A mind full of haunted shadows
Keeps away the painful sleep
Light a candle for the sacred moment
Needless thoughts are into deep
Scary pictures behind the curtain
Burn my eyes and melt the tears
Loneliness in a hidden chamber
Unlock the doors to forgotten fears
There is nothing left to take
All I do is lay awake
Beneath the silence
Bradavice; 20. října 2010
Do začátku vyučování zbývalo ještě patnáct minut, Snape však již mířil do sklepení. Ve středu ráno začínal jeho pracovní den výukou lektvarů Nebelvíru a Zmijozelu, což byla natolik třaskavá kombinace, že bezdůvodně nenechával studenty samotné v učebně. Na chodbě ho zarazil nezvyklý výjev – tichá a nenápadná Gytha Higgsová, jako obvykle až přehnaně pečlivě upravená, se před učebnou lektvarů točila do kruhu s nepřítomným výrazem v očích, krk nakláněla na stranu a jednou rukou mávala, jako by chtěla létat, druhou si přidržovala hábit zvednutý vysoko nad koleny. Připomínala mu velkou nešikovnou labuť. Gemma Zabiniová se ji marně snažila přivést k sobě. Kolem nich postávalo několik očividně se dobře bavících spolužáků z obou kolejí. Jeho pozornost však upoutal James Potter, který se opíral ležérně o zeď a pozoroval nemotorně tančící dívku s nepříjemně povědomým úsměškem. Projel jím osten nenávisti, tak silný a prudký, že jej to samotného překvapilo. Vedle něj postával Hank Kirke, Nebelvír z mudlovské rodiny, jehož obdivný pohled upřený na Pottera se nedal přehlédnout. Bylo mu jasné, že v tom mají prsty.
Zamračil se, nelíbilo se mu to. Slečna Higgsová byla sice sestrou potměšilého Terrence Higgse, ale dosud se mu jevila jako velmi pečlivá a slušná studentka. Takové zacházení si nezasloužila.
Studenti, zabraní do pozorování Gythy, si jeho příchodu povšimli až nyní. Potter a Kirke zmizeli ve třídě, jako by měli špatné svědomí. Snape však musel spravedlivě uznat, že nebyli sami. Ani ostatní nehodlali čelit jeho hněvu.
„Slečno Zabiniová, co se tu stalo?“
„Nevím, pane profesore, normálně jsme šly ze snídaně rovnou sem. Byla celou dobu úplně v pořádku. A tady najednou začala dělat tohle.“
„Aresto Momentum!“ zamířil Snape hůlku na Gythu. Ta se zastavila uprostřed pohybu, ruku zdviženou nahoru, nohu nakročenou v nedokončeném pohybu. Pečlivě si ji prohlížel. Po chvilce si všimnul malé jehlice do vlasů ve tvaru baletky zabodnuté do jejího hladce spleteného copu. „Alarte Ascendere!“ pronesl a jehlice se zvedla do vzduchu, kde ji Snape hůlkou udržoval. Gytha Higgsová se na něj překvapeně podívala, nepřítomný výraz zmizel. Po chvíli přestalo působit i znehybňující kouzlo, Gytha však již netančila, chovala se normálně.
Očarovaná jehlice se vznášela a pomalu točila. „Vyjev svá tajemství!“ řekl Snape s hůlkou stále namířenou na ni. Nic se nestalo.
„Dojděte pro profesora Battleyho, pane Malfoyi. Máte představu, jak se to dostalo do vašich vlasů?“ obrátil se pak na dívku.
„Ne, pane profesore.“
„Všimly jste si někoho, že by se vás cestou z Velké síně dotkl nebo se k vám přiblížil?“
Obě dívky zavrtěly hlavou. „Minulo nás několik spolužáků, ale s nikým jsme nemluvily. Nikdo se nepřiblížil,“ odpověděla Gemma.
„Ani Potter a Kirke?“
„Ne. Ti šli před námi. Nemyslím, že by se k nám dostali blíž než na několik kroků,“ odpověděla po chvíli zamyšlení Gemma. „To spíš někdo ráno u snídaně.“
Snape stroze přikývnul a odlevitoval očarovanou jehlici do svého kabinetu. „Doprovoďte slečnu Higgsovou raději na ošetřovnu,“ otočil se ještě na Gemmu.
V kabinetě nechal jehlici dopadnout na stůl a začal ji zkoumat. Za chvíli uslyšel otevírající se dveře a kroky svého kolegy.
„Burtone, zavolal jsem tě jen pro jistotu. S největší pravděpodobností to bude jen studentský žert. Ale opatrnosti není nikdy nazbyt. Bylo to zabodnuté do vlasů studentky a přivedlo ji to do změněného stavu vědomí.“
„Jak?“
„Tančila.“
„Vždyť je to baletka,“ usmál se bystrozor, který byl vyslán na tento školní rok do Bradavic jako učitel obrany proti černé magii. Prokletí, kterým Voldemort zatížil toto místo, stále trvalo, obsazovali je proto ve spolupráci s ministerstvem vždy právě jen na jeden rok. Pečlivě jehlici zkoumal.
„Nezjistil jsem žádné stopy černé magie,“ prohlásil posléze. „Myslím, že je to z Kouzelnických a kratochvilných kejklí.“
„To mě nepřekvapuje. Nepochybně akce Pottera,“ řekl úsečně Snape.
„Máš pro to nějaký důkaz?“
„Důkaz? Ne. Ale je to vzhledem k okolnostem očividné.“
„Nemůžeš ho potrestat, pokud pro to nemáš důkaz,“ varovně poznamenal Burton Battley. „Teď mě omluv,“ stroze kývl a odešel.
Snape vešel do třídy a zaznamenal Pottera chvatně mířícího do zadní části. Nepochybně poslouchal za dveřmi. Jak už řekl Battleymu, byl si jistý, že ten nejapný žert udělal on. Ale jaký mohl mít důvod? Mohl v tom mít prsty i Joshua? Ten měl důvod nemít rád bratra Higgsové, ale snad by se nemstil na tom děvčeti, které nikomu nic neudělalo… Joshua však seděl vzadu s Vicky Weasleyovou a s perem v ruce kontroloval svitek pergamenu, který po chvíli vrátil své kamarádce. Na jeho výrazu nebylo nic podezřelého. Ne, jeho syn o tom nevěděl.
„Pottere! Kirke! Za mnou!“ odvedl je do kabinetu a ukázal na baletku ležící na stole. „Proč jste to udělali?“
Hank Kirke nervózně polkl a podíval se na Jamese. Ten se však nenechal vyvést z míry.
„Co jsme měli udělat?“ zeptal se nevinně. Podezřele nevinně.
„To víte moc dobře,“ zavrčel Snape. „Víte, co to je?“
„Hračka?“ pokračoval v otázkách James stejným tónem.
„Od vašeho strýce George.“
„To je možné,“ pokrčil rameny James. „Tam ji ale mohl koupit kdokoli. Proč to spojujete s námi?“
„Slečna Zabiniová vás dva viděla, jak to slečně Higgsové dáváte do vlasů.“
„Nemohla nás vidět, když jsme to nebyli,“ díval se mu drze do očí a Snapeovi došlo, že Potter nepochybně slyšel jeho rozhovor s dívkami.
„Běžte!“
Když Hank byl za dveřmi, Snape zadržel Jamese. „Vím, že jste to byl vy, Pottere. Dejte si na mě pozor. Šikanu zde trpět nebudu.“
„To byste neměl, pane profesore. U nikoho.“
„Někdo vás snad šikanuje?“
„Mě ne, pane profesore.“
Chvíli si jej měřil. Chlapec se však nedal zastrašit a ani mu nezmizel z tváře lehce posměvačný sebevědomý výraz.
„Zmizte,“ řekl nakonec unaveně Snape.
…
Po odchodu Pottera zůstal několik minut v kabinetu. Unavovalo jej zabývat se lehkomyslnými kousky studentů, teď když bylo tolik skutečných problémů, které musel řešit. Připadal si najednou starý. Vzhledem k tomu, že byl ředitelem, nemusel by už učit. Kdyby… Kdyby mohl své postavení vykonávat veřejně, ale i z reakce Hestie Jonesové bylo více než zřejmé, že by to kouzelnická veřejnost stále ještě nepřijala. A kdyby našel někoho dostatečně kvalifikovaného, komu by výuku lektvarů mohl svěřit. Nikoho, kdo by splňoval jeho nároky, však ještě nepoznal.
Chování Pottera, jeho úsměšky, jeho drzost jej vytočily. Tak moc mu byl podobný! Zavřel oči. Ten zlomyslný výraz, tolikrát ho viděl. Uvědomil si až nyní, že Harry nikdy takový nebyl. Celou dobu v něm viděl jeho otce, chtěl v něm vidět jeho otce. Jenže Harry byl mnohem více po Lily. Harry nebyl škodolibý, nikdy by ani ze msty neudělal nic tak podlého. Ani kdyby měl důvod.
Na chvíli unaveně zavřel oči. Bylo toho moc. Věštba, jeho syn, kterého musel naučit uzavřít mysl, vlkodlaci. Temný pán, který někde, kdo ví kde, již nyní povstává… A do toho ještě nejmladší Potter a jeho neblahý vliv na Joshuu. Rychle oči otevřel, uvědomil si, že hodina už začala. Prudce vstal a vešel do třídy.
Studenti se hlasitě bavili, posedávali nedisciplinovaně po lavicích. Po učebně poletovalo několik pergamenových vlaštovek. Hlasitě bouchnul dveřmi a nasadil jeden ze svých odstrašujících výrazů. Studenti se okamžitě vzorně usadili. Jen Potter spěšně chystal pomůcky a přitom se o něčem bavil s Joshuou. Ušklíbl se.
„Pottere, strhávám Nebelvíru dvacet bodů za nepřipravené pomůcky! Grangere, nevyrušujte a přesedněte si k panu Silverovi.“
Třídou to zašumělo. Snape jen zvedl obočí a vyčkávavě se podíval na Jamese, jestli proti tomu bude protestovat. Uvědomoval si, že výše trestu za nepřipravené pomůcky by byla nepřiměřená, ale byl si jistý, že Potter ví, za co ten trest opravdu je. Potter skutečně podle jeho očekávání mlčel, jen vzdorně pohodil hlavou, sevřená ústa a přivřené oči však prozrazovaly jeho vztek.
Snape beze slova ukázal hůlkou na tabuli a na ní se objevil předpis na přípravu lektvaru.
„Pokusíte se dnes konečně připravit něco užitečného. Alespoň někteří z vás. Kdo ví, k čemu lze tento lektvar použít?“
Nikdo se nehlásil.
„Pane Pottere?“
James neodpověděl, jen něco prohodil k Vicky.
„Pane Pottere, trochu nahlas, nerozuměl jsem vám. Nebo chce odpovědět pan Kirke?“
Hank Kirke také mlčel.
„Je mi líto. To máme dalších deset bodů z Nebelvíru. Slečna Wolpertová? Slečna Weasleyová?“
Obě dívky mlčely.
„Strhávám Nebelvíru za každou dalších pět bodů. Slečna Bootová? Slečna Towlerová? Pan MacDonald?“
„Pane, to není spravedlivý, když se ptáte jen nebelvírských. Je už jasné, že to nikdo neví. Vždyť jste tam nenapsal název. Jak to máme uhodnout? Proč se nezeptáte také někoho ze Zmijozelu? Také to nevědí.“
Snape zúžil oči. „Pane Prewette, vy máte dojem, že jsou mé otázky nepřiměřené? Skutečně si myslíte, že máte hádat? Na účinky klíčové přísady tohoto lektvaru jste již psali domácí úkol.“
„Nepsali, pane!“
Snape se zatvářil posměvačně. „To jen dokazuje vaši neznalost. Takže to máme celkem dalších dvacet bodů z Nebelvíru. Ale abyste neměl pocit, že jsem nespravedlivý, zeptám se někoho ze Zmijozelu. Pane Grangere?“
Joshua neochotně vstal. Teď litoval, že se nepřihlásil hned, jakmile byla otázka položena, že na sebe nechtěl upozorňovat. Chvíli přemýšlel, jestli by Snape Zmijozelu opravdu body strhnul, kdyby neodpověděl, ale nakonec mu to nedalo.
„Nejsem si jist, ale je tam docela hodně baldriánu, který má uspávací účinky. Myslím si, že to bude nějaký z uspávacích lektvarů.“
Snape stroze přikývl. „Ještě svým spolužákům vysvětlete, proč si nevzpomínají, že na toto téma psali domácí úkol.“
„Baldrián je jiný název pro kozlík lékařský.“
„Samozřejmě, Grangere. Někteří z vás, i když vás skutečně nebylo mnoho, uvedli oba názvy. A někteří si je i zapamatovali. Dvacet bodů pro Zmijozel. Začněte pracovat.“ Snape s uspokojením zaznamenal naštvaný pohled Jamese Pottera na Joshuu.
Studenti si začali připravovat přísady a za chvíli se všichni skláněli nad svými bublajícími kotlíky.
Snape mezi nimi procházel a sledoval jejich práci. Lektvar nebyl složitý a zejména při něm nehrozilo žádné nebezpečí, alespoň při obvyklé míře nesoustředěnosti, proto jej zařazoval již do prvního pololetí prvního ročníku.
Znovu se v myšlenkách vrátil k nedělnímu setkání na Grimmauldově náměstí. Obával se jej a jeho obavy se z větší části vyplnily. Nevěří mu, a přestože si namlouval, že mu na tom nezáleží, bolelo to. A nebylo obtížné jen pro něj. Obdivoval, jak Hermiona dokázala po celou dobu zachovat klid, snad až na ten jeden okamžik. Hermiona. Nemohl se stále zbavit vzpomínky na strach v jejích očích, když do ztichlé místnosti zazněla Sybillina věštba. Trvalo to jen okamžik, byla dost inteligentní na to, aby pochopila, proč musí být opatrní. Dokonce i zde, mezi přáteli. Pak už celý večer byla racionální a věcná tak, jak si ji pamatoval. Nedala nijak najevo své obavy. Oceňoval, že chápala, že s ní nemůže hovořit, že nijak nesmějí prozradit pouto, které je spojuje. Když diskutovali o tom, koho se může věštba týkat, ničím neprozradila nic, co by mohlo vést k Joshuovi. Ani když Pottera napadlo, kdo vlastně byl ‚princem dvojí krve‘. Litoval, že mu to tehdy sám bláhově prozradil. To bylo hloupé.
Nikdo si nedokázal představit, že by dítě mohlo být spřízněno s nimi oběma. Závěr proto byl, že buď jde o jiného vyvoleného, nebo o jiného prince. Ani Minervě to nedošlo, a nejspíš právě proto respektovala jejich tajemství. Příznačné a vzhledem k hysterii, která se kolem Pottera vytvořila, už když byl malý, naprosto nepřekvapující bylo, že se všichni klonili k tomu, že musí jít o potomka Harryho. Bylo to náročné, chladnokrevnost Hermiony byla obdivuhodná. Samozřejmě, nevěděla všechno, přestože již před nedělí přemýšlel o tom, zda by jí neměl poslední vodítko prozradit. Nakonec to zavrhl, bral by jí tím poslední naději, že je vše jinak, že se proroctví může vztahovat na docela jiné dítě. Jednou se to dozví, ale bude pro ni lepší, když to přijde postupně, později.
Jen jedno jí neřekne. Nikdy.
…
Po hodině, když ostatní studenti učebnu už opustili, Cora Cuffeová stále přerovnávala pomůcky a rozpačitě se dívala po Snapeovi.
„Slečno Cuffeová, chcete mi něco říct?“ došel k ní a se založenýma rukama ji pozoroval.
Vystrašeně zvedla oči. „Já… jen jsem vás chtěla ujistit, že jsem nic neposílala. S tím dalším už nemám nic společného.“
Snape si ji upřeně měřil. Pak se posadil naproti ní do lavice.
„Proč jste otci posílala informace o panu Grangerovi, Coro?“
Dívka mlčela.
„On vám věřil, jste si toho vědoma?“
Cora přikývla, dívala se přitom do země.
„Už to neudělám, pane,“ řekla tiše. „Nepsala jsem tátovi ani o té věštbě, ani o vlkodlakovi. I když se to nestalo ve Zmijozelu a tedy to nebylo kolejní tajemství, a vlastně bych mohla-“
„Nemohla, slečno Cuffeová. Je rozdíl informovat rodiče a noviny. Vy teď už víte, že když píšete otci, že informujete noviny. Mějte to na paměti.“ Vážně a poněkud výhružně si jí měřil, pak vstal. „Jděte, ať nezmeškáte další hodinu. Co teď máte?“
„Francouzštinu. Až nahoře ve věži.“
„Tak se nezdržujte.“
Cora se nejistě usmála, popadla věci a vyrazila. Ve dveřích se však otočila. „Pane, myslíte, že je doopravdická věštkyně? Ona pořád říká, že-“
„Ne, slečno Cuffeová,“ zarazil ji Snape, „profesorka Trelawneyová je vaše francouzštinářka.“
…………………
Téhož dne; Příčná ulice
Hermiona šla odpoledne na schůzku s předsedou sdružení lékouzelníků. Bylo jí těžko. Kdo může být ten nový temný pán? Předchůdce a dědic – koho? Voldemorta? Souhlasila s McGonagallovou, která tlumočila názor Brumbála, že by mohlo jít o Gellerta Grindelwalda. Poslední tři dny proto všechen čas, který mohla věnovat něčemu jinému než práci, studovala veškeré dokumenty, jež se jí o Grindelwaldovi podařilo najít. Je potřeba také zjistit, kde se v Evropě něco děje, to si vzali za své hlavně bystrozoři a přímo Kingsley. Teď je pouze ubezpečili, že o žádných známkách aktivity Smrtijedů nebo podobných skupin ani v Británii ani na kontinentě není nic známo.
Co to proroctví má skutečně znamenat, nikdo nevěděl. Shodli se však na jednom: bez ohledu na to, že se znění proroctví z ministerstva ztratilo, musí všichni zachovávat tajemství. Se Snapeovou strategií – tedy, že čím více bude mezi nimi kolovat verzí, tím lépe, všichni souhlasili. Pocítila bodavou úzkost. Na koho se věštba vztahuje? Krev vyvoleného, tu přeci Joshua nemá. Právě pro tuhle jednu větu se všichni zaměřili na možnost, že by mohlo jít o Harryho dítě. Ale jinak… nemohla se zbavit pocitu, že se věštba týká Joshuy. Které jiné dítě je plodem zoufalství i důvěry, temnoty i světla, pravdy i lži… Které dítě je dítětem osudu, které jiné dítě je skrytým princem dvojí krve? Až na tu jednu větu bylo proroctví nepříjemně přesné. Navíc jí bylo jasné, že Snape je přesvědčený, že se na Joshuu opravdu vztahuje. Ví něco, co ona neví. Ta myšlenka ji zasáhla tak, že se musela zastavit. Může být Snape příbuzný Harryho? Kouzelnické rodiny jsou skoro všechny navzájem spřízněny. Ale nikdo nic takového neřekl, nikoho to nenapadlo. Kdyby byli s Harrym příbuzní, musel by to někdo připomenout, ne? Minimálně Molly, Elfias nebo Minerva by něco věděli. Určitě by to řekli, kdyby to tak bylo.
Myšlenka na něj ji zabolela. Mlčel, celou dobu se na ni téměř nepodíval, nepromluvil s ní. Chápala, že nechce před lidmi, na rozumové úrovni to chápala víc, než jí bylo milé. Ale přesto se nemohla zbavit svíravého pocitu, který ji dusil. Mohl, určitě jí mohl dát nějak najevo… co vlastně? Zase si něco namlouvá, usmála se pro sebe hořce. Nejvíc ji ale mrzelo, že jí o tom proroctví neřekl. Proč k ní neměl ani tolik ohleduplnosti, že by ji na tu věštbu připravil dopředu? Ne, jediné, co k ní cítí, je pocit odpovědnosti.
„Ty ho miluješ, viď Hermiono.“ Trhla sebou a vyděšeně se podívala na usměvavou tvář Lenky. Působila jak z jiného světa. Jenže teď si i ona sama si připadala poněkud bláznivě – musí vypadat zvláštně, když tady stojí nepřítomně uprostřed ulice a nesouhlasně přitom vrtí hlavou.
„Koho?“ zeptala se Hermiona a snažila se, aby její hlas zněl co nejnormálněji, přestože jí srdce divoce bušilo.
„Přece Snapea.“
„To… to… je nesmysl… Samozřejmě že ne… Jak tě to napadlo?“
Lenka se jen usmála. „On tebe taky, neboj. Ale ty o tom nechceš mluvit, viď. Promiň, neměla jsem s tím začínat,“ nepřítomně si hrála s náhrdelníkem z podivně tvarovaných žaludů. Pak, jako by ji něco napadlo, si jej najednou sundala a podala jej Hermioně. „Na, vezmi si ho. Zahání myšlenky na toho, koho miluješ. Je to docela užitečné, člověk se pak může chvíli soustředit i na jiné věci. Já si nasbírám nové.“
„Co to je?“
„Žaludy z islandských dubů přece. Ty jejich účinky neznáš?“
„Ale na Islandu přeci žádné duby nerostou! Nejsou tam téměř žádné stromy!“ namítla Hermiona.
„Ty si pořád myslíš, že pravda je jen jedna a najdeš ji v knížkách, viď, Hermiono,“ usmála se Lenka. „Nemusíš se bát, nikdo jiný si toho určitě nevšimnul. Lidi většinou vidí jen to, co předpokládají, že vidět budou.“
……………………
Bradavice; 23. října 2010
Končil sobotní večer, večer před úplňkem. V bradavické škole panovalo hmatatelné napětí. Všichni pociťovali obavy, Teddy viděl na jejich tvářích, jak si ho někteří zvědavě, jiní soucitně nebo ustrašeně prohlížejí. Měl pocit, jako by si všichni šeptali jen o něm, když pro něj přišla profesorka McGonagallová a odváděla jej houstnoucím šerem směrem k Hagridově hájence. Ostatním sice řekla, že jej vede na ošetřovnu, ale Teddy věděl, že jí beztak nikdo nevěří. Všichni si jeho odchod spojili s přísným zákazem vycházení, nočním pobytem skřítků ve společenských místnostech a dalšími bezpečnostními opatřeními. Na nikoho se nedíval, dokonce ani na Jamese a Vicky ne.
„Ahoj Teddy,“ hřmotně ho přivítal Hagrid. „Co tak bledý, snad se nebojíš! Tady se ti nemůže nic stát.“ Vedl jej k malé chatě z masivních kmenů, částečně zapuštěné do země. Otevřel dveře a vlezl dovnitř, kde vyplnil téměř celý prostor. Vonělo to tam čerstvým dřevem a lesem. „Je to tu docela útulný, ne?“
Když Hagrid vylezl ven, Teddy neochotně a se zamračeným výrazem vešel do chaty.
Minerva McGonagallová se obrátila na Hagrida. „Rubeusi, ohlídáš ho? Můžu se na tebe spolehnout?“
„Samozřejmě, paní ředitelko.“
„Ven ale pro jistotu nechoď. Pořád si myslím, že to není Teddy. Ohrozit tě může něco jiného z úplně jiné strany.“
„Já mám pro strach uděláno. A na Teddyho srub uvidím z okna. Nebojte, paní ředitelko. Navíc na obry vlkodlačí kousnutí nefunguje,“ usmál se bezstarostně Hagrid.
„Ale na poloobry možná ano. To nikdo neví.“
„A vy se bojíte, co byste si s tak velkým vlkodlakem počali, že? Pohlídám ho, paní ředitelko. Nic se nestane.“
McGonagallová si vzdychla a vešla do srubu za Teddym.
„Pane Lupine, doufám, že jste si vědom toho, že to není žádný trest. Nic zlého si o vás nikdo nemyslí.“
„Jo. To jsem viděl,“ procedil Teddy.
McGonagallová předstírala, že jeho poznámku neslyšela. Dotkla se hůlkou přichystaných kamenů. „Calor medius!“ Kameny se pomalu začaly rozpalovat. Zabalila je do připravených kůží a položila pod nízké lůžko zapuštěné do podlahy. „Měly by vydržet teplé až do rána. Nic vám tu nebude chybět. Jídlo a pití máte vedle.“
V chatě byla i malá koupelna, kde byl džbán s čajem a mísa s masovými koláčky. V hlavní místnosti chaty nebylo téměř žádné vybavení. Byla obložená měkkými kožešinami, nikde nebylo nic, o co by bylo možné se zranit.
Teddy si sedl na lůžko a zavřel oči.
„Nejlépe uděláte, pane Lupine, když půjdete hned spát. Hlavně vůbec nevycházejte ven.“
„Zavřete mě tu?“
„Nikoli, pane Lupine. Nemůžeme vás přeci zamknout bez pomoci. Zavřete se však zevnitř sám,“ ukázala na důkladnou petlici, „ať se nic nedostane k vám. Nicméně vám musím znovu zdůraznit, abyste neopouštěl toto místo. I kvůli svému vlastnímu bezpečí.“
Teddy přikývnul a zavrtal se do pokrývek.
„Tak dobrou noc, Teddy,“ zahalasil Hagrid. „Hele, budu hned vedle. Všecko uslyším, kdyby se cokoli dělo. Fakt se nemáš čeho bát.“
„Dobrou noc, pane Lupine.“
Teddy jim neodpovídal, ani se za nimi nepodíval. Po chvíli uslyšel, jak se s hlasitým bouchnutím zavřely dveře a nezřetelný hlas ředitelky školy. Obklopilo jej ticho a tma. Dostal strach, byl tak blízko Zapovězeného lesa.
„Lumos!“ světlo na konci jeho hůlky se slabě rozsvítilo. Došel k masivním dveřím a zavřel těžkou závoru. Hned se cítil trochu lépe. Pak si došel do malé koupelny, napil se a umyl se. Oblečený se svalil na lůžko vystlané kožešinami. Za jiných okolností by uznal, že je to tam docela hezké. Vlastně chata splňovala všechny klukovské představy o správném nocování. Jenže to by si to musel vybrat dobrovolně a nesměl by tu být sám. Chvíli koukal do tmy, začal ho přemáhat spánek.
Nebyl si jistý, zda vůbec usnul, zda uplynulo několik desítek minut nebo hodiny, když uslyšel přízračný řev. Vyděšeně se posadil. Bylo to příliš blízko. Může se vlkodlak dostat až k němu? Z venku k němu doléhalo vrčení, z kterého mu běhal mráz po zádech a další zavytí, kterému odpovědělo výhružné vrčení a štěkot. To není další vlkodlak, uvědomil si Teddy, ti neštěkají. Musí to být Hagridův pes. „Puppy!“ rozpoznal nervózní hlas Hagrida. Vrčení vystřídalo zoufalé kňučení. Bylo zase ticho. Těžké děsivé ticho. Neslyšel ani psa, ani vlkodlaka a ani Hagrida. Co se tam venku stalo?!
743 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...