Kapitola sedmá – Brumbálův návrh

Několik hodin poté, co Angela vystřelila z Grimmauldova náměstí 12, jako by jí za patami hořelo, v neděli ráno po snídani přiletěla do jejího pokoje poštovní sova a přinesla dopis od Darie. Psala, že ji její babička zve na oběd, tak ať kolem jedenácti přijde. Angele se hned zvedla nálada. Ráda si s Dariou popovídá, ale vyskytl se jí jeden problém. Matka byla výjimečně doma.

No, Draco, máš smůlu, pomyslela si Angela, když přesně v deset poklepala na svůj náramek. Dneska doma jíst nebudeš.

Kdyby matce řekla, že jde k té mudlovské šmejdce, se kterou se dávno nemá bavit, nejspíš by schytala pár facek. Proto jí s klidem v jedenáct oznámila, že jde s Dracem na oběd a zmizela dřív, než mohla mít matka nějaké dotazy.

Přemístila se do parku nejblíže Dariina domu na místo mezi stromy, kde věděla, že na něj není odnikud vidět a procházkovou chůzí zamířila přes trávník. Když pak procházela jednou ulicí, minula výrostka, který s hulákáním prodával noviny.

„Hromadné pohřby po tragédii na diskotéce! Pachatelé stále na svobodě! Pod troskami jsou stále ještě těla obětí!“

Angelu zamrazilo. Přesný počet obětí byl zjištěn podle vstupních lístků, které se vybíraly do desíti hodin. Mudlové ještě ani všechny těla nevyprostili. Možná jich bude víc, než kolik se psalo v mudlovských novinách a v Denním Věštci…

Nějakou dobu už nebyla na srazu Smrtijedů, (za což byla nesmírně vděčná) tak příliš nechápala, co tím Voldemort sleduje. Místo toho, aby se soustředil na kouzelníky, likvidoval mudly. Jako by chtěl, aby se v kouzelnickém světě, všichni klepali strachy z toho, co může přijít a až pak zaútočí.

Tušila, že už to nebude dlouho trvat a přijde řada i na kouzelníky. Možná by se mohla pokusit něco vytáhnout z matky…

 

Za deset minut už seděla s Dariou v obývacím pokoji domu jejích prarodičů a čekaly, až je paní Merillová zavolá na oběd.

„Takže on už ti o tom řekl?“ podivila se Angela.

„Jo, včera na večeři,“ přikývla Daria. „Vysvětlil mi to trochu obloukem, ale pochopila jsem, že ani jeden z vás to nechce.“

„Nechce!? Mě se to hnusí! Být součástí toho jejich klanu!“ zasyčela Angela vztekle.

„Hmm, taky se trochu divil,“ řekla Daria.

„Čemu?“

„Že se nedivím já.“

Angela se zarazila: „Aha.“

„On neví, cos mi všechno řekla, že?“

„Ne… Proto si před ním, prosím tě, dávej pozor na pusu. Víš toho o mě víc než on.“

Daria jen pokývala hlavou: „Neboj, včera jsem to nějak obkecala.“

„Fajn,“ ulevilo se Angele.

„Ty ses viděla s Harrym?“ zeptala se Daria nečekaně.

„Cože?“ vyjevila se Angela. „Jak jsi na to přišla?“

„Máš ve tváři takový ten zvláštní výraz jako pokaždé, když jsi o něm mluvila. Myslíš na něj, že?“

Angela pomalu přikývla: „Včera jsem zase byla v domě po mém… tátovi a vždyť víš, že tam bydlí. Dal mi jednu fotografii,“ dodala tiše.

„Tvého otce?“ došlo Darie.

„Jo,“ přitakala s mírným úsměvem. „Když jsme byli o samotě v jeho pokoji… To jsem málem myslela, že už se neovládnu a skočím mu kolem krku,“ konstatovala sklesle.

„Angelo, proč se takhle mučíš? Proč tam vůbec chodíš?“

„Nemůžu si pomoct…“

„A co on? Trápí se stejně, co?“ zvýšila Daria hlas.

Angela smutně pokrčila rameny.

„Merline, vy jste mi dva blázni! Vždyť se milujete, tak proč nejste spolu?“ rozčilovala se Daria, kterou trápil smutek kamarádky.

„Víš přece, že je to nebezpečné…“

„No a? Myslíš, že nevím, jak i já s Dracem riskujeme?! Že by to mohlo dopadnout hodně špatně, kdyby někdo od nich přišel na to, že za mnou chodí?“

Brunetka mlčela.

„Angelo, poslouchej. Měli byste využít toho, že můžete být spolu, dokud to jde. I když tajně, ve strachu, ale budete spolu a šťastní, a ne každý sám, kdy se užíráte touhou po tom druhém! Může se stát tolik věcí, které vás oddělí navždy a pak budete litovat toho, že jste nevyužili času, který jste měli.“

Daria se odmlčela a čekala, co na to Angela. Ta na ni chvíli zírala a pak si povzdychla: „Kdy si tak zmoudřela, Dario?“

„Po tom, co jsem si prošla podobným trápením sama. Mezi mnou a Dracem byla obrovská propast, ale stačilo udělat vstřícný krok, nemyslet na všechno, co nás rozděluje a ona zmizela. I když jsme spolu sotva týden, už si svůj život neumím bez něj představit. A to jsem v sobě lásku k němu tak dlouho dusila…“

Angele se Dariina slova zaryla do hlavy a už se jich nemohla zbavit.

Být spolu… Oddělí navždy… Litovat … Dusit v sobě lásku…

Schovala si hlavu do dlaní: „Je to strašně těžké. Tolik se bojím…“

„Čeho?“

„Že ho ztratím. Že se mu něco stane kvůli mně!“ zvedla Angela prudce hlavu.

Daria odvětila až po chvíli: „Nemyslíš, že to samé si určitě myslí i on?“

V pokoji se rozhostilo hluché ticho, které přerušila až Dariina babička volající je k obědu.

 

Jakmile Daria po obědě na chvíli odběhla nahoru, její babička se obrátila k Angele a začala s výslechem.

„Daria mi říkala, že prý se znáš s Dracem Malfoyem, je to tak?“

„Ano, je,“ odvětila Angela trochu udiveně.

„Jak dlouho?“

„Je to něco přes rok, co jsme se spřátelili.“

„A co si o něm myslíš?“

„Prosím?“

„No, co to je za kluka, když je jeho otec Smrtijed a vrah Dariiných rodičů?“ zvedla paní Merillová hlas.

„Paní Merillová, pokud chcete opravdu slyšet můj názor, on není takový hajzl jako jeho otec. To můžu zodpovědně říct, protože znám oba dva.“

Dariina babička se zarazila, když postřehla Angelin chladný tón.

„Mám o Dariu strach,“ řekla už o něco tišeji.

„To chápu, ale je to její život, paní Merillová. A Draco jí nenechá zkřivit ani vlas na hlavě. Mají se rádi,“ zdůraznila, i když přitom přemýšlela, jestli přesvědčuje ji nebo sebe.

Babička zamyšleně pokývala šedivou hlavou.

„A ještě něco,“ nadechla se Angela. „Nemluvte nikde o tom, že spolu ti dva něco mají, ano?“

„Proč?“ zamračila se babička.

„Je to nutné pro bezpečí vaší vnučky, paní Merillová,“ odvětila Angela a obrátila se tváří ke dveřím, za kterými už slyšela Dariiny kroky.

***

 

V příštích dvou týdnech se Angela Grimmauldovu náměstí vyhýbala. Ne, že by Draco nechodil za Dariou, ale pokaždé, když někam šli, toulala se všude možně, jen do domu jejího otce se jí nechtělo.

Dariina promluva jí však celou tu dobu hlodala v srdci. Myslela na svůj vztah s Harrym kudy chodila a nemohla se zbavit představ, jaké by to asi bylo, kdyby se dali znovu dohromady.

Ze strany Voldemorta a jeho přívrženců panoval v té době podezřelý klid. Z několika narážek své matky však věděla, že se chystají na něco většího. Děsila se toho, co si zase vymyslel.

Také se rapidně přiblížilo datum jejího zasnoubení s Dracem. Několikrát byl u ní doma a dvakrát jej viděla ve městě s Dariou. Vypadali tak šťastně a okolí nevnímali. Vůbec by se nedivila, kdyby je někdo sledoval a oni si toho vůbec nevšimli.

V těch dvou týdnech si také zvykla po setmění nevycházet sama ven. Nenávistné rudé oči už se sice neobjevily, ale stále tam někde byly. Skryté v lese…

Začal poslední červencový týden a Angela se, i přes své odhodlání, vydala tam, kam ji srdce táhlo. Měla k tomu totiž dokonalou záminku. Obdržela dopis od profesora Brumbála, ve kterém ji žádal, aby se odpoledne dostavila na hlavní štáb, že s ní potřebuje něco projednat. Draco hned využil toho, že Angela jde někam pryč a s Dariou se vydali na vyhlídkové proslulé kolo London Eye.

Bylo kolem tří hodin odpoledne, když za sebou zavřela dveře starobylého sídla Blacků a z patra k ní dolehly neobvyklé hlasy.

*

„Jsem moc rád, že si vaše přemluvila, Hermiono,“ usmíval se Harry. „Už jsem si začal z nudy kousat nehty. Jen vaše dopisy mě z ní trochu vytrhávaly.“

„Přesvědčila jsem je, že nejbezpečnější místo, kde můžu být, je tady. Jsem moc ráda, že tě vidím, Harry. A tebe taky, Rone,“ dodala spěšně, když viděla, jak se nafoukl a vzala ho za ruku. „Ale jsi nějak pobledlý,“ řekla, když se vrátila očima k Harrymu.

„Ty se divíš, když nemůžu ani na krok?“ ucedil Harry.

„Chtěl bych tu s vámi zůstat,“ ozval se Ron a přitáhl si Hermionu blíž k sobě. „Ale mamka mě chce mít pořád na očích. Myslíte, že by si pro mě přišla, kdybych tu zůstal proti její vůli?“ zamyslel se.

„Určitě, Rone. Nech těch hloupých nápadů. Když tě tvoje mamka chce mít doma, tak jí neodporuj.“

„Ach jo… Soustředila se teď na mě a na Ginny. Dvojčata si dělají, co chtějí. Ten jejich obchůdek jim pořád prosperuje.“

„Lidi se potřebují trochu odreagovat. Zvlášť v poslední době. A jejich produkty jsou k tomu účelu určitě nejlepší,“ reagovala Hermiona.

Harry s Ronem zachmuřeně pokývali hlavou.

„A jak to, že tě dneska mamka pustila z dohledu?“ zeptal se Harry Rona po chvíli.

„No, jsem tady díky Brumbálovu pozvání, jinak by mi ten řetěz kolem krku ani nepovolila,“ vysvětlil Ron.

Harry se zatvářil udiveně a chtěl se na něco zeptat, než však stihl otevřít ústa, v otevřených dveřích jeho pokoje se náhle zjevila dívčí postava.

„Ty taky?“ dala o sobě Angela vědět otázkou a s úsměvem vešla do pokoje.

Všichni se na ni otočili. Hermiona se pustila Rona a vstala.

„Angelo! Co ty tady děláš?“ přivítala ji potěšeně.

Ron jen pokývl hlavou a Harry předstíral, že jej najednou strašně zaujala špína za nehty.

„Ráda tě vidím, Hermiono. A co tu dělám? Už jsem to řekla. Jsem tu taky na Brumbálovo pozvání,“ odvětila Angela a spolu s Hermionou se posadily na koberec u Harryho postele.

„Tak to začíná být zajímavé,“ poznamenal Ron. „Co nám může chtít?“

Angela pokrčila rameny, i když možná tušila…

„Budeme muset počkat, až přijde,“ usoudila Hermiona rozumně jako vždy. Pak se znovu obrátila na Angelu.

„Ale tebe bych tady opravdu nečekala, Angelo. Vždyť…“ Hermiona nevěděla, jak se vyjádřit.

„Narážíš na to, že jsem ze Zmijozelu, bavím se s Dracem Malfoyem a bydle- bydlím u jeho rodičů, a přesto znám hlavní štáb Fénixova řádu?“ pochopila Angela velice rychle, co chtěla Hermiona říci.

„Přesně tak,“ potvrdil jí to Ron rázně.

„Vy mi nevěříte?“

„Ne,“ odsekl Ron.

„Rone!“ dloubla jej do nohy Hermiona. „Už jednou jsem ti říkala, že si nemáš vytvářet názory podle toho, jaké má kdo přátele! On to tak nemyslel, Angelo.“

„Já jsem se neurazila.“

„Jen je to přinejmenším divné, chápeš?“ řekla Hermiona a výhružně hodila pohledem po Ronovi.

„Ale jo, chápu. Na vašem místě bych se chovala stejně.“

Harry celou dobu mlčel a úporně se vyhýbal Angelinu pohledu.

„Tak nám řekni, proč ti Brumbál věří,“ ozval se zase Ron. „Třeba ti pak uvěříme i my.“

Výraz tváře Angely poněkud ztvrdl. Než však stačila něco odseknout, předběhl ji Harry.

„Nech ji na pokoji, Rone,“ vyzval ho chladně.

„No, aby ses jí taky nezastal,“ zamumlal Ron nevraživě.

„Chceš se snad se mnou hádat? Já jí taky věřím. To vám musí stačit. Oběma,“ dodal rázně Harry.

„No jo, tak dobře,“ vzdal se Ron.

Z chodby k nim najednou dolehlo nevrlé prskavé mumlání. Ron a Harry svorně obrátili oči v sloup. Hermiona na ně káravě pohlédla a nikdo si nevšiml, jak Angela ztuhla.

„Zase špiní tento dům. Ten oškubaný zrzek a mudlovská šmejdka. Ano, ano, zas tu otravujou vzduch. Jako by nestačil ten proklatý Potter.“

Nebyl to samozřejmě nikdo jiný než Krátura. Se smrtícím pohledem procházel kolem stále dokořán otevřených dveří a mumlal si pod nosem nadávky. Jenže pak mu pohled padl na Angelu a zastavil se uprostřed pohybu. Vběhl do pokoje s uctivým skřehotáním a úklonami.

„Lady, vy jste doma! Jsem rád, že vás vidím! Krátura na vás každý den čeká, ano, ano. Ale proč trávíte čas mezi těmi prašivci, lady?“

Krátura se zastavil přímo před pobledlou Angelou s hlubokou poklonou. Hermiona a Ron na ně udiveně zírali.

„Máte nějaké přání, lady?“ otázal se skřítek, když se narovnal.

Angela polkla a vzhlédla. Ron na ni stále vytřeštěně poulil oči a Hermioně se ve tváři objevil usilovně přemýšlející výraz.

Jsou to Harryho přátelé, tak snad z toho nebudou dělat poprask… pomyslela si Angela a podívala se znovu na Kráturu.

„Ano. Přines nám čtyři sklenice pomerančového džusu s ledem,“ poručila.

„Čtyři?“ ušklíbl se skřítek.

„Ano, čtyři!“ ucedila Angela.

Krátura se uklonil a byl ten tam.

„Jak to… Jak to, že tě poslouchá?“ vyjevil se Ron.

Hermiona si ji přemýšlivě prohlížela. Angela pohlédla na Harryho, který se na ni konečně taky podíval.

„Jim to můžeš prozradit. Umí udržet tajemství,“ řekl tiše.

„Tak dobře. Poslouchá mě proto, že jsem dcera Siriuse Blacka,“ dostala ze sebe Angela hodně ztěžka.

Ron zapomněl zavřít pusu a Hermiona zvedla udiveně obočí: „Copak Sirius byl ženatý?“ zeptala se tiše.

„Ano,“ přikývl Harry místo Angely. „Byl to ale tajný sňatek… Měl tehdy nějaké problémy.“

„Jak dlouho už o tom víš, Harry?“ otázal se Ron.

„Skoro dva měsíce. Angela mi o tom řekla po zkouškách.“

„Já sama jsem se to dozvěděla těsně před nimi,“ dodala Angela.

„No, páni. Jak to, že to nikdo nevěděl?“ mračil se Ron.

„Někdo to nejspíš věděl. Můj táta,“ řekl Harry tiše.

Objevil se Krátura s plným tácem, který položil před Angelu a na její pokyn zase zmizel.

„A jak jste na tohle všechno přišli?“ tázala se Hermiona a přitom podávala plné sklenice Ronovi a Harrymu.

„To není zas až tak důležité,“ řekla Angela rychle. „S pátráním mi pomohl Brumbál.“

„Říkala jsi, že bydlíš u Malfoyových, že?“ upírala na ni Hermiona pohled zvědavě.

„No… jo. Narcissa Malfoyová se mě ujala po smrti mé tety,“ odvětila Angela.

„A co je s tvojí matkou?“

Angela se neklidně zavrtěla. Vůbec se jí tenhle výslech nelíbil.

„Zemřela, když mi byl jeden rok,“ odvětila Angela pomalu a dívala se přitom Harrymu do očí.

Nechci, aby věděli to co ty. Už tak je to dost nebezpečné, promluvila k němu po dlouhé době v duchu.

Dobře, odpověděl Harry stručně a zase rychle uhnul pohledem.

„To mě mrzí,“ řekla Hermiona lítostivě.

„Chm, dík,“ ucedila Angela a Hermy nechápala její chladný tón.

„A jak to vůbec vypadá v tom slavném Malfoyovic sídle?“ zajímal se Ron.

„Je to velmi honosný a rozlehlý dům, ale panuje v něm chlad. Podle mého názoru je to jen dům, nikdy to nebyl domov,“ odvětila Angela zamyšleně.

„A my se pak divíme, že se Malfoy chová jako studený kámen,“ poznamenala Hermiona.

„A jeho papínka si náhodou nezahlédla?“ zeptal se Ron jízlivě.

„Rone, přestaň!“ okřikla ho Hermiona.

V pokoji se rozhostilo dusné ticho, které po chvíli porušila Hermiona a nadhodila téma, kterým se všem zavděčila. Famfrpál.

O deset minut později je však z družné diskuze o poslední famfrpálové sezoně vyrušil laskavý hlas: „Dobré odpoledne.“

Všichni pohlédli ke dveřím, kde se tyčila vysoká postava ředitele Bradavic.

„Dobrý den, pane profesore!“ odpověděli všichni jako sbor. Pak se trochu zarazili nad tím, jak Brumbál vypadá.

„Doufám, že vás příliš nevyrušuji,“ poznamenal Brumbál se slabým úsměvem.

„Ale vůbec ne, pane profesore,“ odvětila Angela a stejně jako trio zkoumala ředitelův bledý obličej, tmavé kruhy pod očima a celkový unavený a ustaraný výraz v obličeji.  Jediné, co se zatím naštěstí nezměnilo, byly ty zvláštní jiskry v bleděmodrých očích.

„V tom případě bych vás požádal, abyste se šli se mnou posadit do salónu.“

„Všichni?“ zvedl Ron obočí.

„Ano, úplně všichni, pane Weasley,“ odvětil Brumbál.

Čtveřice se po sobě podívala, zvedli se a zvědavě se vydali za Brumbálem ven z pokoje.

*

Po chvíli už se všichni pohodlně usazovali v salónu blízko vychladlého krbu. Angela si sundala boty a přitáhla si nohy pod sebe na pohovku, na druhou stranu vedle ní se posadila Hermiona a Ron si sedl na zem k jejím nohám, zatímco Harry si přitáhl a otočil jednu židli, na kterou se usadil obkročmo a lokty si položil na opěradlo.

Brumbál seděl naproti nim v pohodlném křesle a hodnou dobu přejížděl pohledem od jednoho ke druhému. Nakonec se zhluboka nadechl a obloukem začal.

„Stále si dobře pamatuji, že zhruba před dvěma roky jste projevili zájem o členství ve Fénixově řádu. Původně jsem s tím vůbec nechtěl tak brzy vyrukovat, ale… Sice ještě nemáte vystudovaný poslední ročník školy, ale vzhledem k tomu, že slečně Grangerové a panu Weasleymu již bylo sedmnáct a Harryho plnoletost je také za dveřmi, budete mít všichni tři možnost dobrovolně se rozhodnout, zda do něj chcete vstoupit či ne. Samozřejmě by bylo příhodnější, abyste do něj vstoupili až po dokončení školy jak bývalo zvykem. Můžete to tedy udělat také později, ale obávám se, že v této době by bylo záhodno, aby nás bylo co nejvíc. Čím víc lidí bude odhodláno postavit se proti zlu, tím lépe pro všechny,“ Brumbál se na chvíli zamyšleně odmlčel, čehož využila Hermiona.

„A co Angela, pane profesore? Kdy máš narozeniny?“ obrátila se na jedinou osobu, o které Brumbál nemluvil.

Angela odpověděla s pohledem na Brumbála.

„Myslím, že v mém případě vůbec nevadí, že mám narozeniny až v září, nemám pravdu, pane profesore?“

„Ano, máte, Angelo. U slečny Rosierové se jedná o určitou výjimku…“

„O jakou, pane?“ vytasil se Ron se zvědavou otázkou. Hermiona jej nevrle dloubla nohou do beder, až zasykl.

„To je jen mezi mnou a slečnou Rosierovou,“ odvětil Brumbál klidně.

Kdy už jsem jen podobnou větu slyšel, pomyslel si Harry ironicky.

„Abych se vrátil k jádru věci. Nikdo vás k tomu nemůže nutit, je to vaše svobodné rozhodnutí. Určitě chápete, že s tím souvisí určité dost vysoké riziko. Než skončíte školu, nebudeme po vás moct chtít něco nebezpečného. Spíš bych chtěl, abyste dělali určitý dohled ve škole a oznámili mi cokoliv podezřelého. Tedy… Chci se vás zeptat, zda se stále chcete stát členy Fénixova řádu.“

Poté, co Brumbál položil tuto zásadní otázku, se na moment rozhostilo ticho. Odpověď na ni rozhodně bude ovlivňovat celý jejich příští život. Harry na tohle čekal už hodně dlouho. Byl odhodlaný udělat všechno pro to, aby se pokusil Voldemortovi zabránit v jeho řádění. I když z toho měl podvědomě strach. Ozval se jako první.

„Mou odpověď znáte, pane.“

Brumbál mírně pokýval hlavou.

„Ano, to je mi jasné, Harry. Nic jiného bych od tebe ani nečekal.“

Hermiona shlédla dolů k Ronovi, který se na ni díval. Natáhl k ní ruku a ona jej za ni pevně chytila. Pak se oba otočili k Brumbálovi.

„My do toho půjdeme taky, pane profesore,“ řekla Hermiona za oba. „A nejen kvůli Harrymu, ale i kvůli sobě.“

Brumbál s úsměvem přikývl a pohlédl na Angelu, která dosud mlčela: „Angelo?“

„Na tuhle otázku už jsem vám přece kdysi dala odpověď, pane profesore,“ řekla tiše.

„Ale já chci vědět, zda to chcete udělat, ne jestli to uděláte na mou žádost, Angelo,“ odporoval Brumbál. „Vím, že pro vás je tohle rozhodnutí nejtěžší…“

Z přítomných pochopili tuto poznámku jen dva lidé. Angela a Harry, který se na ni taktéž díval. Angela chvíli mlčela a hleděla do země. Jakmile se zaváže Fénixovu řádu, už nebude cesty zpět. Dřív nebo později se prozradí na té druhé straně… Sevřela ruce v pěst. Vždyť už jen to, že Smrtijedy a Voldemorta brala jako nepřátele, jí nedávalo jinou volbu. Ačkoliv tím zradí i jiné osoby, na kterých jí záleželo… Lépe řečeno, jednu osobu.

Konečně vzhlédla a pevně pronesla: „Ano, chci se stát členkou Řádu.“

„Dobrá,“ řekl Brumbál a vypadalo to, že jen tak tak potlačil povzdech. „Znovu opakuji, že na vás nebudeme klást žádné vysoké nároky, dokud nedostudujete. Budete se účastnit schůzek Řádu a byl bych rád, kdybyste opravdu dávali pozor na všechno, co se bude dít ve škole, až začne nový školní rok. V tomhle bude výhoda, že je slečna Rosierová ze Zmijozelu. Jen ještě někoho potřebujeme v Havraspáru a Mrzimoru… Při přijetí složíte přísahu věrnosti a každý také dostanete náramek na ruku, který vás začne hřát pokaždé, když bude schůze Řádu.“

Další náramek? To snad ne, pomyslela si Angela sklesle.

„To je asi všechno,“ řekl Brumbál a pomalu se postavil. „Pokud nemáte nějaké dotazy…“

Odpovědí mu bylo ticho.

„Dobře. Vaše přijetí proběhne druhého srpna kolem pěti odpoledne, možná spolu s pár dalšími. Zatím na shledanou!“

„Na shledanou,“ zahučely čtyři hlasy najednou.

Jakmile za ním zaklaply dveře, Angela vyskočila jako by ji něco bodlo, nahodila si boty a zamířila ke dveřím.

„Angelo, kam to…“ začala Hermiona.

„Jen jsem se zapomněla na něco zeptat,“ přerušila ji Angela už ve dveřích a byla pryč.

Trio v salónu osamělo.

*

„Pane profesore!“ zavolala Angela.

Dohonila Brumbála těsně pod schody. Obrátil se k ní s ještě unavenějším výrazem, než když jej dneska viděla poprvé.

„Ano, Angelo?“

„Jen jsem vás chtěla informovat o pár věcech,“ začala tiše a rychle. „Nevím proč, ale Pán zla chce, vlastně požaduje, abych se na konci tohoto měsíce zasnoubila s Dracem Malfoyem. Taky si myslím, že chystá něco velkého. Od té tragédie na diskotéce je podezřelý klid. Určitě teď zaútočí už na kouzelníky ne mudly, ale víc nevím.“

„S tím souhlasím, Angelo. Také už mám delší dobu špatné tušení… Ale to zasnoubení je zvláštní. Voldemort má sice slabost pro čistokrevné rody, ale… Netuším, co by to mohlo znamenat.“

„Pokusím se něco zjistit, je to v mém vlastním zájmu,“ ušklíbla se Angela, ale pak zvážněla. „A je tu ještě něco… Vypadá to, že mě vypátrali ti… upíři,“ ztěžka polkla. „Viděla jsem je asi před dvěma týdny, v lese za naším domem. Tedy za domem Rosierových. Konečně jsem se matkou přestěhovala. Cítím, že tam pořád jsou…“

„Tak to je opravdu hodně divné,“ mračil se Brumbál. „Jak vás mohli najít tak daleko?“

„To je právě to, co nevím. A jsem z toho mírně řečeno nervózní,“ odvětila Angela.

Brumbál jí stiskl levé rameno a zadíval se jí do očí: „Angelo, dávejte na sebe opravdu velký pozor. Vypadá to, že jste si v nich udělala velké nepřátele. A jestli spolupracují s Voldemortem…“

„To naštěstí ne. Pokoušel se o to, ale jejich vroucí spolupráce netrvala déle než dva měsíce. Upíři jsou příliš hrdí, než aby si nechali poroučet,“ odvětila Angela, kterou tíže profesorovy paže nesmírně uklidňovala.

„Tak to mi spadl alespoň jeden kámen ze srdce,“ poznamenal Brumbál a narovnal se. „Zatím na shledanou, Angelo. Ať ve zdraví přežijete to zasnoubení.“

Angela měla co dělat, aby se cynicky neuchechtla.

„No, snad ano. Na shledanou, pane profesore.“

668 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí