Kapitola třicátá – Splacený dluh

I will never let you fall

I’ll stand up with you forever

I’ll be there for you through it all

Even if saving you sends me to heaven

                               Red Jumpsuit Apparatus

 

„Posaď se prosím tě,“ vyzval ji Harry, když se konečně trochu oklepal ze zjištění, že ta osoba před ním je skutečně žijící Angela.

Poslechla ho a usedla znovu do křesla, ze kterého před chvílí vstala. Harry schoval konečně hůlku, obešel rozlité kafe a posadil se naproti ní. Upřeně na ni zíral. Postupně si začal uvědomovat změny, kterých si v prvotním překvapení nevšiml. Nešlo jen o kratší vlasy a postoj, který mu přišel cizí. Ve tváři měla výraz prostý emocí a její oči… Ty oči jakoby jí ani nepatřily. Byly podivně světlé a studené jako led. Vypadala sice jako Angela, kterou znal, částečně mu tak i připadala, ale přece to nebyla ona.

Jinak vypadala v pořádku, neměla ani žádné viditelné jizvy, nevěděl však, co může skrývat pod oblečením a rány, které utrpěla uvnitř, budou pravděpodobně mnohem horší.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ pronesl ztěžka a zabořil se hlouběji do křesla. „Byl jsem se na ten dům podívat. Nenechali nic náhodě.“

„To ne,“ uznala Angela. „Až na něco s čím nepočítali.“

Chvíli na ni mlčky hleděl.

„Jak jsi to myslela s tím Siriusem, Angelo?“ zeptal se pak napjatě. Nemohl si pomoci.

Upřeně se na něj zadívala. Nejspíš se rozmýšlela, jestli mu má nebo nemá odpovědět. Vyčkával.

„Přepadli nás brzy ráno,“ začala nakonec tiše vyprávět. „Dva dny poté, co jsme se tam vrátili. Nepodařilo se nám utéct. Mě tam nechali přivázanou a dům podpálili. Draca odvedli ven. Než jsem se stačila odtrhnout, bylo už pozdě. Ty plameny byly všude…“

Na kratičký moment zmlkla a přivřela oči.

„V obývacím pokoji ještě nehořelo a já se nějak dostala až do krbu, kde jsem se ocitla v pasti. Už jsem to vzdávala, ale pak… Pak se tam objevilo to světlo. Zvláštní zářivé světlo. A v něm…“

Znovu se odmlčela. Harry ji nepřerušoval a trpělivě čekal.

„Viděla jsem v něm svého tátu,“ prohlásila vážně. „Vím, že tam byl. Nevím, jak to dokázal, ale věřím, že to on mě nějakým způsobem ochránil. Bylo to tak zvláštní. Už jsem pak vůbec nic necítila a byla jsem úplně klidná.“

Ztichla. Harry ji zamyšleně pozoroval.

„Možná máš pravdu,“ řekl s pohledem upřeným někam za její rameno. „I když tě nikdy nemohl poznat, tak jsi byla jeho dcera. A rodiče vždycky chrání své děti…“

Rozhostilo se ticho, ve kterém se oba ztratili ve svých vzpomínkách. Pak se Harry vrátil do přítomnosti a protřel si unavené oči.

„Jinak jsi v pořádku?“ zahleděl se na ni pátravě.

„Nijak zvlášť,“ zareagovala hluše.

„Kdo vás to prásknul?“ zeptal se tedy raději. „V novinách se mluvilo jen o anonymním zdroji a Malfoy mi nechtěl nic prozradit.“

Angela do něj zabodla pohled: „Tys s ním mluvil?“ otázala se.

Váhavě přikývl. Elegantně se vyhnula odpovědi na jeho původní otázku, tak se to rozhodl nechat být.

„Byl jsem za ním v předběžné vazbě.“

Zaklesla do sebe prsty rukou, které měla složené v klíně a chvíli mlčela.

„Jak na tom byl?“ hlesla tázavě.

„Špatně,“ odvětil Harry popravdě. „Byl… Tvoje údajná smrt ho zlomila. Nikdy bych nečekal, že ho tak uvidím.“

Angeliny oči se na chvíli zahleděly někam do dálky, jako by ho vůbec neviděla. Vrátila se zpět až poté, co už ji podruhé oslovil.

„Promiň, říkal jsi něco?“

„Já jen…“ ztichl.

Očividně váhal. Nic neříkala a čekala.

„On tě miluje,“ odhodlal se nakonec.

Nepohnutě na něj hleděla.

„Ty jeho taky, že?“

Znovu žádná reakce. Uhnul jejím zneklidňujícím očím a zapřel se lokty o kolena. Nahnědlý koberec mu teď připadal na pohled mnohem příjemnější.

„U soudu jsme s Dariou dělali, co se dalo, ale moc to nepomohlo.“

„Alespoň ho neodsoudili k smrti,“ pronesla Angela nesmírně tiše. „Děkuju ti, že ses ho tak zastal.“

„Co chceš teď dělat, Angelo?“ zeptal se.

„Co myslíš?“ pronesla klidně.

Zamračil se, když si vybavil, co to po něm žádala.

„To nedokážeš,“ zahučel nesouhlasně.

„To nezjistím, dokud to nezkusím,“ odtušila. „Já ho tam nenechám, Harry. Tys přece jednal stejně.“

Zarazil se. Měla samozřejmě naprostou pravdu.

„Tak pomůžeš mi?“ ozvala se vyzývavě.

Vážně přikývl.

„Na to se přece ani nemusíš ptát,“ vydechl ztěžka. „Udělám, co budu moct.“

„Děkuju,“ pokývla hlavou a vstala.

Hned ji následoval.

„Teď mě napadá, že by mi mohla pomoct i Sam,“ pronesl rychle, než si to stačil rozmyslet.

Upřeně se na něj zahleděla.

„Neříkej jí ale, na co ty informace chceš,“ řekla pak tónem, který nepřipouštěl námitek. „Nejlepší ostatně bude, když se o mně nebudeš nikde zmiňovat.“

„Jak chceš,“ přikývl.

„I když už je na to nejspíš pozdě,“ podotkla Angela spíš pro sebe než k němu. „Už půjdu.“

„Jak tě mám kontaktovat?“ zajímal se.

Ani se ve dveřích neotočila, když mu odpovídala.

„Přijdu zase za týden.“

A zmizela mu z očí. O chvíli později utichly i její kročeje. Cvakly dveře. Hleděl na prázdnou místnost a uvažoval, jestli se mu jen nezdálo. Angela je naživu.

Ztěžka se svezl zpět do křesla. Uvěřil, že už ji nikdy neuvidí. A teď… Všechno je jinak.

Ale kolik si toho musela vytrpět.  Zachmuřil se. Spánek už ho úplně přešel. Moc rád by věděl, kdo má celý tenhle hnusný podraz na svědomí.

***

 

V temné hale vládla poněkud překvapená atmosféra. Rada Vznešených upírala pohledy na tmavovlasého nemrtvého pod nimi.

„To je velmi překvapivá novina,“ promluvil poté Marcus. „Jak ses to dozvěděl, Lupusi?“

„Byla u nás doma,“ odvětil upír neochotně.

„Prosím?“ podivila se jedna z mála ženských členek Rady. „Proč?“

Lupus se narovnal.

„Přišla se pomstít mému bratrovi za to, že ji udal,“ odpověděl pak vážně.

Radou to zašumělo. Nemrtví si mezi sebou něco šeptali.

„Stalo se mu něco?“

„Nic hrozného,“ pronesl Lupus. „Jen se mu dodnes špatně chodí,“ dodal s nepatrným úšklebkem.

„Takže to byl Lynx…“ pronesl tiše ze svého místa Třináctý.

Ostatní členové Rady zmlkli. Lupus upíral neochvějný pohled vzhůru k temnému obrysu.

„Nejspíš uražená ješitnost, že?“ pokračoval nemrtvý.

Lupus mírně pokývl hlavou.

„Nejspíš,“ přitakal.

„Nedivím se, že nepřišel osobně,“ procedil Marcus mezi zuby. „Trest ho nemine. To jeho ego nás stálo pěkně draho.“

„Přesně tak,“ ozvala se na to další upírka. „Pochybuji, že teď bude mít Feles nějakou chuť nám pomáhat.“

„Naprosto s vámi souhlasím,“ přitakal Lupus. „Myslím si, že už se tu neukáže.“

„Neměli bychom ji nechat přivést?“ navrhl jiný Vznešený.

„Ne,“ rozhodl Třináctý. „Nechte ji být. Můžeš jít, Lupusi,“ propustil upíra. „S tvým bratrem si ještě promluvíme…“

„Ikyrde, Ynemeren,“ uklonil se Lupus a spěšně se vzdálil.

Když se za ním zavřely dveře, rozhostilo se na chvíli dusné ticho, které poté přerušil Marcus.

„Zvláštní, že nám to přišel dobrovolně říct. Vždyť je to jeho vlastní krev.“

„Ano, ale příčí se mu, co jeho bratr provedl,“ odpověděl mu Třináctý. „Hnusí se mu to z hloubi duše. A mně také.“

Členové Rady se po sobě podívali, ale nijak nereagovali.

***

 

Netrvalo to dlouho a vznosné sídlo upírských bratrů bylo poctěno další velmi rozzuřenou návštěvou.

Corvus se v žádném případě nezdržovala zdvořilostmi, když se dozvěděla, kdo má na svědomí údajnou smrt její přítelkyně. Přímo u vchodu se prodrala mezi dvěma členy nové stráže a napochodovala do obývacího pokoje, kde právě drobná upírka s vyčesanými vlasy kontrolovala Lynxovi hojící se nohy.

„Ty bastarde!“ procedila mezi zuby Margaret Shiernová, bílá vzteky. „Jak jsi to mohl udělat?“

Byla by se na sedícího upíra klidně vrhla, kdyby ji konečně nedohnal Serpens a nechytil ji. Už deset minut hluboce litoval toho, že jí řekl, co se dozvěděl od jednoho člena Rady.

„Ty zatracenej zmetku, zasloužil by sis pomalu umřít, za to cos jim provedl!“ supěla upírka a vzpírala se sevření svého milence.

Lynx ji upřeně pozoroval beze špetky lítosti.

„Zkroť si tu svou šelmu, Serpensi, buď tak laskav,“ prohlásil klidně.

Corvus jen zaskřípala zuby. A to už byli v místnosti další strážní a obklopili svého pána i dvojici, která sem nečekaně vtrhla. Jen malá upírka dál klidně pokračovala ve své práci a sklízela poslední obvazy.

„Nenávidím tě!“ zachrčela Margaret. „Seš egoistický hajzl! A kdybych mohla, tak tě…!“

„Jenže nemůžeš,“ přerušil ji Lynx s hnusným úsměvem. „A teď zmiz z mého domu.“

Serpens se nahnul k obličeji Corvus. Vypadalo to, že k ní mluví. Ztuhla a pak se podvolila.

„Jdeme,“ prohlásila nečekaně studeně. „Už tu nebudu ani vteřinu.“

Vysmekla se Serpensovi a zamířila pryč tak rázně, že jí strážní okamžitě uhnuli z cesty. Serpens se mlčky podíval po šklebícím se Lynxovi.

„Ty mi taky chceš něco říct?“ vyzval ho pán domu.

„Ne,“ zavrtěl hlavou pomalu Serpens. „Vůbec ne,“ a bez dalších poznámek se vzdálil za svou milou.

Lynx ostrým pohybem odehnal ty idioty kolem sebe a zaměřil se na rozkošnou ošetřovatelku u svých nohou. Pomalu k němu vzhlédla, zachytila jeho pálící pohled a provokativně se usmála. Když za upíry zacvakly dveře, rychle si ji přitáhl k sobě na klín. Kolena už se mu zahojila. Zítra bude muset před Radu. Bude se nejspíš muset pokorně omluvit. Ale na to teď myslet nechtěl.

***

 

Samantha popřála vedoucímu archivu dobrou chuť, jemně mávla hůlkou a pokračovala dál svou cestou s horou složek plovoucích před ní ve vzduchu.  V ohybu chodby se zastavila a ohlédla se. Nepříjemný kouzelník s krátkými vlasy a vousy už zmizel ve výtahu.

Klepla hůlkou do dlaně a šanony zmizely.

Pak rychle vykročila nazpět. Zůstala stát až před dvoukřídlými dveřmi, které ten chlap před chvílí zabezpečil. Vytáhla z kapsy saka zvláštní zářící kartu, kterou uzmula asistence ministra Streamové a modlila se, ať na to nepřijde, dokud se nevrátí.

Vsunula ji do zvláštního otvoru vedle dveří. Po dřevu se rozběhlo několik znaků, které hned zase zmizely. Pak se před ní dveře samy otevřely. Vklouzla rychle dovnitř a stejným způsobem za sebou zase vchod zabezpečila. Až poté se otočila a rozhlédla se kolem.

Po levé straně stál velký stůl s židlí. Jinak byla celá velká podélná místnost zaplněná regály až do stropu. Neměla času nazbyt. Musela spěchat. Začala přejíždět pohledem nápisy na jednotlivých přihrádkách. Prošla kolem všech řad a zůstala znovu stát u psacího stolu. Nespokojeně se přitom chmuřila. Byla tady spousta důležitých seznamů a informací, ale Albaran nikde.

Pak ji něco napadlo.

Zašla za stůl a z jednoho z mnoha věšáčků za ním na zdi sebrala klíček s číslem padesát pět. Vrátila se dozadu do rohu, kde byla zamčená skříňka s nápisem „Azkaban“.

Rázně šoupla klíček do zámku a dvířka odskočila. Pod Azkabanem se až poté objevil nápis Albaran. Spokojeně se ušklíbla. Kryté to měli opravdu dobře. Rychle zajela rukama dovnitř a vytáhla na světlo štosy záznamů v bytelných složkách.

Projížděla rychle nápisy nahoře.

„Uvěznění, Mrtví, Mozkomorové, Strážní…. Samý Azkaban,“ zabrblala, položila složky na zem a znovu hrábla dovnitř.

Vytáhla obdobný štos, tentokrát se štítky Albaranu. Oddechla si. Má to.

„Co tady sakra děláte?“ rozlehl se archivem rozzlobený hlas.

Úplně v ní hrklo. Na oko však klidně zvedla hlavu.

„Pane Marandusi! Už zpátky z oběda?“ nevinně se usmála.

„Co tady…!“ zrudnul archivář.

„Nechtěla jsem vás obtěžovat,“ přerušila ho rychle, zatímco na něj pod složkami namířila svou hůlku. „Ale kolegyně mě pověřila něco vyhledat a půjčila mi kartu.“

„Co je to za nesmysl?!“ rozkřikl se Marandus a hrábl po hůlce, ale to už ho rychle znehybnila.

Pak v klidu odložila složky na zem a udělala si z nich kopie. Chvíli to trvalo a archivář ji celou dobu zlobně sledoval.

Vrátila veškeré originální záznamy zpět, skříňku zamkla a přistoupila k němu.

„Omlouvám se,“ pronesla bez náznaku lítosti. „Neměl jste se vracet.“

Poté se pořádně soustředila a pečlivě mu pozměnila vzpomínky. Poté povolila kouzlo, které ho udržovalo bez pohybu.

Marandus se s tupým výrazem obrátil a vypochodoval z archivu. Sam nejprve vrátila klíček, poté složky v rukou zmenšila na drobounké verze, které si zastrčila do saka. Vyklouzla z archivu a svižným krokem vyrazila k výtahu. Teď ještě musí té nafoukané náně vrátit kartu, aby si toho nevšimla. Pevně doufala, že se jí to podaří.

Sice nechápala, proč ji o tohle Harry požádal, ale věřila mu a podle toho jak se tvářil, by to po ní nechtěl jen tak pro nic za nic. Stejně věděla, že až bude chtít, tak jí to nakonec vysvětlí.

***

 

Teď už mu nějakým způsobem vadila jakákoli poloha, kterou ve své temné kobce zaujal. Nedokázal stát, sedět, ani ležet. Dřepěl u mříží, které celu dělily na dvě části, zády opřený o zeď a obličejem o chladný kov.

Hrdlo měl sevřené a vyschlé. Nepromluvil ani slovo už celé týdny. Jídlo do sebe dostával se sebezapřením. Návštěvy mozkomorů na něj začínaly mnohem hůře působit. Uvědomil si, že se těch chvil začíná děsit.

Prsty si tiskl vypálenou sadu čísel a písmen. Jako by ho ta značka pořád pálila. Hnusilo se mu to. Kolem cely přešel s chrchláním nějaký strážný, pak se zase rozhostilo mrtvolné ticho.

Dnes byl v pevnosti vůbec podivný klid.

Koutkem oka zahlédl nějaký pohyb. Zaměřil pohled do opačného rohu. Stála tam strašlivě vychrtlá průsvitná ženská s rozcuchanými vlasy a upřeně na něj zírala očima bílýma jako sníh. Chvíli jí pohled opětoval a pak zavřel oči.

Když spatřil ve své cele ducha poprvé, docela se vyděsil. Myslel si, že už začíná mít halucinace. Pak po delším rozvažování usoudil, že to budou duchové vězňů, kteří tady zemřeli. Tahle žena už byla čtvrtý přízrak, který tu viděl. Nijak mu neubližovali, jen svou přítomností zvýrazňovali bezútěšnost tohohle místa.

Raději se v myšlenkách zaměřil na ni. Na Angelu. Ona jediná ho dokázala udržet při zdravém rozumu. Vzpomínal na den, kdy ji uviděl úplně poprvé. Malá hubená holka s culíky a se zářícíma očima plnýma nadějí a snů. Jak se za ty roky její pohled změnil. Až vyhasl docela.

Zaťal zuby. Když oči otevřel, přízračná žena už byla pryč. Přesto ho roztřásl mrazivý chlad.

***

 

Dorazila, jak slíbila. Přesně týden od chvíle, kdy se zjevila jako blesk z čistého nebe. A stejně neočekávaně. Prostě už čekala v jeho pracovně, kam po báječné večeři zamířil. Naštěstí ji čekal, takže už se tak nevyděsil jako prve.

„Nemohla bys vždycky nějak dát vědět předem?“ vyčetl jí mírně a zamířil ke stolu.

„Promiň,“ pronesla tiše ze stejného křesla jako před týdnem.

Harry jen něco zamručel a otevřel jednu ze zamčených zásuvek. Vytáhl odtamtud tlustý štos papírů ve složkách a otočil se k ní.

Upřeně ho pozorovala, ruce založené na hrudi.

„Je tam téměř všechno,“ pronesl tiše.

Vstala, přešla k němu a natáhla ruku. Složky jí předal.

„Můžeš poděkovat Sam,“ podotkl opatrně.

Ostře se na něj podívala.

„Neřekl jsem jí o tobě, ale nejspíš něco tuší,“ osvětlil s pokrčením ramen.

Angela sklopila pohled ke složkám v rukou a v rychlosti do nich nahlédla.

„Trochu jsem se na to díval,“ promluvil znovu Harry. „Angelo, ať už máš v plánu cokoliv, dostat se tam je prostě nemožné. Chytí tě taky a…“

„Nepotřebuju slyšet tvůj názor, Harry,“ přerušila ho ostře a dokumenty zase shrnula. „Děkuju za pomoc.“

Harry se ale nespokojeně škaredil.

„Copak už tě teď nic jiného nezajímá?“ vyjel na ni prudčeji, než původně zamýšlel. „Chceš se kvůli němu nechat zabít?“

Vážně se na něj zahleděla.

„Raději to, než nic nezkusit,“ odvětila smrtelně vážně.

„Angelo…“ vydechl nechápavě. „Co tvůj život? Co válka, kterou jsme chtěli zastavit? Co my? Co tví přátelé?“

Upřeně se mu zadívala do očí.

„Minuly časy, kdy jsem se pořád starala o cizí,“ odvětila tvrdě. „Je načase, abych se začala starat o ty, na kterých mi doopravdy záleží. To je to, co jsem měla dělat už od začátku. Když se chtějí upíři a lidé navzájem pozabíjet, tak ať si to pro mě za mě užijí. A mým přátelům, kterých nijak zvlášť nezbylo, bude stejně líp beze mne.“

Chvíli na ni hleděl, než to vzdal.

„Jestli budu moct nějak pomoct, tak…“ navrhl jí alespoň.

„Já vím,“ přikývla mírně. „Ale nechci do toho nikoho zatahovat, pokud nebudu muset. Díky, Harry. Za všechno.“

Sklesle se díval, jak odchází ke dveřím.

Ta, kterou tak dobře znal, kterou kdysi celým srdcem miloval, ten anděl, co všem pomáhal, už v ní nebyl. Kam se jen poděl?

Zůstala stát jako vrostlá do země. Pomalu se k němu otočila tváří.

„Ten v tom domě uhořel, Harry,“ prohlásila suše.

Nechal ji bez dalších marných slov odejít a dlouho pak ještě smutně hleděl na zavřené dveře.

***

 

Bylo to k zbláznění.

Usadila se se všemi materiály, které pro ni získala Samantha, s pořádnou zásobou kávy v jedné ze dvou pracoven v prvním patře. Přistěhovala si tam i fungl nový přehrávač spolu s hromadou rovněž nových cédéček. Pečlivě pročetla všechno, co měla k dispozici, vypsala si důležité body. Civěla do té hromady pergamenů se seznamy strážných, vězňů, cel a různých zabezpečení pět dní. A za tu dobu nedokázala přijít na jedinou slabinu.

Navíc si byla jistá, že v těch záznamech určitě není všechno. Albaran byl příliš dobře střežený na to, aby všechny informace byly na jednom místě. Cítila v nich podvědomě mezery.

Nahlížela na to ze všech možných úhlů, ale nedokázala přijít na jediný způsob, jak se dostat přes tolikero zabezpečení.

V okruhu dvou mil od Albaranu bylo možné přemístit se pouze na jedinou mýtinu v lese. Pokud to však udělal někdo nepovolaný, propadl se dolů do několik metrů hluboké pasti. Následovala nenápadná budova, kde se museli všichni hlásit. Nedala se obejít. Jen skrz ni se člověk mohl dostat na území věznice. Jinak tam mohl bloudit donekonečna.

Pak následoval příkop. Vodní příkop široký dost na to, aby trumfl Temži v jejím nejširším místě. To už jí začínalo smrdět. Nic bližšího tu o něm nebylo. Ani to jak se strážní s odsouzenými dostávají přes ni.

Poté tam měla být hlídaná zóna, ale nebylo napsáno kým. Pochybovala, že to budou jen čarodějové. K tomu všemu se pevnost nacházela na vrcholu skály. Jediný přístup – vzduchem. Jediný vchod – hlídaná brána. A zabezpečená určitě nechutnými zaklínadly. Jinak žádný otvor, narušení, mříže, větrání – nic.

Albaran byl podle popisu obrovský. Strážní se znali mezi sebou, v seznamech byly uvedeny pouze kódované jména. Navíc byli speciálně vycvičeni.

Angela ztěžka narovnala záda.

Zvenčí to prostě nejde. V duchu si přebrala všechna možná kouzla, která by mohla použít, ale žádné se jí nezdálo dost dobré. Ani s armádou by se nedostala dál než k tomu příkopu. A Merlinvíco v něm může být.

I kdyby se nějakým zázrakem dostala dovnitř, musí ještě přece zase ven, tentokrát i Dracem. To bylo prostě nemožné. I kdyby byla nepřemožitelná, Dracovi by mohli ublížit. Mohli by ho i zabít. A k čemu by to potom bylo?

Tak co teď?

Vstala a přešla k oknu. Moc nechybělo do svítání. Narcissa nahoře tvrdě spala.

Ušklíbla se, když si vzpomněla na její reakci. Nahlédla do seznamu překážek, který si Angela vypisovala, zbledla a odešla si nalít velkého panáka. Od té chvíle ji nechala na pokoji a očividně nervózně odpočítávala každý další den.

Nepříjemně ji zabrněla pravá ruka. Jemně si začala masírovat zápěstí, na kterém jí zářila široká jizva a hleděla k východu.

Když to nejde zvenčí… Co to zkusit zevnitř?

Ztuhla.

Zevnitř. Nečekané. Mnohem nadějnější na úspěch.

Napadlo ji, jak by se to dalo provést. Myšlenka na jistou možnost se jí na mysli neobjevila poprvé, ale tehdy ji úplně odvrhla. Jenže čím víc nad tím přemýšlela, tím víc jí bylo jasné, že jinou možnost nemá.

Pokud se to povede, je téměř jisté, že se i s Dracem dostane ven živá. Jen cena za takový úspěch by mohla být až příliš vysoká… Semkla rty. Jinak to nepůjde. Prošla si všechny možné varianty. Nic lepšího ji nenapadlo. A čas ubíhal.

Vrátila se ke stolu a shrnula všechny dokumenty a zápisky na jednu hromadu. Sebrala špinavé hrnky od kávy a s odhodláním vyšla z pracovny.

***

 

Když už teď věděla jak na to, nebyl takový problém se přes štít kolem stále stejně děsivě působícího hradu dostat. I když věřila, že už se sem nikdy nevrátí, osud tomu chtěl jinak.

Kráčela rychle a nerozhlížela se. Pouze v jedné chodbě zaváhala, ale pak už trefila dobře.

Sklesle zvedla pohled k vysokým policím. Byla tu děsná zima. Přitáhla si kabát těsněji k tělu a vydala se hluboko do Voldemortovy knihovny. Nacházela se tu jedna část, které se tehdy, když vyhledávala informace k možnému zvrácení Dracova prokletí, co nejvíce vyhýbala.

Pozvedla hůlku. Její bledé světlo dopadlo na svazky, které na ni dýchaly ledovým chladem a jakousi dusivou atmosférou.

Tehdy je prohlédla jen zběžně. Byly to knihy té nejtemnější magie, jaká byla vůbec kdy komu známa. I kouzelníci, kteří používali černou magii běžně, používali zaklínadla a rituály, jež byly popsány tady v těch několika málo svazcích, jako odstrašující příklady pro své potomky. Jen málokdo se je odvážil použít. Většinou se za takové zahrávání platilo životem.

Zarytě si nevšímala bodavého pocitu se od svazků co nejrychleji vzdálit a začala je postupně vytahovat. Podívala se vždy jen na přebal knihy a zase ji rychle zasunula.

Jen doufala, že tu opravdu najde to, co nutně potřebuje…

Prudce rukou ucukla. Černočerná útlá knížka byla na dotek ledovější než rampouch. Zaťala zuby, pomalu ji vytáhla a položila na zem.

Na přebalu se skvěl krvavou, doufala, že normální barvou, vyvedený název:

Daemons Obscurus

Pracně polkla. Věděla, že to je ono. V tomhle najde rituály, kterých se vyvarovával i samotný Voldemort. Démoni byli zrádní a příliš nevyzpytatelní, aby se dali dobře využít jejich služby. Poznala to už při Rituálu přivolání, kdy se Ophiuchus téměř vymkl z jejího pečlivě vypracovaného ochranného trojúhelníku. To byl však v porovnání s démony v této knížce jen hrůzu působící stín. Pouhý průvodce.

Mohl jim ublížit, ale nedokázal by je zabít. Ne přes ty znaky. Když byl donucen, pomohl. Jako tehdy Dracovi. I když… Kdyby měl Draco jen o trochu slabší vůli, zabilo by ho to.

Ne však tihle. Ne ti, o kterých se psalo na těch málo stránkách. O kterých se toho vědělo tak málo.

Stáhla z ramena tašku a rychle vložila knížku dovnitř. Jako by si naložila na záda cihly.

Nehodlala už dál přemýšlet o tom, do čeho se to vlastně pouští. Nijak by si tím nepomohla. Rázným krokem opustila to děsivé místo.

***

 

„Harry, tak co je s tebou?“ zeptala se už podruhé a poněkud podrážděně.

Trhl sebou, jako by ho při něčem přistihla a roztržitě se na ni zadíval.

„Co? Nic,“ zahučel nepřesvědčivě.

Dost dotčeně se mu zahleděla do očí. Uhnul a znovu začal lžičkou míchat nápoj ve svém oblíbeném hrnku.

„Kdy tě to tajnůstkaření konečně přejde?“ vyčetla mu zprudka.

Chvíli mlčel.

„Slíbil jsem, že nic neřeknu,“ vylezlo z něj neochotně.

„Ach tak,“ vydechla Samantha, ale moc chápavě se netvářila. „No, jak myslíš.“

„Ale, miláčku, já prostě jen držím slovo,“ bránil se Harry.

Mlčela. Zhluboka si povzdechl.

V hale cvakly dveře. Oba prudce obrátili pohledy směrem ke schodišti. Samantha hmátla po hůlce. Nejprve bylo ticho, pak se ozvaly kroky, jako by halu přecházel někdo v podpatcích.

Podívala se na Harryho, který se tvářil nadmíru klidně. Kroky zamířily dolů po schodech. Harry napjatě položil lžičku.

Nejprve uviděla nohy v černých elegantních střevících, následovaly tmavě modré džíny, černá stylová bunda a… Sam vytřeštila oči, na hůlku v ruce dočista zapomněla.

„Dobrý večer,“ pozdravila Angela Blacková ve dveřích.

Samantha jen zalapala po dechu, Harry příchozí upřeně pozoroval.

„Z tvého výrazu soudím, že ti o mně ještě neřekl,“ pronesla návštěva směrem k Sam a zahleděla se na Harryho. „Milé překvapení,“ dodala tiše.

Samanthě se nedostávalo slov a jen na Blackovou civěla. Harry vstal.

„Dáš si něco?“ zeptal se pomalu.

„Ne,“ zavrtěla hlavou.

Konečně se Sam trochu vzpamatovala.

„Tak ty žiješ…“ vydechla.

„Potřebovala bych s tebou mluvit,“ řekla na to Angela.

K jejímu překvapení se dívala přímo na ni.

„Se mnou?“ ujišťovala se.

„Ano,“ přitakala naprosto vážně. „Mohl bys nás tu nechat, Harry?“

Teď pro změnu překvapeně civěl on. Angela čekala. Harry si odkašlal.

„Samozřejmě,“ pronesl, aniž se snažil skrýt podezřívavý tón a vyšel z kuchyně.

Jakmile za sebou zavřel dveře, Angela se posadila naproti Samanthě, která na ni upřeně hleděla.

„Odkdy Harry ví, že jsi naživu?“ zeptala se tiše. Než ale stačila Angela otevřít ústa, ve tváři se jí rozlilo pochopení. „Ani nemusíš odpovídat. Asi týden, že?“

Přikývla.

„Zdálo se mi, že se chová jinak,“ pokývala hlavou Sam. „A ty údaje o Albaranu – ty chtěl pro tebe, co?“

„Správně,“ přitakala znovu Angela.

„Hmm,“ zahučela Samantha. „A co potřebuješ ode mne?“

„Pomoc,“ odpověděla upírka.

„To je ironie…“ ušklíbla se Sam. „Upírka jde žádat o pomoc Lovce.“

„Neméně ironické jako upírka zachraňující Lovce před jistou smrtí,“ odtušila Angela.

Samantha jí opětovala pichlavý pohled.

„Ano, něco ti dlužím,“ připustila. „Tak spusť, Blacková. Jak ti můžu pomoct?“

***

 

Jako každé všední ráno panoval u vchodu pro zaměstnance na Ministerstvu čilý ruch. Jako obvykle kontrolovali strážní všechny příchozí. Jako vždy nenechali bez prohlídky projít ani nejdůležitějšího nafoukance.

Dva členové ochranky bedlivě zkoumali hůlky, zatímco další dva nahlíželi do kabelek, tašek a jiných zavazadel. Poslední robustní strážný držel cosi v ruce a nakláněl se s tím nad každým příchozím. Až poté byla vlastníkovi vrácena hůlka. Všichni zaměstnanci si zvykli kvůli prohlídkám přicházet o čtvrt hodiny dříve.

Od jisté doby zavedl Merogh velmi přísná bezpečnostní opatření.

Mezi kouzelníky a čarodějkami, kteří spěchali do práce, byla také vysoká, přísně vyhlížející asistenka ministra Merogha – slečna Streamová.

Strážní ji uctivě pozdravili, ale pustili se do její prohlídky neméně pečlivě. Odebrali jí hůlku, aby si ověřili, že je skutečně její a nahlédli do kabelky.

Poté se přesunula k poslednímu kontrolujícímu, který v ruce držel nevelký křížek ze stříbra. Vyhrnula si rukáv a nastavila levou ruku.

Bystrozor upíral na kratičký moment zastřený pohled na její zápěstí, ale pak k němu stříbro přitiskl. Když ho oddálil zpět, kůže asistentky byla rudá a jemně se z ní dýmilo. Strážný však jen kývl hlavou, jako by to neviděl. Streamová si pečlivě shrnula rukáv zpět. Až poté se obrátila ke zřízenci, který jí vrátil hůlku. Pokývla jim a odkráčela spolu s davem k výtahům. Právě když se ten její otevíral, dohnala ji příjemně vyhlížející blondýnka.

„Dobré ráno, slečno Merenová,“ zdravil ji jako první čaroděj s knírkem a nosem očividně nahoru a dal jí přednost.

„Dobré,“ odpověděla s úsměvem. „Dobré ráno, slečno Streamová.“

Upjatá dáma jen přikývla, aniž na ni jen pohlédla. Výtah se rozjel prudce vzhůru. Ministerstvo se nedávno rozšiřovalo směrem nahoru.

Kouzelník vystoupil hned v následujícím patře, spolu s ním ještě nějaký nervózní údržbář. Až když se dveře výtahu znovu zavřely, Meroghova asistentka si prudce zvedla k očím levou ruku.

Nabroušeně si něco zamumlala pod nosem, když po bedlivé obhlídce usoudila, že jí přibyla další jizva.

„Tou kontrolou musí projít všichni,“ ozvala se Samantha omluvně.

„Já vím,“ zavrčela dáma. „To matoucí kouzlo bylo skvělé, díky,“ dodala tišeji.

„Modlila jsem se, ať si toho nikdo nevšimne,“ odvětila blondýnka.

Streamová vedle ní na to nijak nereagovala. Výtahové křídla se znovu rozevřely a ony se ocitly ve čtvrtém patře. Svižným krokem se vydaly dlouhou chodbou vpřed.

 

Marně se snažil zahnat špatnou náladu.

Ty svině upírské se poslední dobou stáhly. Určitě něco kuli, to bylo jasné, ale co? Už hezkých pár dní se nedokázal zbavit bolestí hlavy. Navíc se mu doneslo, že má někde na Ministerstvu práskače, který těm hovadům krvesajným donáší.

Na asistentku, která už seděla za svým stolem v dalším upjatém kostýmu děsné barvy, jen něco zavrčel na pozdrav a práskl za sebou dveřmi své kanceláře.

Švihl s pracovní taškou ke stolu a posadil se do kožené otočné židle.

Bratránek mu včera v noci nahlásil, že už jsou úplně bez Smrtijedů. Ti, kteří neseděli v Albaranu, utekli. Jejich hlavní útočná síla teď spočívala v Odboru Lovců, který se v těchto dnech plnil novými rekruty. S neživými se spolupracovalo dost špatně. Přinejmenším Horwatz už jich měl podle navztekaného hlasu plné zuby.

Merogh se ztěžka zapřel o opěradlo. Jak by se jim jen mohl dostat na kobylku?

Na dveře se ozvalo krátké zaklepání.

„Vaše káva, pane ministře,“ ohlásila se Streamová ve dveřích.

„Položte to a zmizte,“ vyštěkl nakvašeně, aniž se na ni podíval.

Šálek skutečně postavila na stůl, ale zůstala stát na místě.

„Řekl jsem…!“ nadechl se Merogh a převrátil hlavu zase dopředu.

Mířila na něj hůlkou a oči se jí leskly.

„Měl byste se k dámám chovat slušně,“ pronesla nepředstavitelně chladně.

Tohle nebyl hlas Streamové. Navenek šokovaně pootevřel ústa, ale levou rukou už se natahoval k poplašnému zařízení pod deskou stolu.

„Kdo jste?“ vyrazil ze sebe. „Co chcete?“

Překvapivě se usmála.

„Vaši smrt přinejlepším,“ odvětila zvesela.

Stisk vypínač, vyskočil ze židle a ona zaútočila. Odhodilo ho to na minibar. Jeho oblíbené skleničky mu popadaly na hlavu. V příštím momentě přišel o hůlku.

Kouzlem ho přirazila ke zdi.

„Tak vás tu konečně mám přímo před sebou,“ prohlásila jeho domnělá asistentka spokojeně.

Merogh se dusil, ale i tak upíral vzteklý pohled na její ušklíbající se obličej.

Dveře jeho kanceláře se rozletěly v záplavě třísek, dovnitř vtrhla drobná blondýna, přilákaná hlukem. Neznámá útočnice se otočila k ní, protože se musela bránit překvapivě rychlému útoku. Kouzlo držící Merogha povolilo. Dopadl ztěžka na zem.

To už se dovnitř hrnula početná ochranka.

„Streamová“ je postřehla, zbavila Merenovou hůlky a prudce si ji k sobě přitáhla. Hůlku jí přitiskla na hrdlo, bystrozorové zůstali stát se svými hůlkami napřaženými.

„Jste v pořádku, pane ministře?“ otázal se jeden.

„Za pár vteřin bych už nebyl!“ vyštěkl Merogh. „Co vám tak dlouho trvalo?!“

To už nakukovali do kanceláře další zaměstnanci. Ministr postoupil dopředu.

„Kdo sakra jsi?!“ obořil se na asistentku, která stále pevně svírala bledou Samanthu.

Ta ženská se škaredě zasmála. Pak se její tvář začala měnit. Za pár vteřin slečnu Merenovou držela v šachu živá a zdravá Angela Blacková.

„No, to snad ne!“ zavyl Merogh a ztěžka dopadl do křesla za sebou. Bystrozorové postoupili o krok blíž a napjatě na ni zírali.

„Blacková…“ vyrazil ze sebe jeden.

„Upírka!“ prohlásil další znechuceně.

„Takže jsi to přece jen přežila,“ zavrčel ministr.

Blacková na ty výjevy nijak nereagovala.

„Propusťte Merenovou, teď hned!“ nařídil šéf sedmičlenné ochranky, nejvyšší v celé kanceláři.

„Proč bych to měla dělat?“ podivila se upřímně útočnice. „Ona je má propustka.“

„Odtud se nedostaneš, ty čubko, to ti zaručuju!“ prskl Merogh.

Samantha ji poté prudce kopla do holeně, popadla její ruku a vykroutila ji stranou. Blacková zasykla bolestí, Samantha chňapla po její hůlce a opatrně od ní couvala.

„Výborně, Merenová!“ vykřikl jeden bystrozor.

„Zabijeme ji hned tady na místě!“ vyštěkl jeden z bystrozorů vášnivě a ostatní přikývli.

„Ne!“ přikázal Merogh hlasitě.

Překvapeně se na něj obrátili.

„Ale pane ministře, vy sám jste uzákonil…“ nadechla se Sam.

„Ta mrcha půjde k soudu!“ zavrčel ministr. „Chci s ní proces! Za tři hodiny! Zařiďte to!“ zařval bez sebe vzteky.

Asistent sekretariátu, na kterého mířil ministrův pohled, odběhl od dveří.

„Odveďte ji!“ kázal dál Merogh. „Tak dělejte!“

Upírka je pozorovala planoucím pohledem. Nakonec na ni přece jen seslali několik poutacích kouzel, kterým se i tak vzpírala a vyvlekli ji ven.

„A vás si ještě podám!“ vyhrožoval šéfovi ochranky Emerovi Merogh. „Jak se dostala až sem?! Jak je to možné? Při mých bezpečnostních opatřeních!?!“

„Zjistíme to, pane ministře,“ ujišťoval ho Emer a couval do dveří.

„To bych vám taky radil!“ zařval rudý ministr.

Bystrozor odešel se sklopeným pohledem za svými podřízenými.

„Stalo se vám něco, pane ministře?“ ptala se Samantha, která jediná zůstala v místnosti. „Mám zavolat ošetřovatelku?“

Merogh si třel bolavé místo v týle: „Ne,“ zahučel pak už mírněji. „Děkuji, Merenová, tohle vám nezapomenu.“

„Byla to povinnost, pane ministře,“ sklonila hlavu blondýnka.

„Zjistěte mi, co je sakra se Streamovou,“ nařídil pak.

„Jistě, pane,“ přitakala Samantha a zavřela za sebou dveře, za kterými už nemohl vidět její spokojený úsměv.

685 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí