující famfrpálový zápas se měl odehrát už desátého května. Závěrečné zkoušky se totiž hodně přiblížily a profesoři rozhodně nechtěli, aby jim studenty vyrušoval ze soustředění stále ještě nerozhodnutý vítěz famfrpálového poháru.

Hned ze začátku měsíce se také konaly zkoušky z přemisťování. Mohli však k ní jen ti, kterým už bylo sedmnáct, což se Harryho ani Angely netýkalo. Ale Hermiona a Ron, a samozřejmě i Draco je úspěšně složili.

Angela už se chovala mnohem uvolněněji. Hlavní podíl na tom samozřejmě měla její zpověď Harrymu, ale zčásti to bylo také proto, že už jí stačilo brát každý večer před spaním jen jednu tabletu. Veškeré její věštecké sny prozatím ustaly a ona za to byla nesmírně vděčná. Konečně se mohla pořádně vyspat a zmizely jí i kruhy pod očima.

Harry už přestal chodit s výrazem medvěda vyrušeného ze zimního spánku a dokázal se s Ronem a Hermionou normálně bavit. Také ho potěšilo Snapeovo usouzení, že už ho nemá ten rok co učit a útrpné hodiny nitrobrany ukončil.

Hermioně se nesmírně ulevilo, když viděla, že udělala dobře s tím předáním dopisu od Angely. Raději se však nesnažila z Harryho vytáhnout, co se mezi nimi odehrálo.

Draco se čím dál častěji nemohl ubránit tomu, aby tajně nepozoroval Dariu. Její smích, její oči, to mu vždycky dokázalo zvednout i sebehorší náladu. Přesto uhýbal pohledem, když si jeho pozorování Daria všimla a snažila se ho nachytat.  Chápala ho ještě méně než předtím.

Na pár dnů kupodivu ustala většina aktivit Smrtijedů, upírů i mozkomorů, takže si bradavičtí studenti mohli naplno vychutnat vzrušující zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem.

Obě mužstva se do hry hned od začátku pustila s vervou a skutečně se bylo na co koukat. McTiczon málem nestačil komentovat. Hrálo se rychle a tvrdě. Branek sice padalo málo, ale o to byl boj o ně napínavější. Po hodině to vypadalo, že hráči jsou kupodivu velice vyrovnaní soupeři, takže všechno začalo záležet hlavně na chytačích.

Ještě před zahájením zápasu se přihodila událost, která madame Hoochovou naprosto vyvedla z míry. Kapitáni mužstev si totiž razantně odmítli podat ruce. Poté, co se je Hoochová pět minut snažila bezúspěšně přesvědčit hrozbami i prosbami, to vzdala a za vzrušeného šepotání ze všech tribun zahájila zápas. Teď ve vzduchu se Malfoy s Potterem okázale přehlíželi.

Skóre bylo 70:70, když Draco ve své blízkosti zahlédl Zlatonku a vystřelil k ní jako šíp. Harrymu se málem stalo osudným, že ji spatřil o sekundu později. Malfoyovi však přeletěla přes jeho dráhu Daria a Zlatonka se ztratila z dohledu.

Po další půlhodině se konečně rozhodlo. Malfoy sice znovu spatřil Zlatonku dřív, ale Harry si dal záležet, dohnal ho a přestože se ho Malfoy snažil odstrčit, stačil ho i předletět a Zlatonka se mu o okamžik později zatřepotala v dlani.

Fanoušci Nebelvíru měli pořádný důvod k oslavám. Znovu jejich mužstvo obstálo, vyhrálo a Zmijozel utřel nos. Nevypadali však na to, že by je to nějak zvlášť štvalo. Zřejmě to bylo i díky tomu, že ten rok se odehrávaly důležitější věci než famfrpálové zápasy…

*

Závěrečné zkoušky se konaly první týden v červnu. Dva dny před jejich zahájením přišla Angela po delší době do ředitelny. Zaslechla, že Pán zla chystá něco velkého, ale moc toho nevěděla. Přece jen ještě nebyla zasvěcená. Spíš Brumbálovi doporučila, aby se na to vyptal profesora Snapea. Předpokládala, že ten toho bude vědět víc. Docela ji udivilo, když zjistila, že za ním ještě školní slizák nebyl. Myslela, že už o tom bude dávno vědět.

Celou dobu, co seděla naproti řediteli, se cítila nějak nesvá. Díval se na ni velice zvláštním způsobem, který se jí příliš nelíbil. Když už mu neměla co říci, neovládla se, aby se na to nezeptala.

„Proč se na mě tak díváte, pane profesore?“

Brumbál se trochu zarazil: „Jak to myslíte?“

„Prostě se na mě zvláštně díváte. Stalo se něco?“

„Ne,“ odpověděl Brumbál až příliš rychle.

Na chvíli se rozhostilo ticho. Angela podezřívavě stáhla obočí: „Vy mi lžete,“ ucedila tiše.

Brumbál jí neodporoval.

„Zjistil jste už snad něco o mém otci?“

Ředitel si povzdychl: „Nechci vás tím rozrušovat takhle před zkouškami…“

„Čím?“ vyhrkla Angela. „Vy už víte, kdo to je?“

„Angelo, nechcete přece, abych ve vás vyvolával falešné jistoty. Nejsem si tím jistý, potřeboval bych důkaz a ten…“

„Pane řediteli,“ naklonila se Angela blíž. „Přestaňte kolem toho chodit jak kolem horké kaše a řekněte mi, kdo je můj otec.“

Brumbál ji upřeně pozoroval a Angela napjatě čekala.

„Nejdřív se potřebuji v něčem ujistit,“ řekl konečně. „Jestli jste dcera toho, koho myslím, můžete mi ten důkaz podat jen vy.“

„Jak?“

Brumbál vstal, vzal ze stolu nějakou útlou knížku, zamumlal příslušné kouzlo a kniha se na moment modře rozzářila. Angela ho se zájmem sledovala.

„Tak pojďte,“ pokynul jí ředitel a podával jí knihu.

Angela nervózně polkla, ale zvedla se z pohodlné židle a pevně se knížky chytila.

„Pět sekund,“ oznámil jí Brumbál.

Za moment už skutečně Angela ucítila známé trhnutí za pupíkem a svět se jí rozplizl do barevných skvrn. Za chvíli hladce přistáli na prkenné podlaze v hale tmavého domu. Angela se zvědavě rozhlédla kolem sebe.

Dům, ve kterém se ocitli, byl velice starý, ale stále v sobě měl hodně z bývalé honosnosti. Stáli přibližně uprostřed rozlehlé vstupní haly s hořícím krbem, který byl zdrojem jediného světla, které se v pablescích odráželo od stěn.

„Doufám, že přijde, když zavolám,“ ozval se zamyšleně Brumbál, ale v tu chvíli se z temného kouta pod schody ozvalo nějaké nespokojené mrmlání.

Brumbál se spokojeně pousmál: „Takže ho ani volat nemusím,“ poznamenal tiše.

Angela už se chtěla zeptat koho, ale ještě předtím se na světle objevil ten nejškaredější domácí skřítek, jakého kdy viděla. Nasupeně zahlížel na profesora Brumbála a neustále si něco vztekle mumlal pod nosem. Pak však jeho pohled přeletěl na Angelu a zcela nečekaně zmlkl. Ta udiveně pozorovala, jak o krok nejistě ucouvl, přičemž na ni stále třeštil oči.

„Angelo, chci, abyste mu něco přikázala,“ vyzval ji Brumbál.

Angela zvedla obočí: „Prosím?“

„Udělejte to a uvidíte.“

Angela na něj stále nedůvěřivě zahlížela, když se v hale odněkud ze strany objevil pohublý a velice bledý Remus Lupin.

„Dobrý večer, Remusi.“

„Dobrý večer, pane profeso… Promiňte, pane Lupine,“ omluvila se Angela nepřítomně.

„To nic. Děje se něco, pane řediteli?“ přejížděl je Remus nechápavým pohledem.

„Tak trochu,“ přitakal Brumbál.

Angelu najednou napadlo, kde se tu vzal bývalý profesor obrany proti černé magii: „Počkat… Co vy tu vůbec děláte? Tohle přece určitě není váš dům.“

„No, momentálně napůl ano,“ pousmál se Lupin trochu zmateně.

Angela se dál rozhlížela kolem, pak se náhle zahleděla na Brumbála.

„Jak se ten skřítek jmenuje?“ zeptala se tiše.

„Krátura,“ odvětil Brumbál pomalu.

„Krátura…“

Angela si vzpomněla, že se jí Harry jednou zmínil o protivném skřítkovi, který náležel k jistému důležitému domu, který zdědil…

„Takže tohle je starobylé sídlo Blacků a v současné době nejspíš i sídlo Fénixova řádu, o kterém jste mluvil, pane profesore,“ otočila se Angela napůl na Brumbála.

„Ano, to je,“ odvětil za oba Lupin a podezřívavě přimhouřil oči. „Jak to víte?“

Angela ho však už neposlouchala a obrátila se na skřítka, který se krčil pod schody a byl úplně zticha. Angela se nadechla.

„Dvojitou ohnivou whisky. Hned,“ pronesla tvrdě.

Skřítek sebou škubl, s prásknutím zmizel a těsně na to se tiché prásknutí ozvalo někde dole, nejspíš v kuchyni. Lupin vytřeštil oči na prázdné místo pod schody a Brumbál si kouzlem přitáhl židli, do které se unaveně posadil. Angela se ani nehnula do té chvíle, kdy jí Krátura na tácku uctivě podával žádaného panáka.

„Prosím, lady,“ zaskřehotal tiše.

Na jeden zátah ho kopla do sebe a na tácek ho vrátila se slovy: „Ještě jednoho. Skřítek zase zmizel.

Brumbál duchapřítomně vykouzlil další židli a Angela se do ní zhroutila. Naráz jí došly důsledky toho, že ji právě tenhle domácí skřítek poslechl.

„Co to má znamenat, pane řediteli?!“ ozval se Remus šokovaně.

„To s konečnou platností znamená, že Angela je Siriusova dcera,“ pronesl Brumbál pevně ve chvíli, kdy se Krátura objevil s novou whisky.

Angela v dlani svírala malou skleničku s tekutinou, která jí rozpalovala útroby a upřeně zírala do země. Teď, když to Brumbál vyslovil nahlas, už nebylo cesty zpět. Byla dcerou Siriuse Blacka. Člověka, o kterém jí Harry kdysi tolik vyprávěl a který byl už skoro rok po smrti. Byla poslední z rodu Blacků. Silou vůle zadržovala slzy, které se jí draly do očí. Našla svého otce a vzápětí ho zase ztratila.

Brumbál ji chápavě pozoroval a vůbec jí nebránil v tom, aby vypila i druhou skleničku. Lupin zase zíral na něj a stále si nedokázal připustit to, co před chvíli slyšel.

„Jak jste na to u všech draků přišel, Brumbále?“

„Myslím, že Kráturova náhlá poslušnost je celkem dostatečný důkaz, ale předpokládám, že jak vy, tak Angela chcete slyšet, jak jsem se k tomu dopátral,“ konstatoval Brumbál.

Lupin začal pochodovat sem a tam po hale: „To je přece naprostá hloupost. Sirius nikdy nebyl ženatý, natož aby měl ještě děti! To bych snad o tom něco věděl!“

„To je právě omyl, Remusi,“ odvětil Brumbál. „Sám jsem tomu nevěřil, dokud mě pár věcí nepřesvědčilo o opaku.“

„Přejete si ještě něco, lady?“ ozval se nečekaně Krátura.

Angela se na něj nepřítomně zahleděla.

„Ne,“ zahučela tiše.

Pak si ale uvědomila, že skřítek mohl být nebezpečným zdrojem informací. Když teď měl novou paní, anulovaly se tím minulé příkazy a zákazy.

„Počkat!“ zarazila ho, když chtěl s potměšilým výrazem odejít. „Zůstaneš v domě, dokud tě nezavolám!“

Skřítek se uklonil.

„Ano, lady,“ zahuhlal a byl pryč.

Remus stále nevěřícně pochodoval: „Pokud je tahle slečna skutečně Siriusova dcera, proč nám o ní neřekl?“

„Je to trochu složitější, Remusi. Posaď se, všechno vysvětlím,“ vyzval ho Brumbál, ale stále nenápadně pozoroval bledou Angelu. „Abys věděl hned od začátku, mám důvodné podezření, že přece jen někdo věděl, že se Sirius kdysi tajně oženil a měl dceru.“

Angela zvedla hlavu a Lupin se zastavil v pochodování: „Kdo?“

„James,“ odvětil Brumbál klidně. Remus nevěřícně potřásl hlavou.

„James Potter?“ ozvala se Angela chraplavě, aby se ujistila.

„Ano, jeho nejbližší přítel.“

„Řekněte mi, jak jste na to přišel, pane profesore,“ vyzvala ho Angela. „Chci vědět všechno.“

„Ano, samozřejmě. Máte přednost, Angelo. Remusi, nepřerušuj mě prosím. Tvoje otázky zodpovím později.“

Lupin jen přikývl a Brumbál se zahleděl na Angelu, která ho napjatě pozorovala. Její pohled v něm vyvolával lítost. A to ještě určitě nevěděla, že Sirius už není mezi živými.

„Nejprve bych vám měl něco oznámit,“ začal Brumbál těžce. „Váš otec už je totiž…“

„Mrtvý, já vím,“ dopověděla za něj Angela. Hlas se jí mírně třásl.

Brumbála to překvapilo. Siriusova smrt se nikde v novinách neobjevila. Věděl o ní jen Fénixův řád. Ministerstvo po něm v současné době stále bezúspěšně pátralo.

„Jak to víte?“ zeptal se tiše.

Angela se na moment zarazila.

„Od Bellatrix Lestrangeové přece,“ odvětila pomalu. „S mojí matkou se v poslední době celkem spřátelily,“ dodala cynicky.

Brumbálovy pochyby zmizely, ale Lupin do Angely zabodl pohled.

„A kdo je pro dobrotivého Merlina vaše matka, že se zná s vražedkyní Siriuse?!“ vyštěkl nepřívětivě.

Angela ještě víc zbledla a zaťala nehty do dlaní.

„Remusi, nepleť se do toho. Už jsem řekl, že tobě to vysvětlím později,“ ohradil se Brumbál.

Lupin se nespokojeně opřel do křesla, ale mlčel. Brumbál se konečně jal vysvětlovat, co ho dovedlo až k Siriusi Blackovi.

„Začátkem svého pátraní vás nebudu obtěžovat. Trvalo velmi dlouho, než jsem našel zapadlé místo, kde byli vaši rodiče oddáni. Po mnoha opatrných pokusech se mi ze zestárlého velekněze podařilo kouzly vyvolat vzpomínky, které mu byly kdysi dávno nahrazeny jinými. Měl jsem pouze popis onoho páru a přesné datum. To však stačilo. Popis skoro přesně seděl na mladého Siriuse, ale to mě k němu nedovedlo. Toho dne, kdy si Mary vzal, se totiž právě někam ztratil a nikdo nevěděl, kde je. Když se vrátil, pamatuji si, že použil nějakou výmluvu, kterou jsem mu nevěřil, to však nebyl důkaz. Tak jsem zašel na Ministerstvo na odbor, kde se vyřizují dědické záležitosti a znovu jsem si vyžádal Siriusovu závěť. Vzpomněl jsem si totiž, že v ní byl poněkud záhadný dodatek, kterého jsem si příliš nevšímal, když jsem oznamoval Remusovi a Harrymu, že je dům jejich.“

Angela se neklidně zavrtěla. Nelíbilo se jí, že by teď měla přebírat něco po Harrym.

„V tom dodatku stojí, že pokud by se někdy objevila dívka pátrající po svém původu, musí jí být umožněn vstup do tohoto domu. Pokud by se prokázalo, že má dědické právo pokračovatelky rodu, všechno jmění by připadlo na ni a o dům se měla dělit rovným dílem s Harrym Potterem a Remusem Lupinem. Myslím, že se to prokázalo dostatečně, takže tento dům, je teď částečně i váš Angelo, spolu se Siriusovým majetkem v bance, který byl dosud v Harryho vlastnictví.“

„Já ale ani jednomu z nich nechci brát, co už jednou dostali,“ namítla Angela.

„Máte na to všechno právo. Oba to určitě pochopí,“ reagoval Brumbál důstojně.

Angela si dlouze povzdychla a schovala obličej v dlaních. Bylo toho na ni trochu moc. Ředitel ji nerušil a trpělivě čekal.

„Myslím, že bych si to měla nechat pro sebe. Tedy, co se mojí matky týče. Bude lepší, když zůstane v domnění, že to nevím. Mohla by mě pak třeba nutit, abych se pod záminkou, že jsem dcera Siriuse Blacka, vnutila do vaší přízně nebo podobnou špinavost,“ prohlásila Angela konečně.

„Naprosto souhlasím,“ přikývl Brumbál. „Víte o tom jen vy, já, Remus a myslím, že to budeme muset oznámit i Harrymu, pokud nemáte nic proti tomu.“

Angela zavrtěla hlavou.

Po chvíli se znovu ozval Remus: „A jak jste přišel na to, že o tom James věděl, Brumbále?“

„Jednou se přede mnou podřekl. Tvrdil, že má Sirius velké starosti se svou rodinou. Nechápal jsem jeho poznámku, protože s Blacky měl Sirius problémy vždycky, ale teď už ano. Také se o tom neurčitě zmiňuje ve starém dopise Siriusovi, který jsem náhodou našel před rokem tady dole v pracovně.“

Remus se zamyslel. Také mu náhle zapadlo pár kousků skládačky do sebe. Siriusovo a Jamesovo tajnůstkářské chování, také jak nakonec změnili rozhodnutí ohledně Fideliova zaklínadla. James věděl, že Sirius měl svých starostí dost.

„Pane profesore,“ ozvala se Angela. „Předpokládám, že nejprve bych si měla promluvit s Kráturou, že?“

„Ano. Určitě chápete, že byl svědkem mnoha událostí, které by se neměly dostat ven.“

„Jistě. Ale pak bych ráda zpátky do školy.“

„To je samozřejmé.“

Angela přikývla a zavolala na Kráturu. Brumbál v jejím proslovu k němu poznal, že je opravdu tak bystrá, za jakou ji považoval. Krátura neměl šanci její zákazy nějak obejít. Nakonec mu ještě nakázala poslouchat za její nepřítomnosti Remuse Lupina a pohrozila mu za neuposlechnutí ne zrovna příjemnými tresty. Mluvila smrtelně vážně a Brumbál o jejích slovech vůbec nepochyboval.

Po půl hodině a rozloučení s Remusem se pomocí přenášedla dostali zpět do školy.

„Co nejdřív bych si chtěl promluvit s Harrym, Angelo. Měla byste být u toho.“

Angela zády k němu přikývla: „Ale nechte to až po zkouškách. Stačí, že mám o čem přemýšlet já. Jemu to můžeme říct až po nich. Dobrou noc,“ zamumlala tiše a rychle odešla z ředitelny.

*

Angela třaslavě vyškubla z krabičky jednu cigaretu a připálila si. Posadila se na parapet k otevřenému oknu a zahleděla se na nebe plné hvězd. Teď, když už konečně věděla, čí krev jí koluje v žilách, nedalo by se říct, že se cítila líp. Vlastně se cítila strašně. Tolik doufala, že až najde svého otce, nalezne u něj i oporu a ochranu, kterou tolik potřebovala. A namísto toho… Vždyť ani nemohla zajít k jeho hrobu.

Mocně potáhla nikotinový kouř do plic a z očí jí znovu vyhrkly slzy. Neuvědomila si vysokou postavu za sebou, dokud nepromluvila.

„Stalo se ti něco?“

Angela sebou škubla a zaregistrovala v matném světle z okna Draca.

„Nic důležitého,“ odtušila tiše a obrátila se zpátky tváří ven.

„Opravdu nic?“ vyzvídal Draco a přešel k oknu. „Často tě s cigaretou nevídám.“

„Jsem v pořádku, Draco, opravdu,“ odvětila Angela a rychle zamrkala, aby zahnala nutkání brečet.

Tak to ti fakt nebaštím, pomyslel si Draco, ale nahlas jí to nevytkl.

„Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit,“ obrátil raději list.

„O čem?“ podivila se Angela.

„Ty jsi řekla Darie pravdu, že ano?“ uhodil na ni.

„Cože? O čem to mluvíš?“

„Jen se nedělej! Prozradila jsi jí, že to mezi námi bylo jen nahrané divadlo.“

Angela se neklidně ošila a Draco si založil ruce.

„No… Ano,“ uznala to konečně Angela. „Ale nechápu, proč se tak rozčiluješ? Vždyť jsem jí řekla jen pravdu!“

„No právě!“

„Hele, jak si to vůbec poznal?“

Teď se neklidně ošil Draco.

„Ona ti něco řekla?“ zeptala se Angela podezřívavě.

„Ale ne!“ odsekl Draco. „Prostě jsem to poznal. Kdyby si myslela, že jsem takový hajzl, tak se na mě určitě dívá jinak.“

Angela ho zamyšleně pozorovala.

„Hmm, to asi jo,“ odtušila tiše.

„Co tím jako myslíš?“ naježil se Draco.

„Nic,“ pokrčila Angela rameny.

„Jo jasně,“ zašklebil se Draco, ale víc se k tomu raději nevyjadřoval, aby se zase nezačala vyptávat.

772 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí