Kapitola desátá – Stíny minulosti

Angela se poněkud otřeseně zvedala ze země. Byla celá promoklá, od bláta, zakrvácená, vyčerpaná a naprosto vyvedená ze své obvyklé sebejistoty. Vysoký upír, který se tu tak znenadání objevil, šel nejprve pomoci upírce, která se sama nedokázala postavit na nohy a až poté společně přistoupili k ní. Odhrnula si mokré vlasy z obličeje, snažila se moc nevnímat vystřelující bolest z ran od stříbra a zahleděla se jim do tváří. A musela čelit dalšímu nečekanému překvapení.

„Claire!?“ vyletělo z ní šokovaně, jakmile jí pohled padl na přibližně o hlavu menší dívku.

„Blacková!“ vydechla mladá Nottová chraplavě a otřela si krev z úst. „To snad není pravda… To ty jsi Feles?“ došlo jí vzápětí.

Angela jen zamračeně přikývla a zabodla se pohledem do tmavovlasého upíra.

„Lupus!“ poznala ho taktéž okamžitě a přeletěla pohledem od jednoho ke druhému. „To si ze mě děláš legraci!“ vyrazila pak ze sebe pracně.

„Taky tě rád vidím, Feles,“ odtušil mladě vypadající upír.

„Nechceš mi tvrdit, že sis prosadil tuhle…“ začala Angela nechápavě.

„Jen to dořekni, Blacková a garantuju ti, že toho budeš litovat,“ zasykla Claire výhrůžně.

„To ti to povolili?“ otázala se ho Angela a jí si vůbec nevšímala.

Lupus do ní zabodl tvrdý pohled: „To je moje věc,“ odsekl.

Angel došlo, že tak snadno to asi nešlo. Pak se vrátila pohledem k Nottové, která měla po ramena ostříhané tmavě červené vlasy a civěla na ni ne zrovna vstřícně.

„Opravdu nechápu, jak jsi to zrovna ty mohla přežít, Claire,“ procedila studeně mezi zuby.

Nottová se jen posměšně ušklíbla: „Nápodobně, Blacková. Mimochodem, jmenuji se teď Vulpes.“

„Jak je libo,“ zahučela Angela nezaujatě. „Taky bys mohla poděkovat.“

„Za co?!“ vyjela na ni Claire a namáhavě se rozkašlala. To jí však nezabránilo v tom, aby syčela dál. „Za to že mě ta malá blond čubka málem zmasakrovala? Nejsi tu od toho, abys něčemu takovému zabraňovala?!“

Feles něco zavrčela a Lupus, který zahlédl krajně nebezpečný výraz v jejím obličeji, tvrdě stiskl Vulpes paži, aby mlčela.

„Viděla jsi je už někdy?“ obrátil se na Feles, aby odvedl řeč od nepříjemného tématu.

„Ne,“ odpověděla po nepatrném zaváhání, ale Lupus si ho přesto všiml. Nehodlal se k tomu však vyjadřovat. „Poslední dobou to vypadá, jako by se tu přímo rojili,“ zahučela nevrle upírka. „Pomalu nevím, kam dřív skočit.“

„Nikdo jiný než ty to neumí,“ zareagoval na její stížnost upír studeně.

Angela do něj zabodla oči a dlouho se měřili pohledem, než se oba najednou odvrátili.

„A ty buď ráda, že žiješ,“ podotkla směrem k Nottové. „Příště si dávej bacha.“

„Na co jako?“ vyštěkla Vulpes uštěpačně.

„Na to kde se krmíš,“ odtušila Feles suše. „Pokud tě nesledují už delší dobu.“

„Rozhodně ne!“ ohradila se upírka dotčeně.

Angela se jen nevěřícně ušklíbla.

„Můžu to potvrdit. Já bych si jich určitě všiml a většinou jsem s Vul,“ prohlásil Lupus. „Dneska dlouho nešla, tak jsem se jí vydal naproti.“

Vulpes zvedla k upírovi vděčný pohled. Angela jen pozdvihla obočí nad zkratkou jména a v duchu se snažila přijít na to, co na takové krávě může právě Lupus vidět. Jí osobně připadal docela sympatický. S touhle to teda chytl.

„No, dobře,“ uznala pak blahosklonně. „Radši už zmizte. Já se ještě kouknu, jestli tu něco neztratili.“

„Fajn,“ souhlasil Lupus. „A díky, Feles.“

„Nebýt tebe, tak jsme v háji nejspíš obě,“ zahučela Angela v odpověď.

„To stoprocentně,“ zachrčela Claire a znovu se rozkašlala.

Feles ji sjela pohledem: „Nech si ji ošetřit,“ procedila směrem k upírovi.

Jen kývl a pořádně si Vulpes podepřel. Odvrátili se od ní a pomalým krokem se vzdálili v mokré tmě.

Angela chvíli bez hnutí stála na místě, než se vydala prohledat okolí. Přinejmenším doufala, že najde svou hůlku.

***

 

Tiše cvakly dveře u zadního vchodu. Draco okamžitě vstal z křesla u krbu a vyšel z obývacího pokoje. Stála u zdi za schodištěm a dívala se někam do prázdna. Skoro ji ani nepoznal, jak byla celá obalená blátem a krví.

„Angelo?“ ozval se tiše.

Pomalu k němu zvedla zrak. Draco ani nemusel umět číst myšlenky, aby poznal, že se něco stalo. Odvrátila se od něj, popošla o kousek dál a zavřela se do koupelny. Draco si zarazil ruce do kapes a chvíli přemýšlel, než se vydal do kuchyně připravit horký čaj.

 

Šum tekoucí horké vody se tlumeně ozýval snad čtvrt hodiny, než utichl. Draco nehybně pozoroval bublající vodu ve vařiči a čekal. O chvíli později se dveře koupelny otevřely, halou přešly lehké kroky.

„Pomůžeš mi, prosím tě?“ zeptala se překvapivě tiše.

Vešla do kuchyně ve světle modrém dlouhém županu a s mokrými vlasy stáhnutými do gumičky. Bylo mu jasné, co po něm chce. Škrábanec na krku nebyl hluboký, ale dost dlouhý. A ještě stále trochu krvácející rána na pravé ruce, na které měla vyhrnutý rukáv, byla opravdu ošklivá. V levé ruce nesla lékárničku a nějakou malou lahvičku s jasně růžovou tekutinou.

„Samozřejmě,“ přikývl.

Angela si sedla ke stolu a Draco si k ní přitáhl židli. Pak otevřel plastovou krabičku, kterou přinesla a vytáhl z ní velký kus vaty. Už otvírala pusu, aby mu řekla, co má dělat, ale pak ji zase zavřela, když viděla, že opatrně otvírá lahvičku a štědře nechává vatu nasávat tekutinu z ní.

Přitáhl si k sobě přes stůl její ruku a vlhkou vatu jí přiložil na ránu na předloktí. Angela zasykla a musela se držet, aby rukou neucukla.

„Stříbro, že?“ poznamenal Draco a vatou pečlivě čistil okolí řezné rány.

Pomalu přikývla.

„Už jsi to četl?“ došlo jí poté.

Pokýval souhlasně hlavou. Odložil vatu špinavou od krve a chvíli se hrabal v lékárničce, než z ní vytáhl hojivou mast. Zase ji vzal chladnou rukou za zápěstí, opatrně na ránu nanesl tenkou vrstvu a pak se chopil dlouhého obvazu. Bez pohnutí sledovala jeho obratné ruce, jak jí předloktí obvazují a zalepují konec kouskem náplasti.

Vzhlédl k jejímu krku.

„Stačí ta desinfekce a náplast,“ ozvala se.

Chopil se tedy zase lahvičky i čistého kusu vaty a židli si přisunul až těsně vedle ní. Angela nahnula hlavu a ucítila na krku jeho prsty, ale nedokázala by popsat, jaké pocity to v ní vyvolalo.

Přilepil jí na škrábanec dlouhý úzký proužek náplasti, věnoval jí dlouhý pohled, kterému se vyhnula, vstal a všechno, co předtím vytáhl, zase uklidil zpět. Vatu vyhodil do odpadků.

Poté přešel ke kuchyňské lince, kde už měl nachystané dva hrnky s citrónovým čajem. Zalil je horkou vodou a položil je na stůl. Angela měla chuť přilít si do něj trochu ohnivé whisky, kterou schovávala ve skříňce dole až úplně vzadu, ale připomněla si, jak jí bylo z alkoholu naposledy a hned ten nápad zavrhla.

Hodnou dobu nepřítomně sledovala páru nad hladinou horkého nápoje, než se natáhla po hrnku a opatrně usrkla. Draco se díval oknem někam ven do deštěm šumící tmy a mlčel.

„V té vidině jsem viděla jen jednoho Lovce. Vlastně Lovkyni,“ promluvila Angela tiše. „Jenže tam dneska byli dva.“

Draco se k ní obrátil. Hleděla někam do stolu a vypadala, že je myšlenkami někde úplně jinde.

„Překvapil mě,“ pokračovala. „Ale dopadlo to dobře… Claire to přežila.“

„Claire Nottová?“ podivil se Draco.

„Jo,“ přitakala. „Je z ní teď upírka. Vulpes…“ dodala spíš pro sebe.

Nijak na to nereagoval. Angela zavřela a po chvíli znovu otevřela oči.

„Ten druhý Lovec byl Harry,“ prohlásila pomalu.

V tom okamžiku už bylo Dracovi naprosto jasné, proč je tak zaražená.

„Ani jsem nevěděla, že je zpátky v Anglii,“ podotkla, svírajíc v rukou horký hrnek.

„Nápodobně,“ odvětil tiše.

„Nejdřív jsem ho nepoznala, měl kapuci. A on mě taky ne, ale pak…“ Angela si mimoděk sáhla na obvaz na pravé ruce.

„To on tě poranil?“

Angela přikývla.

„Ale kdo vlastně jsem, zjistil až potom,“ dodala rychle a upřeně se na něj dívala.

„Nemusíš ho přede mnou bránit,“ odtušil.

„Já vím… Já… Přece věděl, co se ze mě stalo!“ vyhrkla prudce. „Tak proč to dělá? Proč je z něj Lovec?!“

„Na to se asi budeš muset zeptat jeho, Angelo,“ odpověděl jí Draco pomalu.

Odvrátila se, znovu se zahleděla do svého hrnku a mlčela.

„Kdy by ses chtěla podívat na ten Hrad?“ zeptal se po chvíli nečekaně.

Angela překvapeně zvedla hlavu. Zase se upíral pohled někam do tmy venku. Po tváři jí přeběhl letmý úsměv.

„Co nejdřív samozřejmě,“ odvětila.

***

 

Pomalu si promíchával kávu s mlékem a naslouchal krokům Sam, která se vracela po schodech dolů do nově vymalované a pečlivě vyčištěné kuchyně.

„Tak už je to tady,“ povzdychla, jakmile se se sobotním Věštcem v rukou objevila ve dveřích. Rozložila ho na stůl a na Harryho vybafl tučný titulek:

HARRY POTTER SE VRÁTIL!

 „Dalo se to čekat i dřív,“ odtušil Harry.

„Někdo neudržel jazyk za zuby,“ podotkla Sam, posadila se na proti němu a přitáhla si noviny k sobě. „Poslouchej… Vyvolený je zpět v rodné Anglii po více než dvou letech od svého záhadného zmizení. Z ověřených zdrojů také víme, že se nevrátil sám. V úterý desátého listopadu ho na cestě vlakem do Londýna doprovázela neznámá dívka s blond vlasy… Jak můžou vědět, kdy a jak jsme přijeli?“

Harry nezúčastněně pokrčil rameny: „Vždycky si všechno nějak zjistí. Je to jejich práce,“ konstatoval suše.

„To je fakt,“ souhlasila Sam a pohodila noviny na stranu, aby se také mohla pustit do topinek s míchanými vajíčky.

Harry si dál zamyšleně míchal kafe. Samantha ho chvíli pozorovala a pomalu do sebe ládovala snídani.

„Harry…?“ ozvala se tiše.

Bez odpovědi pohyboval prstem, kterým otáčel lžíci v hrnku.

„Harry!“ oslovila jej už hlasitěji.

Zvedl k ní hlavu: „Co je?“

„Miláčku, je ti něco?“ zeptala se zamračeně. „Už od chvíle, co jsme se včera vrátili, jsi nějak zamlklý.“

„Ne, nic se neděje,“ odvětil Harry pomalu.

Samanthiny šedomodré oči potemněly nedůvěrou.

„Přece víš, že poznám, když mi lžeš,“ ucedila dost nevrle.

Upřeně se na ni zadíval a povzdechl si.

„Máš pravdu,“ uznal neochotně a odstrčil od sebe plný hrnek s vlažnou kávou. „Včera v noci ta upírka…“

„Dostaneme ji příště, to se neboj,“ ubezpečila ho Sam. „Zdrhla nám jen díky té holce, co se tam pak tak nečekaně objevila.“

„To byla taky upírka…“ zašeptal Harry. „A právě o té mluvím.“

„Myslela jsem, že to byla jen čarodějka,“ zachmuřila se Sam.

„Nejen to…“

Harryho oči se náhle potáhly závojem toho smutku, který v nich občas vídávala a přisuzovala ho něčemu, co se mu stalo, ale o čem nechce mluvit. Nikdy ho do ničeho nenutila. I tentokrát raději mlčela.

„Ta upírka byla…“ odmlčel se a zadíval se jí do očí. „Moje bývalá dívka.“

Samantha překvapeně ztuhla.

„Angela Blacková?“ zeptala se nesmírně tiše.

„Jak to víš?“ nechápal Harry.

Jeho dívka se na své židli ošila: „I v našich novinách se občas rozebíraly události v Anglii. Jednou jsem o ní něco četla,“ pokrčila Sam rameny. „Byl to myslím článek o… vás dvou. Tehdy jsem tomu nevěnovala moc pozornost.“

„Ach tak…“ vydechl Harry.

„A… Tys chodil s upírkou?“ zeptala se a nedokázala přitom potlačit znechucení v hlase.

„Ne, to ne,“ zamítl to Harry skoro vyděšeně. „Nemrtvá se z ní stala až potom.“

„Potom, co jste se rozešli?“ tázala se opatrně.

„Ani tak se to nedá říct…“ zahučel.

„Jestli o tom nechceš mluvit, nemusíš,“ pronesla vážně.

„Ne, to je v pořádku. Měla bys o tom vědět,“ uznal Harry to, co si za tu dobu, co byli spolu, nechtěl moc připouštět. „Já jen… Tím, že jsem ji znovu po takové době viděl, se mi vrátily znovu vzpomínky, které bych raději neměl.“

Samantha ho upřeně a napjatě sledovala. Samozřejmě, že jí vyprávěl o svých přátelích, o tom co prožil, jak po něm šel Voldemort, i jak ho nakonec porazil, ale nikdy nemluvil o dívce, která k tomu všemu patřila, a která mu zjevně zlomila srdce.

„Miloval jsem ji. Strašně moc. Byla pro mě ta nejdůležitější na světě,“ začal Harry tiše a vyhýbal se Samanthinu pohledu. „Jenže ona byla dcerou jedné ze Smrtijedek a tím se to všechno zkomplikovalo.“

Sam mu pozorně naslouchala napůl s lítostí napůl s příjemným pocitem, že se jí konečně svěřuje s tím, co ovlivnilo celý jeho další život.

„Měla se stát také Smrtijedkou, její matka na ni dost naléhala, ale ona nechtěla. Pouhý den před nějakým obřadem a zkouškou, kterou měla podstoupit, aby se stala jednou z nich, dostali Smrtijedi Remuse.“

Samantha zalapala po dechu. Co věděla, tak téměř každý, kdo měl co do činění s bývalými přívrženci Pána zla, už byl po smrti.

„Já, spolu s ní a ještě s Billem od Weasleyů jsme ho z toho dostali. Zradila Pána zla a on po ní začal jít skoro stejně jako po mě. Navíc se dozvěděl, že spolu chodíme a bylo jen otázkou času, kdy se toho pokusí využít.“

Poslouchala jeho slova se zatajeným dechem a uvědomovala si, že toho o něm sice ví hodně, ale přece ne to nejdůležitější. Až do teď.

„Spadla do jejich pasti. Dostali ji a tím vlastně i mě. I když mi to všichni vymlouvali, šel jsem si pro ni. Vydal jsem se tam sám, ne s Fénixovým řádem, jak jsem ti předtím vyprávěl. S pomocí jejího přítele se nám skoro podařilo utéct, jenže nás chytili mozkomorové. Pak nás odvedli k Voldemortovi a…“

Harry se odmlčel. Nepobízela ho. Uměla být trpělivá.

„Nerad bych to rozebíral do detailů. Postavil jsem se mu. Těsně před tím, než jsem vyslovil poprvé ve svém životě smrtící kletbu, jsem ho strašně nenáviděl, ale ona na mě křičela, že nenávistí ho neporazím. Nevím, jak to věděla, ale prostě to věděla. Řekl jsem jí, že ji miluju a to bylo naposledy, co jsem ji viděl. V nemocnici jsem se probral o pět týdnů později a to už byla pryč. Zmizela. Věděl jsem, že mi něco celou tu dobu tajila a taky jsem se později dozvěděl co. Přidala se k upírům.“

„Proč? Dozvěděl ses, proč to udělala?“ ozvala se Sam tiše.

Přikývl: „Ale až o dost později. Chtěla mě… chránit. A taky další své blízké. Bylo to trochu složitější. Ale já se nechtěl vzdát. Hledal jsem ji. Dlouho a zbytečně. Odešla, aniž se mnou promluvila. Zbyly mi jen vzpomínky a bolest.“

„Harry…“ natáhla se přes stůl a vzala ho za ruku. Oči se jí leskly. „Mrzí mě, čím sis musel projít.“

Vděčně se na ni zadíval.

„To ty jsi mi z toho všeho pomohla se dostat,“ pronesl vážně. „Ty a tvoje láska, Sam.“

„Ty víš, že tu pro tebe vždycky budu,“ pousmála se dívka.

„Vím…“ opětoval jí stisk ruky. „Ale… Proč ses mě na to vlastně nikdy nezeptala?“

„Ty jsi o tom nikdy nemluvil. A já tě nechtěla nutit,“ odvětila klidně. „Ona je přece tvoje minulost. Já přítomnost.“

Harry se v odpověď krásně usmál: „Ani já bych to nevyjádřil líp.“

***

 

Seděl na kraji pelesti a naslouchal jejímu pomalému dechu v šeru zatemněného pokoje. V domě panovalo ticho. I Sofie se procházela ranní rosou někde po zahradě. Hleděl do její klidné tváře, sám nehybný navenek, ale uvnitř zmatený v prázdnotě.

Přemýšlel o tom, kde bere tu sílu a víru k tomu, že ho dokáže zbavit prokletí krve jednorožce. Sama si toho tolik vytrpěla, tolik toho obětovala a přece se nevzdává života, i když je to život stvůry, která lační po lidské krvi.

Vypadala tak bezbranně se zavřenýma očima a s ovázanou rukou, přikrytá tenkou přikrývkou. Skoro by tomu dojmu mírumilovnosti uvěřil, kdyby ještě neměl v živé paměti výraz, který měla ve tváři, když byla hladová…

Ozvalo se rychlé zaťukání do dřeva. Narovnal se z nahnuté pozice nad spící Angelou a zahleděl se k oknu se zataženými závěsy, odkud se zvuk ozval. Vzápětí se ťukání ozvalo znovu. Vstal, přešel k oknu a opatrně závěsy roztáhl. Po deštivé noci venku svítilo matné slunce a on nechtěl do pokoje pouštět jeho paprsky víc, než bylo nutné. Na parapetu seděla roztomilá hnědá sova a poulila na něj oči.

Ještě se ohlédl k posteli v rohu, než okno tiše pootevřel. Sovička vklouzla dovnitř a vyzývavě k němu zvedla zobák, ve kterém držela dopis. Pomalým pohybem ho převzal a pták zase vylétl ven. Podíval se na adresu a znovu pečlivě zatáhl závěsy. Nejprve chtěl dopis položit na noční stolek, ale pak si to rozmyslel, zastrčil ho do kapsy a odešel z jejího pokoje.

***

 

Harry se malým oknem díval dolů na dvorek Doupěte s jistou dávkou nostalgie. Téměř nic se tu nezměnilo. Když bouchly dveře, otočil se zpět do Ronova pokoje, který už tak nezářil oranžovou barvou jako kdysi, za to v něm přibyly knihy a stohy pergamenů.

„Netušil jsem, že ses tak náruživě pustil do studia,“ podotkl s úsměvem a usadil se v rozvrzaném křesle naproti Ronovy postele.

Vysoký zrzek se zafuněním pohodil na pelest hromadu koláčků a podal Harrymu jeden máslový ležák.

„Není to zas taková hrůza, když dělám, co mě baví,“ odtušil v reakci na jeho poznámku.

Paní Weasleyová sice přivítala Harryho mile, zatímco se jí za zády mylo nádobí, ale stejně se raději po deseti minutách vytratili nahoru, kde Ron hodlal přinutit Harryho zůstat, dokud nedorazí ze svého obchůdku George, který se s ním chtěl taky vidět.

Ron máchl hůlkou a poslal Harrymu do křesla několik koláčků.

„Divím se, že už z tebe není pořádná koule, když tě máti takhle vykrmuje,“ zahuhlal Harry s plnými ústy.

Ron zakoulením očí vyjádřil stejný názor.

„A můžeš vyřídit Remusovi, že příště už se k němu vytáhnout nenechám,“ prohlásil zrzek nečekaně a opřel se o zeď za sebou. „Z té jeho záhadné flašky, co z ní rozléval, mě bylo ráno strašně.“

„Ujišťuji tě, že si to umím živě představit,“ zahučel Harry. „Ale když jsem se ráno probral na gauči, tak ty už jsi byl pryč…“

„Jo,“ přitakal Ron. „Bylo mi blbě dřív než tobě. A Dory mě pak hnala domů. Byla pěkně krutá. S kocovinou a ještě Letaxem…“

Harrymu se sevřel žaludek, jen si to představil.

„Ale ta tvoje…“ obrátil Ron list. „To je fakt kus.“

„Jmenuje se Samantha,“ podotkl Harry.

„Vždyť já vím,“ mávl Ron rukou. „Jen se divím, že se zahazuje s někým jako ty,“ zahučel s úšklebkem.

„Budu to raději brát jako vtip,“ zareagoval Harry naoko hrozivým tónem.

Pak se ale odmlčel a zahleděl se někam z okna.

„Stalo se něco?“ otázal se Ron podezřívavě.

„Hmm, vlastně jo,“ přitakal Harry. „Ty o tom ještě nevíš, ale… Na Ministerstvu mám za týden podstoupit nějaké testy, aby mě mohli přijmout na Ústředí bystrozorů.“

Ron se k němu nadšeně nahnul: „To je skvělý! Ale jak to, že nemusíš mít kurz? To tě tam chtějí tak moc?“

„Částečně za to samozřejmě můžu děkovat svému jménu, ale ještě v tom něco je…“

„A to…?“ pobídl ho Ron.

„Dělám ještě takovou bokovku, která je pro Ministerstvo jistým výnosem.“

„Jakou bokovku?“ zamračil se Ron. „Harry, o čem to mluvíš?“

„Lovec.“

„Lovec?“ nechápal zrzek. „Lovec… Lovec?!“ vydechl Ron. „Lovec upírů?!“

Harry přikývl.

„Jak ses k tomu pro Merlina dostal?“

„Přes Sam.“

„Teď to chápu ještě míň. Tím chceš říct, že ta roztomilá osůbka je taky loví? Nemrtvé?“

„Jo,“ přitakal Harry vážně. „Převzala to po otci.“

„Její táta ty stvůry lovil v Rumunsku?“ ujišťoval se Ron.

„Přesně tak. Díky tomu jsme se vlastně blíže seznámili…“

„Pokračuj,“ pobídl ho zrzek.

„Poprvé jsme se sice potkali v jednom klubu, ale to jsme jen vypili jeden koktejl a šli si každý po svém. O dva dny později jsem však zaslechl křik v parku. Nedalo mi to a šel jsem se podívat. A ona tam byla a bojovala s upírem, který byl tak o dvě hlavy větší než ona sama.“

„Nevypadá na to,“ konstatoval Ron.

„To ne,“ souhlasil Harry. „Trochu jsem jí pomohl a pak už to šlo ráz na ráz.“

„Kdy ses jí vlastně přiznal, kdo jsi?“ zajímal se Ron.

„Chodili jsme spolu měsíc,“ odvětil.

„A ona netušila, že seš ten slavný Harry Potter? Ten, kdo porazil Pána zla?“ divil se.

„Nenapadlo ji to. Nemyslela si, že by se někdo takový mohl objevit v Constanci v Rumunsku,“ pousmál se Harry. „Nevyčítala mi, že jsem jí nic neřekl. Docela to chápala.“

„Milá osůbka,“ zamumlal Ron a nacpal si do úst další koláček.

„Nechtěl jsem ji pouštět samotnou, takže jsem na lov začal chodit s ní. A už mi to zůstalo. Když pak jejího otce zabili…“

„Kdo?“ vyhrkl Ron zděšeně.

„Upíři,“ zasykl Harry. „Taky si to pěkně odnesli…“ dodal temně.

Ron polkl.

„Trochu jsme spolu ještě cestovali, než jsem se rozhodl, že je načase vrátit se zpátky,“ dokončil Harry.

„Ale Harry…“ začal pomalu Ron, který vypadal, že si náhle něco uvědomil. „Vždyť víš, že ona…“

„Vím, na co narážíš,“ přerušil ho Harry. „A taky už vím, že to bude problém.“

„A tím myslíš, co?“ založil si Ron ruce na hrudi.

Harry se nadechl.

„Včera večer jsme byli na lovu a… Sledovali jsme jednu upírku, na kterou jsme narazili těsně poté, co nějakého chlápka vysála málem k smrti. Chtěli jsme ji dostat v parku, jenže se tam nečekaně objevil ještě někdo.“

Ron ho gestem pobídl, ať pokračuje.

„Byla to Angela,“ vyrazil Harry ze sebe.

„No, prosím… A tady to máš!“ opřel se Ron zase o zeď s vědoucím výrazem.

„Počítal jsem samozřejmě s tím, že se s ní někdy setkám,“ ohradil se Harry. „Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude tak brzy.“

„Harry… Přece jsi moc dobře věděl, proč se dala k upírům, ne?“

Černovlasý mladík něco nesrozumitelně zahučel.

„Mám takový pocit, že ve chvíli, kdys zabil prvního upíra, sis z ní udělal zapřísáhlého nepřítele,“ pokračoval Ron.

Harry na to nereagoval. Ron si ho bedlivě prohlížel.

„Docela tě to dostalo, co?“ nadhodil po chvíli.

Harry k němu zvedl pohled.

„No, nekoukej na mě tak. Myslíš, že to na tobě není poznat?“ ohradil se zrzek.

„Hodně jsme toho spolu zažili,“ odvětil Harry pomalu a zamyšleně otáčel v prstech druhý koláček. „Nedá se na to jen tak zapomenout. I když jsem doufal v opak…“

„To ti věřím…“ vydechl Ron. „Ví o tom Sam?“

Přikývl: „Zhruba jsem jí vykreslil, jak to mezi námi bylo.“

„Jak to vzala?“ zajímal se.

„No… Dalo by se říct, že nemá Angelu v oblibě,“ pousmál se nečekaně Harry.

„To přece musí, když tě miluje, ne?“ odtušil Ron sebejistě.

„Asi máš pravdu,“ přitakal.

„Ne asi, ale určitě,“ zahučel Weasley už zase s plnými ústy.

„Všechno se mi to vrátilo,“ pronesl Harry tiše. „Ve chvíli, kdy jsem ji spatřil.“

Ron polkl: „Hele, Harry…“

„Já vím. Nemá smysl hrabat se v minulosti.“

„Když to víš, tak se tím zkus řídit. Máš teď Samanthu. Važ si toho, co máš a nelituj toho, co jsi ztratil.“

Harry k němu zvedl překvapený a trochu vyčítavý pohled: „Zvláštní, že to říkáš takhle.“

„Co tím myslíš?“ zamračil se Ron.

„Ty víš co. Nymfadora o tobě mluvila dost starostlivě.“

Weasley mlčel a díval se někam do stropu.

„Měl bys začít konečně znovu žít, Rone,“ pronesl Harry klidně. „Chtěl bych zpět toho věčně vtipkujícího kluka, který byl kdysi mým nejlepším přítelem.“

***

 

„Nazdar,“ zahučela Angela a kecla si do židle ke kuchyňskému stolu.

Sofie, která ji následovala, se jí stočila pod nohama.

„Jak ti je?“ otázal se Draco, aniž zvedl pohled od dnešních mudlovských novin. Raději se nehodlala ptát, kde je sebral.

„Skvěle,“ zareagovala sebevědomě. „Do čtvrt hodiny můžeme vyrazit.“

„Dneska rozhodně ne,“ zamítl její návrh Draco obratem. „Potřebuješ se pořádně zotavit a já mám stejně s Prewettem něco na práci.“

„No, to asi nemáte!“ zasykla upírka.

Draco se na ni tázavě zadíval.

„Alex je dneska na večeři s Dariou,“ ušklíbla se vítězoslavně.

„Jo, to vím…“ zahučel.

„Cože?!“ vydechla.

„Máme se sejít až potom,“ osvětlil jí situaci a vzhlédl k hodinám na zdi, které ukazovaly deset minut po deváté. „Přesněji řečeno za dvacet minut.“

„Ale to přece…“ nadechla se k dalším námitkám.

„Už jsem řekl,“ přerušil ji a odsunul noviny od sebe. „Já přece vidím, že skvěle ti ani zdaleka není.“

Angela upřeně opětovala jeho pohled. Jen chvíli přemýšlela o tom, že se ohradí, jak si vůbec dovoluje poroučet jí v jejím vlastním domě, ale pak tu myšlenku zahnala. Měl pravdu. Rána na ruce se sice zpola zahojila, ale pořád ji pálila. Navíc se pomalu zase ozývala nutkavá potřeba ukojit touhu po krvi. A taky… Myšlenky se jí pořád někam rozbíhaly. Tam, kam se nechtěla vracet.

„Stejně bude lepší podívat se tam za dne,“ pronesla nakonec nahlas. „Kdo ví, co tam všechno nachystali na případné zvědavce.“

„Tak vidíš,“ odtušil Draco a vstal od stolu.

Přistoupil k jednomu ze dvou kuchyňských oken a vrátil se s Denním Věštcem v ruce. Rozevřel ho a až tehdy spatřila obálku, která v něm byla schovaná.

„Dariina sova přiletěla někdy k ránu,“ řekl a podal jí obojí.

Angela si je převzala a posunula obálku tak, aby viděla na titulek. Chvíli civěla na tučná velká písmena, než noviny odhodila a roztrhla obálku. To už byl Draco ve dveřích.

„Nevím, kdy se vrátím.“

„Dobře,“ zahučela Angela, když už vytahovala dopis. Nedělala si o něj starosti. Věděla, že se Draco o sebe dokáže postarat. Hlavní dveře se za ním zabouchly.

Přeletěla pohledem těch několik řádek v dopisu. Má se dobře, těší se na schůzku s Alexem, jen neví, co si má vzít na sebe a…

… Ron byl za mnou ve středu na koleji. Zrovna když jsem byla u tebe doma. Maileen mi ale jeho vzkaz vyřídila až včera, než jsem odjela domů. Myslím, že bys to měla vědět. Harry se vrátil do Anglie. A prý s ním přijela i nějaká blondýnka. Jmenuje se Samantha a Ron tvrdí, že je to jeho holka. Prostě jsem ti to musela napsat…

 Angela dočetla zbytek, odložila dopis na Věštce na stole a vstala prudce od stolu.

„Trochu pozdě…“ zamumlala si pro sebe a odešla z místnosti. I když to, že je ta blondýnka Samantha a Harryho dívka, pro ni byla nová informace.

***

 

„Jsi si jistý?“ zeptal se Alex s dobře skrývanou nervozitou.

„Jo,“ zahučel Draco v odpověď a posunul si kapuci teplé mikiny více do tváře.

Oba postávali za rohem jednoho z vysokých domů, který stál naproti staršímu hotelu s osmi patry.

„Co když tam ještě někdo bude hlídat?“ staral se Alex.

„Riziko, se kterým se musí počítat,“ odtušil Malfoy.

Prewett po něm šlehl pohledem.

„Snad se o někoho takového dokážeš postarat, ne?“ protáhl Draco.

„Proč zrovna já musím jít předem?“ zasykl nevraživě.

Draco do něj zabodl tvrdý pohled.

„No jo, dobře,“ vzdal další námitky.

Při jejich druhém rozhovoru se Malfoy celkem jasně vyjádřil, že na tom není s kouzly zrovna nejlíp, i když mu neosvětlil proč.

„Už rozsvítil,“ zamumlal Draco, který bedlivě pozoroval průčelí hotelu.

„Stejně nepochopím, jak jsi zjistil, který pokoj má,“ zahučel Alex.

Mladík vedle něj neodpověděl.

„Víš, co dělat,“ pronesl Draco po chvíli tiše.

Alex přikývl.

„Tak jdeme.“

Oba se klidným krokem vydali k hotelu. Alex k předním proskleným dveřím, Draco mířil dozadu k požárnímu schodišti.

 

Rabastan Lestrange ztuhl uprostřed pohybu. Náhle si byl jistý, že v koupelně někdo určitě je. Ujistil se, že má hůlku zasunutou v zadní kapse kalhot, malý kousek papíru, který mu před chvílí přinesl hotelový poslíček, zasunul do druhé a opatrně se narovnal od stolu u okna. V rozlehlém hotelovém pokoji bylo hluboké ticho. Zamračil se. Že by se mu to jen zdálo?

Co nejtišeji přešel k pootevřeným koupelnovým dveřím. Věděl, že je tam jen malé okno a pod ním dobrých dvacet metrů vůbec nic, ale i tak chtěl mít jistotu.

Vytáhl hůlku a vztáhl ruku ke dveřím. V tu chvíli za sebou zaslechl nesmírně tichý skřípot a prudce se otočil. Zároveň s tím vyslal na nezvaného hosta kletbu. Vysoká postava v černém se útoku stačila vyhnout jen na poslední chvíli a kouzlo roztříštilo na kousky okno za ním.

Pak se rozletěly dokořán dveře jeho apartmá a byl nucen obrátit se k dalšímu útočníkovi. Dvě krvavě rudé kletby se prásknutím střetly ve vzduchu. Ta jeho byla silnější, obrátila se proti tmavovlasému neznámému a odhodila ho zpět na chodbu. Hned poté však po něm skočil ten první hajzl a v mžiku byl bez své hůlky.

Vykroutil se z jeho silného sevření, vyhnul se poutacímu kouzlu z chodby a vrhl se k nočnímu stolku, kde měl náhradní hůlku. S rachocením otevřel zásuvku, ale víc už nestihl. Znehybňovací kletba ho zasáhla na plno a svalil se vedle postele jako špalek. V jeho zorném poli se objevily nohy v botaskách. Zaslechl zavření dveří.

Pak už ho něčí noha obrátila na záda. Civěl do tváře nějakému klukovi, který sem vtrhl z chodby. Ve tváři měl překvapivě nenávistný výraz.

„Prohledej ho,“ poručil chladně někdo, na koho neviděl.

Asi dvacetiletý mladík s tmavýma očima se k němu sehnul a prošacoval ho skutečně důkladně. Pak se zvedl a tomu druhému, ze kterého zahlédl jen tmavou bundu a kapuci, podal mudlovské klíče od pokoje, nějaké pence, dva srpce a složený papírek.

„Tu náhradní hůlku,“ zahučel znovu hlas.

Mladík ji vyštrachal ze zásuvky a hodil ji po tom druhém.

„Poradíš si sám?“

Ten drzý kluk kývl. Pak si ho neznámý nejspíš přizval k sobě, protože se mu vzdálil z očí. Ať koulel očima jak chtěl, nedokázal je zahlédnout.

Něco si tam šeptali, pak se jedny kroky vzdálily a dveře se znovu zavřely. Vrátil se k němu tmavovlasý, vytvořil kolem pokoje zvuku nepropustnou bariéru tak, aby on viděl co dělá, klekl si k němu na zem a dotkl se hůlkou jeho krku.

„Předpokládám, že ti došlo, že řvát nemá cenu,“ konstatoval útočník suše.

Lestrange ho jen upřeně pozoroval. Nikoho mu nepřipomínal. V životě ho neviděl. A skoro se mu vařil mozek, jak se snažil přijít na to, jak ho tady našli.

„Takže, Lestrange…“

Jak kurva ví, kdo jsem? přemýšlel Rabastan šokovaně.

„Co víš o zavraždění manželů Prewettových?“ otázal se zpříma mladík.

„Cože?!“ neudržel se Rabastan údivem.

„Tak já ti to upřesním,“ zasykl ten kluk. „Prvního října roku 1997 byli zavražděni ve svém domě manželé Prewettovi. Udělali to Smrtijedi. Říká ti to něco?“

Bývalý Smrtijed na něj chvíli bez hlesu civěl, než se začal neovladatelně smát. Neznámý na něj hleděl s nechutí a s dost nebezpečným výrazem.

„To si děláš prdel, ty hajzle…“ vydechl Rabastan, když ho smích přešel. „I kdybych o tom něco věděl, tak si myslíš, že bych ti to řekl?“

„Buď to půjde po dobrém nebo po zlém,“ odtušil on studeně.

Lestrange se na chvíli odmlčel.

„Polib mi prdel,“ odfrkl si opovržlivě.

Stačil sotva doříct a začal řvát bolestí. Když první nápor pominul, snažil se přijít na to, co se stalo. Také na to rychle přišel. Ten bastard mu kouzlem zlomil ruku.

„Ty svině…“ vydechl.

„Už sis vzpomněl?“ ptal se bezvýrazně mladík.

Rabastan mlčel. Do pěti vteřin měl zlomenou i druhou ruku. Ten cizák na něj civěl bez jakékoli lítosti.

„Nic o tom sakra nevím!“ zasykl Smrtijed vztekle.

Vzápětí zažíval pocit, jako by ho polévali rozžhaveným olovem. Když bolest přešla, zoufale se snažil najít dech. Mladík čekal s hůlkou stále připravenou. Rabastan na něj civěl se záští. Kde se to takový zmetek naučil? Tohle se v Bradavicích rozhodně nebere.

„První říjen 1997,“ opakoval ten hajzl.

Lestrangemu něco svitlo hluboko v paměti. To byly přece ty zkoušky… Ale vždyť neměli nikoho zabít. Nebo jo? Kluk asi něco z toho pochopení viděl v jeho tváři.

„Vzpomněl sis na něco?“ protáhl výhrůžně.

„Tou dobou jsme přijímali nové,“ zahučel Rabastan a snažil se nevnímat zuřivou bolest v obou pažích.

„Nové co?“ tázal se on.

„Nové Smrtijedy, ty idiote,“ odvětil vztekle.

„A dál?“

„Co dál? Hovno!“ odsekl Rabastan a vysloužil si další záchvat bolesti.

„Bylo jich hodně…“ vydechl pak pracně. „A my nevěděli, kdo přesně to má být…“

„Lžeš…“ odtušil Alex.

„Stejně neměli nikoho zabíjet!“ vyštěkl Smrtijed. „Bylo by to moc riskantní!“

Mladík chvíli mlčel.

„Kdo jiný to mohl být?“

„Co já vím?! Já ne!“ odsekl Rabastan.

Alex se rozmýšlel ještě plné dvě minuty, než na Smrtijeda seslal kouzelné mdloby a pak mu soustředěně začal pozměňovat paměť.

601 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí