Harry pohledem hypnotizoval vchod do Velké síně a nevědomky přitom poklepával prsty do desky stolu. Z talíře s jeho večeří neubylo od chvíle, kdy přišel, skoro nic. Hermiona jej starostlivě pozorovala a přesunovala vidličkou hromádku hranolek z jedné strany na druhou. Ron se na rozdíl od nich nemístně ládoval míchanými brambory a zaujatě přitom pročítal objemného Večerního Věštce. Byly v něm obdobné články jako v ranním vydání, přesto nebyl jediný, kdo jím listoval.
V Síni panoval neobvyklý klid. U profesorského stolu seděli zamlkle skoro všichni učitelé, až na Snapea a ředitele Brumbála. Studenti všech kolejí byli rovněž nezvykle zaražení. Většina z nich si mezi sebou něco šeptala a pokukovala po zmijozelském stolu, kde panovalo hrozivé ticho a do očí bila další tři prázdná místa.
I u ostatních kolejních stolů několik studentů chybělo. Byli to sourozenci dětí postižených tou hrozivou nákazou, které ještě stále ležely v nemocnici. Ginny zachmuřeně pozorovala prázdnou židli naproti sobě, kde obvykle sedávala Daria a dnes už od snídaně chyběla.
Hermiona to vzdala a odstrčila svůj talíř od sebe. Pohlédla pohoršeně na Rona, který s plnou pusou právě četl stránku s nadpisem: Neznámý zachránce kouzelnických dětí a pod tím: Kdo přinesl protilátku na smrtelnou epidemii? Čaromluvčí nemocnice stále mlčí! a poté na Harryho.
„Harry?“ oslovila jej rázně.
„Co je?“ zahučel nevrle.
„Jak je na tom vůbec Lupin? Od chvíle, kdy ses vrátil, jsi neřekl ani slovo.“
„Dobře. Už se z toho skoro dostal. Madame jej však ještě nechala převézt sem. Leží na ošetřovně,“ odvětil Harry, ale ani se na ni přitom nepodíval.
„To je fajn,“ konstatovala Hermiona s úlevou. „To pořád vyhlížíš Angelu?“
„Co?“ pohlédl na ni konečně. Hermiona nasadila karatelský výraz. „No jo,“ připustil. „Slíbila, že přijde. Že se večer vrátí,“ prohlásil už poněkud nervózně.
„Kam se vůbec poděla?“
„Prý domů…“ povzdychl si Harry.
„Neměl jsi ji pouštět samotnou,“ ozval se poťouchle Ron, který je celou dobu poslouchal.
„To vím taky!“ zasyčel nevraživě. „Ale ona je strašně tvrdohlavá.“
„A… Harry, je to pravda, to s její máti? Že je mrtvá?“ zeptal se Ron tiše a nedokázal skrýt zvědavost v hlase.
Harry ho probodl pohledem, který svému nejlepšímu příteli ještě nikdy nevěnoval a procedil: „Jo.“
Hermiona jej přitom zamyšleně pozorovala.
„A ty víš, jak se to stalo?“ pokračoval Ron ve svých otázkách.
Harry přestal ťukat do stolu a zachmuřeně přikývl: „Co jsem neviděl, to si snadno domyslím.“
„Někdo ji zabil? Někdo z vás tří?!!“ vyrazil Ron ze sebe a Hermiona se prudce nadechla. Až teď jí došlo, že Harry, Bill nebo Angela mohli způsobit smrt Mary Rosierové. Udivovalo ji, jak to že ji to nenapadlo dřív.
Harry zaťal pěsti a snažil se ovládnout, aby nezačal na Rona křičet.
„Nemohl bys mi dát konečně pokoj!?“ vyštěkl značně nepříjemným hlasem. Z Ronova výrazu bylo poznat, že se ho to dotklo.
„Jsme tvoji přátelé, Harry. Nám přece můžeš říct všechno, to víš,“ zastala se ho Hermiona.
„Jo, to vím. Opakuješ mi to pořád dokola. Ale všechno přece vědět taky nemusíte, ne!?“ konstatoval Harry, prudce vstal a dost svižným tempem odkráčel vyhlížet Angelu raději do Vstupní síně.
„Co se to s ním zase děje?“ podivil se Ron.
„Tak zaprvé, má ještě pořád starost o Lupina, to je jasné. A vyčítá si, že se mu to stalo kvůli němu. A za druhé… Něco vážného se na tom hradě přihodilo,“ konstatovala Hermiona s naprostou jistotou. „A myslím, že to má hodně společného se smrtí matky Angely…“
*
Angela seděla připoutaná novým pásem v pohodlném křesle v přízemí Záchranného autobusu a upírala nepřítomný pohled do tmy, sem tam prosvětlené žlutými světýlky, která se míhala za jeho okny. Na návrat do Bradavic použila raději kouzelnický dopravní prostředek, poté co uzamkla a zabezpečila dům novým ochranným zaklínačským kruhem. Na správné přemístění do Prasinek se vůbec necítila a kodrcat se zaprášenými krby, na to taky zrovna sto chutí neměla. I když hlavní důvod byl ten, že chtěla svůj návrat co nejvíc oddálit. Vůbec se jí zpět do Bradavic nechtělo.
Draco ani Claire už tam sice nebudou, ale nacházel se tam Snape, kterému bylo bohužel nemožné se vyhnout. Měla silné obavy, že se jí před ním nepodaří skrýt svou nenávist, kterou cítila pokaždé, když na něj jenom pomyslela.
A rovněž potomci rodičů Smrtijedů budou nejspíše obeznámeni s tím, co udělala. Ne-li celá zmijozelská kolej…
Díky svým úvahám si až na zastávce v Hůrce nedaleko Prasinek povšimla, že ji upřeně pozoruje průvodce v autobusu Stan Silnička. Na moment se odpoutala od ubíhající temné krajiny za oknem, pohlédla na něj a zase se odvrátila. Bylo jí to jedno. Ať si klidně civí.
Jenže Stan se ´nenápadně´ přesunul blíž a stále bedlivě zkoumal z profilu její tvář. Angelu to začínalo deprimovat. Byla unavená, nervy nadranc, oči i uši měla pořád na šťopkách, jestli se odněkud nevynoří příšerně nasraný lord Voldemort nebo jeho přívrženci a teď ji očumuje takový chlápek, jako by byla zvíře v zoo.
Prudce se k němu obrátila, ale ještě než se stačila dost hnusně ohradit proti jeho chování, vytasil se z otázkou: „Slečno, neviděli jsme se už někdy?“
Angela zaťala zuby.
„Ne,“ ucedila rázně. Věděla to určitě, protože tohle byla její první jízda Záchranným autobusem.
„Ale já mám pořád pocit, že sem vás někde už viděl,“ odporoval Stan a poškrábal se na nose. Hned nato se autobus prudce znovu rozjel a tak si průvodce kecl do křesla naproti ní.
Angela neodpověděla a znovu se zahleděla ven. Přesto postřehla, když se Silničkovi rozsvítilo. Vytřeštil oči a poněkud zbledl.
„No, jasně, už jsem si vzpomněl! Vy se neuvěřitelně podobáte tý Smrtijedce, Mary Rosierové. Její fotka byla ve Věštci,“ prohlásil Stan.
„Opravdu?“ protáhla Angela, kterou bodlo u srdce při zmínce o její matce.
„Nejste náhodou… no, její…“ potil ze sebe Stan, stále bledší v obličeji. „Dcera?“
Angela do něj zabodla ostrý pohled: „A kdybych byla, tak co?“
„Nic, nic, samozřejmě, že nic,“ ujišťoval ji Stan a pracně se hrabal z křesla. Angela ho pozorovala až do přední části autobusu, kde se sklonil k nějakému chlápkovi, který seděl u dveří a začal mu něco šeptat. Těžce si povzdychla.
Že jsem nepoužila Letax, zalitovala v duchu, když ji začal neznámý čaroděj, na sto procent bystrozor, bedlivě sledovat. A ten večer dostala ještě jednu příležitost, aby hluboce litovala toho, že se do Bradavic nedopravila jinak…
Sotva se její nohy dotkly země nedaleko hlavní brány na bradavické pozemky, dveře Záchranného autobusu se s bouchnutím zavřely a vůz vypálil pryč málem světelnou rychlostí. Jen sklesle zavrtěla hlavou, přitáhla si černý kabát blíž k tělu kvůli večernímu chladu a vydala se k bráně. Skoro okamžitě u ní zaznamenala hlídku, přesto šla klidně dál, dokud na ni nevyskočili ze tmy s naplno rozsvícenými hůlkami, jako gepardi na svou kořist.
Zůstala klidně stát.
„Co tu chcete, slečinko?“ vyštěkl jeden z hlídkujících bystrozorů.
„Studuju tady,“ odsekla Angela uštěpačně. Na blbé otázky fakt neměla náladu.
„A to se vracíte do školy takhle pozdě?“ zeptal se druhý podezřívavě. „V Bradavicích už jsou dávno po večeři!“
„A kde jste vůbec byla?!“ vyjel na ni zase ten první.
„Byla jsem mimo školu s vědomím pana ředitele,“ odvětila Angela chladně.
„Jo, tak s Brumbálovým povolením,“ zachechtal se první. „A to vám máme jako věřit?“
„Máte nějaký důkaz, že jste doopravdy zdejší studentka?“ otázal se druhý.
„Tak se klidně běžte někoho zeptat!“ ucedila Angela, která byla už opravdu znechucená.
„Nám tady rozkazovat nebudete, slečinko!“ vyjel na ni dotčeně druhý bystrozor.
„Buď jděte nebo mě nechte projít a přestaňte mě tak pitomě podezírat!“ zasyčela Angela.
„Co si to dovoluješ, ty…“ nadechoval se první k záplavě nadávek, ale přerušil jej studený hlas.
„To je v pořádku, pánové. Já znám slečnu Rosierovou osobně.“
Angela málem zaúpěla zoufalstvím. To musel přijít zrovna on?!
Bystrozorové se otočili ke Snapeovi, který postával za zamčenou školní branou. Slizce se usmíval a už vytahoval hůlku, aby vchod odemkl. První bystrozor zabrblal něco o tom, že musí prověřit každého příchozího a spolu s druhým ustoupili Angele z cesty.
Snape bránu otevřel, Angela klidně vešla, přičemž se úporně vyhýbala pohledu na profesora a rázným krokem se vydala ke škole. Za sebou ještě zaslechla zavírání brány a hlasy obou bystrozorů. Pak už jen svižnou chůzi. Snape ji snadno dohnal.
„Stále stejně nevychovaná, Rosierová,“ ucedil Snape, jakmile se ocitl vedle ní. „Nepozdravíte ani nepoděkujete. Ta vaše nadutost opravdu nemá obdoby.“
Angela stiskla rty, aby jí přes ně neuniklo něco nepředloženého a úporně hleděla k osvětleným oknům školy, které se jí teď zdály neuvěřitelně daleko.
„Taky jste ji měla po kom zdědit. A teď už je bohužel pozdě i na to, aby to vaše matka mohla napravit,“ pokračoval Snape jízlivě. „Ona se té pýše totiž odnaučila.“
Angela cítila, jak se jí nehty zarývají do dlaní.
„Myslím, že nebude problém odnaučit jí i vás,“ usykl Snape.
Ještě zrychlila a on s ní.
„Pokud byste měla zájem, mohu s tím odnaučováním začít hned!“ vyštěkl Netopýr náhle, uchopil ji za paži a prudce zastavil.
„Co si to dovolujete?!“ zaprskala Angela jako nabroušená kočka a snažila se vyškubnout. Z jeho dotyku se jí obracel žaludek.
„Podobáte se matce víc, než si připouštíte,“ prohlásil Snape skoro pobaveně.
„Dejte mi konečně pokoj!“ vyjela Angela, která už se přestávala ovládat.
Severus se usmál svým nejhnusnějším úsměvem.
„Nedám vám pokoj, slečinko. Na to můžete rovnou zapomenout. Vy ani nevíte, co všechno jste tou svou hloupou zradou způsobila!“
„Nikdy jsem si nehodlala nechat vypálit Znamení zla, nikdy! Všechno to byla jenom přetvářka, to vy přece moc dobře víte!“
„Ano, a velice dobrá přetvářka,“ usoudil Snape. „To musím uznat i já.“
„Jo, vy jste přece mistr oboru, že?“ neodpustila si Angela jízlivé dloubnutí.
„Co tím chcete říct?“ zeptal se Snape podezřívavě.
„Vůbec nic!“ odfrkla si Angela přezíravě. „A teď už mě konečně pusťte! Je mi z vás na blití!“
Snape trochu ztuhl: „To už trochu přeháníte, Rosierová,“ procedil skrz zuby tak ledovým tónem, že mu od úst skoro rostl rampouch. „Dávejte si pozor na jazyk.“
„Copak? Nerad slyšíte upřímný názor?“ ušklíbla se Angela.
Snape ji sevřel ještě víc a přiblížil svůj obličej k jejímu.
„Rosierová, buďte trochu opatrnější. Takové chování by se vám nemuselo vyplatit,“ syčel s rozšířeným chřípím.
Angela mlčela, protože měla co dělat, aby se na něj rovnou nevrhla.
„Mohla byste dopadnout jako vaše matinka a ta zemřela díky vlastní dceři jako sobecký pokrytec a děvka!“
Angele se zatmělo vzteky před očima, že skoro nevěděla, co v tu chvíli dělá. Nadechla se a vší silou plivla Snapeovi do obličeje. Ten byl tak šokovaný, že povolil stisk, takže se mu mohla vysmeknout a skoro běžela těch několik metrů ke vchodu do hradu.
Snape zatínal zuby, stíral si lesknoucí se sliny z tváře a nenávistně se za ní díval, dokud nevklouzla dovnitř.
*
„Angie!“ zavolal Harry polohlasně se znatelnou úlevou v hlase.
Ona se však prořítila kolem něj směrem k dolnímu schodišti, aniž se ohlédla napravo nebo nalevo.
„Angelo!“ vydal se rychle za ní a chytil ji za paži. Prudce se k němu obrátila.
„Co!?“ vyletěla vztekle, až o krok překvapeně odstoupil. „Harry, promiň, já nevěděla, že to jsi ty,“ omlouvala se hned, jak ho poznala.
„A koho jsi čekala, prosím tě?“ divil se Harry a odtáhl ji do stínu jednoho ze sloupů v Síni.
„Ale nikoho… Nech to plavat,“ mávla Angela rukou a pohled jí přitom utekl ke vstupní bráně.
„Angie… Jak ti je?“ zvážněl Harry a zkoumavě ji pozoroval.
Angela uhnula očima: „Už líp.“
I když ve skutečnosti se cítila ještě dvakrát hůř než včera.
Harry jí to samozřejmě nevěřil. Znal ji už natolik, aby poznal, že jí není dobře. Přitáhl si ji k sobě a pevně ji objal. Vděčně se mu schoulila v náručí. Chvíli tak zůstali stát beze slov. Pak ji Harry od sebe odtáhl a bedlivě se jí zadíval do tváře.
„Měla by ses pořádně vyspat. Vypadáš ztrhaně.“
„Však už jdu,“ přikývla Angela a snažila se usmát. Vyšel z toho však jen nešťastný úšklebek. „Jak je na tom Lupin?“ zeptala se ještě.
„No, je naprosto zdravý, alespoň to říká madame Pomfreyová, ale náladu má mizernou a taky mi řádně vynadal, že jsme pro něj riskovali život. Jestli chceš, mohli bychom za ním zítra zajít. Madame si jej ještě nechává na ošetřovně na pozorování.“
„Půjdu moc ráda,“ přikývla Angela. „Ale teď už bychom raději měli…“ nadhodila sklesle.
Harry přelétl pohledem síň a až když zkontroloval, že se v ní momentálně nikdo nenalézá, jemně Angelu políbil na rty.
„Tak zatím ahoj,“ povzdychla Angela, vymkla se jeho objetí, ale nestihla se od něj vzdálit ani na dva kroky, když se síní rozlehl hlas.
„Tady jste, Rosierová!“
Angela ztuhla jako solný sloup a Harry couvl ještě víc dozadu, aby na něj nebylo vidět. Snape přivlál až těsně k Angele s dost zlověstným výrazem. Byl bledší než obvykle, se zatnutými čelistmi i pěstmi a jeho švábí oči metaly blesky.
„Tohle vaše chování už přesahuje všechny meze!“ syčel vztekle. „Vám nestačilo postavit se proti Pánovi, ale vy jste si to teď pořádně podělala i u mě! Pamatujte si, že si hezky sežerete, co jste si nadrobila!“
Až teď k němu Angela vzhlédla se znechuceným, ale překvapivě vyrovnaným výrazem: „Jděte k čertu.“
Snape úplně zesinal zlostí. Angela se otočila na podpatku a v mžiku byla pryč. Školní netopýr ještě chvíli postával na jednom místě, pak se velmi rychlým tempem vzdálil.
Harry vyšel zpoza sloupu, kde se až doteď ukrýval a zamyšleně se za ním díval, dokud mu nezmizel z očí.
Co mu Angela mohla provést, že je tak navztekaný?
*
Angela bezduše seděla u nedělní snídaně a ignorovala nenávistné pohledy, které k ní vysílala naprostá většina kolejního stolu, včetně jejích spolubydlících, které jí včera daly jasně najevo, že jí míní udělat ze života peklo.
Ještě že Claire už se tu neobjeví, pomyslela si. To by bylo ještě desetkrát horší.
Stejně měla podezření, že její spolužačky jsou dobře informované o tom, co se dělo na Hradě temnoty. Obzvláště ty, které tam měly jednoho z rodičů. Pořád jí vrtalo hlavou, jak to že se ještě nikdo neozval, co se týče jí a Harryho.
Před talířem s topinkami před ní ležel otevřený Denní věštec. Hned na první straně se skvěly už o něco optimističtější titulky, než včera: Malí pacienti jsou propouštěni z nemocnice, Rufus Brousek zakázal prozrazení identity neznámého zachránce.
To určitě zařídil Brumbál, pomyslela si kysele a přemítala, proč Snape přinesl ten protijed.
Na novinách ležel také otevřený dopis, který jí přinesl školní výr. Snape jí napařil každovečerní školní tresty na celé dva měsíce. Docela vážně uvažovala o tom, že se na ten dnešní nedostaví jen proto, aby viděla, jak bude Netopýr reagovat. Předpokládala, že nebude mít daleko k tomu, aby praskl vzteky.
Pak jí pohled přeletěl na nebelvírský stůl a uvědomila si, že jí tam někdo chybí. Počkala ještě pár minut, jestli třeba jen nezaspala, ale pak se v ní zvedlo špatné tušení a v duchu se spojila s Harrym.
Harry, kde je Daria?
Harry zvedl překvapeně hlavu.
Jo, ty to ještě nevíš…
Co nevím?
Včera jsem ti to zapomněl říct. Daria je u své babičky v nemocnici.
Angela se zděsila. Co se zase mohlo stát?
Jak to? Co se stalo? zeptala se.
Někdo na ni zaútočil v jejich vlastním domě. Pro Dariu přišla McGonagallová v sobotu při snídani a od té doby se tu neukázala.
V Angele by se v tu chvíli krve nedořezal.
„Někdo na ni zaútočil v jejich vlastním domě…“ opakovala si sama pro sebe. „Někdo… V jejich domě…“
Angie, promiň, že jsem ti to zapomněl říct. Vím, že jste s Dariou kamarádky a… ozval se znovu Harry.
To nevadí, přerušila ho úsečně. Hlavně že to vím.
Dobře, pousmál se Harry. Pak zachmuřeným pohledem přeletěl zbytek zmijozelského stolu, jehož většina civěla na osamělou Angelu.
Angie, kde je Malfoy?
Cože? zvedla tentokrát hlavu překvapená Angela.
Jak to, že tu nesedí Malfoy?
Už nepřijde.
Jak to, že… Harry se zarazil v půli otázky, když si vzpomněl, že přece v noci ze včerejška na dnešek měla mít Angela zasvěcení. Pochopil rychle.
Copak on už je… začal, ale Angela ho už podruhé přerušila.
Prostě nepřijde, uzavřela celou záležitost, vstala od stolu a odešla.
Harry cítil právo být teď uražený, ale nakonec si řekl, že už si toho Angela zažila dost, než aby na ni byl ještě naštvaný.
*
Angela se chtěla původně vrátit do ložnice, lehnout si a nevylézt z peřin až do oběda, ale její nohy se samy vydaly po schodech nahoru a kam ji vedly, to zjistila, až když zůstala stát před velkým kamenným chrličem.
Chvíli před ním nerozhodně přešlapovala, ale pak si řekla, že nemá, co ztratit. Alespoň se zeptá na Dariu. Naštěstí se od začátku školního roku, kdy jí ho Brumbál prozradil, heslo nezměnilo, takže jí chrlič bez problémů ustoupil z cesty.
Nechala se vyvézt nahoru a tiše zaklepala.
„Pojďte dál, Angelo,“ ozval se zpoza dveří znatelně unavený hlas.
Angela udiveně vešla a zavřela za sebou dveře.
„Jak jste věděl, že jsem to já?“ zeptala se místo pozdravu.
Brumbál seděl shrbeně ve svém křesle, před sebou na stole posledních pět výtisků Věštce a nepřítomně si čistil půlměsícové brýle cípem hábitu.
„Bylo jasné, že dřív nebo později přijdete. A nejspíš jste si dnes ráno všimla nepřítomnosti Darie Prescottové.“
„Ano,“ přikývla Angela.
„Posaďte se,“ pokynul jí ředitel, ukázal na židli naproti sobě a nasadil si brýle zpátky na nos.
Angela si tedy sedla, zkoumavě se na profesora zahleděla a na chvíli zapomněla na své starosti, když si uvědomila, jak strašně vypadá. Kruhy pod očima, stříbřité vlasy i vousy prořídlé, zamžené oči a slabý hlas.
Co se to s ním děje? pomyslela si zděšeně.
„Je tedy pravda, že je Daria v nemocnici u své babičky?“ zeptala se naléhavě.
„Ano, do včerejšího večera tam byl umístěn také její dědeček po nervovém šoku, ale ten už je v pořádku.“
„Co se vlastně stalo?“
„Vypadá to, že do jejich domu nečekaně vpadli dva Smrtijedi. Paní Merillová je na tom hodně špatně. Její manžel mohl zavolat pomoc díky novému poplašnému systému, který měli.“
„Ví se, kdo to byl?“
„Hmm, ne, ale myslím, že pan Merill útočníky viděl.“
„Proč si to myslíte?“
„Mám takové tušení. Navíc první co chtěl, když se trochu vzpamatoval, bylo, aby za ním poslali jeho vnučku Dariu a celkem dlouho s ní hovořil.“
„To je poněkud zvláštní,“ uznala Angela.
„Ale teď už k vám, Angelo. Nejdříve bych vám chtěl velmi poděkovat a projevit uznání za to, že jste zachránila Remuse Lupina, přestože jste tím neuvěřitelně riskovala.“
„Harry a Bill riskovali úplně stejně jako já,“ odporovala.
„S oběma už jsem mluvil, ale vy… vy jste přece jen ztratila víc, než bylo nezbytné.“
Angela mlčela a zahleděla se přes Brumbálovo rameno někam pryč.
„Mrzí mě, že je vaše matka po smrti,“ kondoloval Brumbál tiše.
„Ne, nemrzí vás to, ale to nevadí,“ reagovala Angela. „Mě to mrzí za nás za oba.“
Brumbál mlčel a zamyšleně ji pozoroval.
„Zabila jsem ji,“ konstatovala tichým hlasem, ale stále se dívala jinam. „Zavraždila jsem vlastní matku.“
„Jak se to stalo?“ zeptal se Brumbál po chvíli ticha s účastí. Nevypadal však, že by ho to příliš překvapilo.
„Nechci o tom mluvit,“ zavrtěla Angela pomalu hlavou.
„Na to máte samozřejmě plné právo,“ pokýval hlavou Brumbál, jako by nečekal nic jiného. „Jak je na tom Draco Malfoy?“ zeptal se náhle.
Angela na něj překvapeně pohlédla.
„Prosím?“
„Mluvila jste s ním přece, ne?“
„Ano, to ano… Ale jak to můžete vědět?“
„Už nemáte na ruce rodový prsten rodu Malfoyů. Sundat jste jej mohla jedině tím způsobem, že jste zrušili zasnoubení. A pokud vím, tak když jste odcházela z Grimmauldova náměstí, ještě jste jej měla,“ podal jí Brumbál vysvětlení a Angele se konečně podařilo alespoň z části, zahnat obavy o profesorovo zdraví, které v ní klíčily. Ještě pořád byl mimořádně všímavý.
„Máte pravdu, pane profesore,“ povzdychla. „I když výraz ´mluvit spolu´ tomu moc neodpovídal, viděla jsem se s ním. Věděl, kde mě má hledat. Měla jsem to tušit.“
„Proběhlo to zasvěcení?“ otázal se Brumbál a napjatě Angelu pozoroval. Ta chvíli nerozhodně civěla na své ruce v klíně a nakonec pomalu zavrtěla hlavou.
„Nevím. Nejsem si jistá,“ odvětila váhavě.
„Neřekl vám o tom?“
„Ne,“ odvětila Angela, ale vyhýbala se jeho pohledu.
„Ale do školy už nejspíš nepřijde, že?“ zeptal se ředitel a nedal ani náznakem najevo, že poznal, že Rosierová lže.
„Ne. A Claire Nottová nejspíše také.“
„Tušil jsem to,“ povzdychl Brumbál těžce a vytáhl ze zásuvky svého stolu pergamen, na kterém byl seznam žáků, kteří postupem času mizeli ze studentských lavic Bradavic. Angela sledovala, jak namáčí brk a připisuje do sloupce jmen to Dracovo a Clairino.
Když se Brumbál znovu narovnal, zahlédl na tváři Angely záblesk zoufalství, který ale hned vystřídal předchozí posmutnělý výraz.
„Chci vás důrazně požádat, abyste se zdržovala výhradně v prostorách hradu, či na hlavním štábu. Nevystavujte se zbytečnému nebezpečí. Lord Voldemort neodpouští zradu.“
„To mi vůbec nemusíte připomínat,“ odtušila Angela. Navíc už nejspíš také ví o mě a o Harrym, pomyslela si a skoro se roztřásla. „Přesto bych chtěla zajít za Dariou do nemocnice.“
„Ale Angelo, copak jste mě neposlouchala?“
„Slyšela jsem vás moc dobře, ale Daria je má nejlepší přítelkyně a já ji nenechám o samotě v tak těžkých chvílích. Mimo to, nemocnice je teď přece brilantně hlídaná.“
„Tak s vámi alespoň někoho pošlu. Například profesora Snapea, který…“
„Ne!“ zděsila se Angela. „Jen jeho ne!“
„Ach, ano, slyšel jsem, že jste dostala dvouměsíční trest. Čím jste si to zasloužila?“
„To se raději ani neptejte,“ mávla Angela rukou. „Nemusíte se mnou přece nikoho posílat. U Munga se mi nic nestane,“ zdůraznila každé slovo. „Vrátím se co nejdříve.“
„Tak dobrá,“ povolil Brumbál. „Použijte můj krb a vraťte se do oběda, ano?“
„Ano, děkuju vám mockrát.“
*
Daria seděla na šedé pohovce v šestém patře nemocnice a nepřítomně hleděla před sebe. Na stolku stál už třetí kelímek s černým kafe. Byla unavená, jelikož toho doma moc nenaspala, už druhý den měla na sobě stejné oblečení, chvěla se bez sebe starostí o babičku, která byla stále v bezvědomí a byla naprosto zdrcená krutou zradou člověka, kterého milovala.
Ze začátku tomu nemohla a nechtěla uvěřit, ale její děda si byl naprosto jistý. Viděl jim do tváře. Oběma. Otci i synovi.
Jak to jen mohl udělat? Jak?! Proč zrovna její babičku?
Z úvah ji vytrhl hlas dívky, která se k ní přiřítila se soucitným výrazem.
„Dario! Tady jsi!“ vydechla Angela, která prohledávala ten zmatek v nemocnici snad už čtvrt hodiny. „Promiň, že jsem nepřišla dřív, ale nevěděla jsem, co se stalo. Jak je tvojí babičce?“ chrlila ze sebe a posadila se vedle ní.
Daria do ní zabodla pohled: „Nijak zvlášť. Pořád je v bezvědomí.“
„To je hrozný. Moc mě to mrzí. A co říkal léčitelé?“
„Co tě to tak zajímá?!“ ucedila Daria.
Angela se na ni udiveně zadívala: „Co blbneš, Dario? Co se děje, že jsi na mě tak hnusná?“ zeptala se dotčeně.
„Vždyť ty jsi o tom určitě věděla, co?!“ vyjela na ni černovláska. „Sama jsi měla určitě udělat taky něco takového!“
„O čem to mluvíš?“ otázala se Angela, ale už se jí začínalo potvrzovat to, co si celou dobu myslela.
„O tom zasraném posledním úkolu! Zkoušce od Pána zla!“
Dariin hlas se rozlehl chodbou, až se Angela nervózně rozhlédla.
„Nechceš tím snad říct, že…“ začala, ale Daria jí vztekle skočila do řeči.
„Tak věděla jsi o tom nebo ne?! Šla jsi přece taky na tu poslední zkoušku, ne?!“
„Ne, nevěděla! Jen jsem něco tušila… Že, že to…“
„Že to byl Draco?!“ dořekla za ni Daria. „Ano, byl! Byl to on! Draco ji takhle zřídil, jednoho z posledních členů mé rodiny!“
Angela namáhavě polkla. Tak přece…
„Dario, tišeji, prosím tě,“ snažila se jí uklidnit. „Jak to vůbec víš?“
Daria vyskočila z pohovky na nohy. „Děda ho viděl na vlastní oči! I toho jeho slizkého fotra!“
„Já tomu nemůžu uvěřit…“ zašeptala si Angela skoro pro sebe.
„Chceš tím říct, že můj děda lže!?“ vyštěkla Daria, která ji slyšela.
„Ne, samozřejmě, že ne…“
„Nenávidím ho, nenávidím!“ skočila jí Daria do řeči. „Nenávidím…“
Do očí se jí tlačily první slzy od chvíle, kdy se tuhle hrůzu dozvěděla. Angela se postavila naproti ní.
„Řekl, že mě miluje,“ Daria mluvila stále tišeji. „Tak jak mohl udělat něco takového?“
Angela ji mlčky objala. Daria se rozvzlykala.
„Proč? Proč? Proč?“ opakovala mezi prudkými nádechy.
Trvalo hodně dlouhou dobu, než se Angele podařilo Dariu trochu uklidnit. Pak se znovu posadily a Daria se tiše rozhovořila.
„Bylo to prý asi hodinu před půlnocí, když mého dědu probudily výkřiky a hlasy z kuchyně. Babička nebyla ve své posteli. Duchapřítomně nejprve zalarmoval Ústředí bystrozorů, a pak sešel tiše s hůlkou dolů. Má babička stále křičela. Nahlédl do kuchyně a neomylně poznal Draca, který u nás párkrát byl, i jeho otce, jehož fotka byla věčně v novinách. Draco… Draco ji mučil. Ve chvíli, kdy na ně vztáhl hůlku, si jej všiml Dracův otec a kletbou jej odmrštil. Vypadalo to s ním špatně a nejspíš jej chtěl bez milosti zabít, ale to už dorazili bystrozorové a oni oba utekli.“
Angela zamyšleně otáčela stříbrným náramkem, který měla stále na svém levém zápěstí a moc dobře si přitom uvědomovala, že svou zradou zničila hned tři životy. Matku zabila, Draca odsoudila ke službě Pánovi zla a nepřímo se zasloužila i o zlomení Dariina srdce. Kdyby zkoušku skládali oba, třeba by bylo všechno jinak…
Jak s tímhle dokážeš žít? zeptal se jí ten protivný hlásek v hlavě.
Daria si pečlivě otřela uslzenou tvář papírovým kapesníkem a už pevněji prohlásila: „Až s ním budeš mluvit, tak mu laskavě vyřiď, že už ho nikdy v životě nechci vidět!“
Angela se jí podívala do očí a poznala, že to myslí naprosto vážně.
„Nemyslím, že s ním ještě někdy budu… mluvit,“ odtušila a pohlédla na podivně prázdné prsty pravé ruky.
Daria tam pohlédla také a vytřeštila oči: „Kde máš …“
„Hodně se toho stalo, Dario, ale teď tě s tím nechci zatěžovat. Máš svých starostí dost,“ přerušila ji Angela.
„Ne, jen mluv,“ pobídla ji Daria. „Aspoň budu myslet na něco jiného… Co se stalo?“
„Má matka je mrtvá,“ začala Angela hluše.
626 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...