I’ve tried so hard my dear to show
That you’re my every dream
Yet you’re afraid each thing I do
Is just some evil scheme
A memory from your lonesome past
Keeps us so far apart
Why can’t I free your doubtful mind
And melt your cold cold heart
Another love before my time
Made your heart sad an‘ blue
And so my heart is paying now
For things I didn’t do
In anger unkind words are said
That make the teardrops start
Why can’t I free your doubtful mind
And melt your cold cold heart
There was a time when I believed
That you belonged to me
But now I know your heart is shackled
To a memory
The more I learn to care for you
The more we drift apart
Why can’t I free your doubtful mind
And melt your cold cold heart
Bradavice; 24. října 2010
Byla ještě tma, když v neděli brzy ráno Severus Snape spolu s Minervou McGonagallovou, Burtonem Battleym a Poppy Pomfreyovou vyšli z hradu. Všichni se tvářili vážně a mlčky spěchali k Hagridově hájence.
„To vytí se nedalo přeslechnout, bylo to dnes v noci venku,“ pronesl do tísnivého ticha Battley.
„Učebnu přeměňování jsem zkontroloval. Nikdo z ní dnes v noci neodešel,“ doplnil jej Snape.
„To neznamená, že je to on, Severusi,“ odpověděla Minerva a se stisknutými rty spěchala nervózně dál.
„O tom se brzy přesvědčíme,“ odpověděl jí suše Snape.
U hájenky uviděli Hagrida, který seděl s obličejem zabořeným v dlaních vedle ležícího zakrváceného psa.
„Co se stalo, Rubeusi?“ sklonila se k němu léčitelka.
„Puppy. Je mrtvej. Bránil chalupu, pak ho to odtáhlo do lesa. Našel jsem ho až k ránu.“ Hagridovi tekly slzy, které se už nesnažil zadržovat.
„A Teddy?“ zeptala se s úzkostí v hlase McGonagallová.
„Ten je určitě vevnitř, vůbec sem ho neviděl.“
Minerva mezitím došla k Teddyho úkrytu.
„Revelio!“ dotkla se hůlkou dveří, které vypadaly nedotčeně. Objevila se na nich zlatavá pavučina spojující rámy. Byla však roztrhaná tak, že všem bylo na první pohled zřejmé, že dveře byly v noci otevřeny.
„Rubeusi, byl jsi v noci Teddyho zkontrolovat?“
Než odpověděl, hlasitě se vysmrkal. „Ne, nebyl, paní ředitelko, fakt nevím jak-“ zmlknul, když zaznamenal, že mu Snape ukazuje, aby byl potichu.
McGonagallová se pokusila dveře otevřít. Byly stále ještě zavřené na petlici. Zabouchala na ně. Zevnitř uslyšeli nezřetelné zvuky a po chvíli se objevil rozcuchaný Teddy, který vypadal velmi unaveně. Poppy se k němu vrhla.
„Jste v pořádku, pane Lupine?“
„Hm,“ kývnul Teddy neochotně hlavou.
Snape počkal, než jej Poppy vyšetří, a prozkoumával mezitím pozorně vnitřek srubu. Nezaznamenal žádné škrábance ani jiné stopy, které by nasvědčovaly tomu, že uvnitř byl vlkodlak. To ale nemuselo nic znamenat, pokud by Teddy včas odešel ven.
„Pane Lupine,“ podíval se vyčkávavě na Teddyho, „opustil jste dnes v noci tento srub?“
Teddy pomalu polkl a nervózně se podíval na tváře svých učitelů. Po chvíli váhavě zavrtěl hlavou.
Snapeův výraz ztvrdl.
Dřív než mohl promluvit, jej však předešla Minerva: „Pane Lupine, umístila jsem na dveře srubu pečetící kouzlo. Můžete nám vysvětlit, jak mohlo dojít k jeho porušení?“
„To jste mi neřekli,“ odpověděl Teddy tiše, přesto však nedokázal skrýt naštvání.
„Neřekli, pane Lupine,“ odpověděl Snape suše. „Kde jste byl?“
„Paní ředitelko, to se určitě vysvětlí!“ vložil se do hovoru Hagrid. „Rozhodně jsem ho neviděl vycházet ven! Teddy byl asi jen vystrašený, když Puppy-“ Hagridovy se začaly po tvářích zase koulet slzy.
„Mlčte, Hagride,“ utnul jej Snape. „Chci to slyšet od něj.“
„Já… uslyšel jsem v noci toho vlkodlaka a taky Puppyho a pak kňučení a pak Hagrida… Pak bylo ticho a já jsem se lekl, že se Hagridovi něco stalo, tak jsem se tam šel podívat.“ Díval se po dospělých s prosbou v očích, potom vzdorně doplnil: „Vy mi ale stejně nevěříte! Myslíte si, že jsem to já!“ zaleskly se mu v očích slzy vzdoru a zoufalství.
„Neřekla jsem, že vám nevěřím, pane Lupine,“ stiskla přísně rty profesorka McGonagallová, zatímco Snape si ho jen beze slova přísně měřil. Battley mlčel a prohlížel si stopy v okolí hájenky.
„Teddy to určitě nebyl, paní ředitelko,“ prohlásil Hagrid a chytil Teddyho kolem ramen.
„Zkontroloval jste snad úkryt, Hagride? Víte s naprostou jistotou, že by byl pan Lupin uvnitř, když tu byl ten vlkodlak?“ zeptal se ostře Snape a nespustil přitom oči z Teddyho.
„Samozřejmě, že ne! Na to nebyl čas, dyť se tam ti psi rvali jako dva kentauři! Ale předtím jsem srub sledoval! Teddy ven nevyšel!“
„Po celou dobu? Ani na chvíli jste neodešel?“
„No, na chvíli asi jo, třeba když jsem potřeboval…“ Hagrid se rozhlížel bezmocně po ostatních. „Heleďte, vím, jak to vypadá, ale ten kluk může mít pravdu!“
„Může,“ souhlasil suše Snape.
„Ten vlkodlak přišel tam odtamtud,“ zavolal je Burton Battley z místa, kde zkoumal stopy nočního boje a ukazoval opačným směrem, než byl Teddyho srub.
„To nemusí nic znamenat,“ stiskl Snape rty.
„Já jsem to fakt nebyl!“ vykřikl Teddy zoufale. „Proč mi nevěříte!“
„Proč vám nevěřím, pane Lupine?“ zvedl Snape obočí. „Že by proto, že jste se nás pokusil obelhat?“
„Já jsem se bál, když mi paní ředitelka říkala, že tu musím zůstat,“ bránil se hlasitě Teddy.
„Nekřičte na mě, pane Lupine,“ přiblížil se k němu Snape a upřeně se mu zadíval do očí. „Rozhodně zde budete i příští úplněk.“
„Já jsem to nebyl,“ opakoval znovu zoufale chlapec. „Měli byste najít toho pravého.“
„Pane Lupine, neříkáme, že jste to byl, ale v zájmu bezpečnosti… Profesor Snape má pravdu. Budete zde muset zůstat i příští měsíc. V každém případě se však na vás zlobím, že jste opustil srub. Mohlo se vám cokoli stát, pokud tedy… Už to neopakujte. Poppy, byla bys tak laskavá a odvedla pana Lupina na ošetřovnu?“
„Jistě, Minervo,“ přikývla lékouzelnice a zamířila s Teddym k hradu.
„Já jsem se fakt s Puppym vrátil až k ránu. A předtím nešel ven. To bych si fakt musel všimnout. Teddy má určitě pravdu,“ díval se Hagrid úpěnlivě na McGonagallovou.
„Jistěže může mít pravdu, Rubeusi,“ odpověděla mu Minerva a vydala se spolu s ostatními k Chroptící chýši.
Když k ní došli, byla zavřená a bez známek života. Battley pozorně začal zkoumat okolí chýše.
„Jsou tu stopy. Někdo z nich vyšel v noci ven,“ poznamenal tiše.
Minerva mezitím zkontrolovala pečetící kouzlo na dveřích.
„Je porušené. Nemusel to být Teddy Lupin, Severusi.“
„Nikdy jsem neřekl, že to musí být on,“ zavrčel Snape a zabušil na dveře domu.
Po chvíli se dveře otevřely a objevil se v nich Kenley Selwyn. Opřel se ležérně o rám.
„Dobré ráno všem,“ řekl protáhle a usmál se. Vyčerpaný výraz však zakrýt nedokázal. „Můžeme se už vrátit do hradu?“
„Vraťte se dovnitř, Selwyne. Chci mluvit se všemi,“ odpověděl ostře Snape. „Minervo, Burtone, raději bych to s nimi vyřídil sám.“
„Jestli souhlasíš, Minervo, porozhlídnu se po okolí,“ obrátil se Battley na profesorku McGonagallovou.
Ta přikývla. „Zkontroluji ještě druhý východ u vrby, i když je to zřejmě zbytečné.“ Vydala se pomalu ke hradu.
Snape následoval Selwyna do Chroptící chýše. Na toto místo neměl dobré vzpomínky. Dvakrát zde málem přišel o život. Vnitřek Chroptící chýše však téměř nebyl k poznání, Minervě se za vydatné pomoci Smečky podařilo upravit ji tak, že téměř připomínala útulný domov. Alespoň zevnitř.
Vlkodlaci, kteří v noci prodělali bolestivou proměnu, byli bledí a unavení. Většinou teprve vstávali, zamlklí a nevrlí.
„Selwyne, zavolejte prosím i dívky,“ obrátil se na mladíka a ten se vydal po úzkém žebříku do horního patra. Na nízkých kavalcích si mezitím chlapci sedali. Snape otevřel okno, v místnosti bylo téměř nedýchatelno.
„Nepočkalo by to na později, pane profesore?“ zeptal se nakrátko ostříhaný hnědovlasý mladík v nebelvírských barvách.
„Nikoli, pane Jonesi.“
„Že se namáháš, Conane,“ tiše mu pošeptal jeho spolužák, který si unaveně sedal vedle něj. „On si snad myslí, že jsme se tu v noci úžasně bavili.“
„Nebuďte drzý, Woode! Strhávám pět bodů Nebelvíru. A to, kdo a jak se bavil, právě hodlám zjistit,“ zareagoval ostře Snape.
Phenan Wood neodpověděl, jen unaveně opřel hlavu o zeď a zavřel oči.
Dívky pomalu lezly dolů. Snape s rukama založenýma na prsou pozoroval, jak se usazují na nízkých lůžkách z kožešin kolem stěn. Nikdo nechyběl.
„Čemu jste nerozuměli, když jsem vám včera večer zdůrazňoval, že nikdo v noci neopustí tento dům?“ zeptal se bez úvodu chladně a přísně a pohledem pomalu přejížděl po studentech.
Studenti mlčeli, většina se tvářila mírně znechuceně.
„Proto nás budíte ještě skoro za tmy, když jsme konečně mohli usnout?“ zeptala se tiše světlovlasá studentka ze Zmijozelu.
„Nedělal bych to, kdyby to nebylo nutné, slečno Gampová,“ odpověděl klidně Snape. „Kdo z vás byl v noci venku?“
Vlkodlaci mlčeli.
„Nemyslím si, že byste si mohli nevšimnout toho, když někdo z vás opouštěl tyto prostory. Zas tak velké to tu není.“
Studenti se mu jen s unavenými nebo vyloženě nepřátelskými výrazy vyhýbali pohledem.
„Pokud mi to nehodláte říct, budete se muset i nadále podrobovat zpřísněným bezpečnostním opatřením,“ přelétl je pohledem.
„Nikdo z nás to nebyl. Proč si to vlastně myslíte?“ odvážila se nakonec promluvit snědá dívka z Mrzimoru.
„Nemyslím. Vím to, slečno Bukhariová.“
„Jak?“ zeptal se zmijozelský student s poněkud vychytralým výrazem.
„Nepřijdete na to, pane Burke?
„Víte jen to, že někdo šel ven. Nevíte ale, kdo to byl a co tam dělal. Dal jste na dveře pečetící kouzlo,“ konstatovala hnědovlasá Havraspárka, která seděla na nízkém kavalci, hlavu opřenou o dřevěnou stěnu chýše, aniž by přitom otevřela oči.
„Samozřejmě, slečno Lebovitzová. Důrazně vám tedy doporučuji, abyste si vzpomněli, kdo byl v noci pryč.“ Snape zamířil ke dveřím. Pak se ještě otočil: „Postupně se přesuňte do hradu. Můžete zůstat samozřejmě i zde. Potřebuje někdo zavolat madam Pomfreyovou?“
Odpovědí mu bylo opět jen nepřátelské ticho.
„Slečno Blishwicková?“
„Myslím, že jsme všichni v pořádku. Alespoň v mezích možností,“ odpověděla zmijozelská prefektka a poprvé od doby, co ji znal, Snapeovi její hlas připadal nepřátelský.
…
V neděli odpoledne James, Vicky a Joshua navštívili jako obvykle Hagrida. Chyběl jen Teddy, kterého nechtěla madam Pomfreyová pustit z ošetřovny, přestože tvrdil, že mu nic není. Hagrid jim nachystal čaj a griliážové hrudky kamenné konzistence. V hájence panovalo tísnivé ticho. Joshua zkoumal, jestli hrudky v čaji nezměknou – přes nepoživatelnou konzistenci totiž docela příjemně voněly a Joshua měl pocit, že by mohly být docela dobré, kdyby vyřešil, jak je do sebe dostat. Když však hrudku po několika minutách vytáhl z čaje a pokusil se do ní kousnout, byla stále stejně tvrdá.
„Děcka, tak sem si myslel, že bysme mohli pohřbít Puppyho společně,“ vysmrkal se hlasitě Hagrid.
„Samozřejmě, Hagride,“ odpověděla způsobně Vicky. „Proto jsme přišli. Teddy nám to řekl.“
„Já mu věřím, Vicky. Myslím, že on to být nemoh. Vlkodlak přišel z druhý strany.“
„A proč jsi jim to neřekl?“ zeptal se James zamračeně. „Oni mu nevěří.“
„Snažil sem se,“ zabručel Hagrid. „Ale šak se mu tedy nic tak hroznýho neděje. Viděli jste jeho chatu?“
„Vždyť jsi nám ji ukazoval minulou neděli,“ odpověděl Joshua.
„Jo, máš pravdu. Aspoň víte, že to tam má hezký.“
„Jenže tam musí být sám. V noci,“ zamračila se Vicky.
„Hagride, ale… Jsi si jistý, že to nemohl být on? Hlídal jsi tu jeho chatu, jestli třeba nevyšel?“ zeptal se váhavě Joshua a zaznamenal okamžitě nesouhlasné pohledy obou svých kamarádů.
„Jo, díval sem se na ni. Teda možná ne úplně pořád… Párkrát sem se tam ale podívat byl. A jsem hned vedle. Určitě bych slyšel, kdyby šel ven. A i profesor Battley říkal, že vlkodlak přišel z druhý strany. A pak mi ještě říkal, že venku byl i někdo z těch… to jsem asi neměl říkat,“ zarazil se Hagrid.
„Vždyť my víme, že jsou tady další vlkodlaci. Někdo z nich byl tedy venku? Tak to je tedy jasné, že to Teddy nebyl,“ uzavřela Vicky rezolutně.
„Samozřejmě,“ spokojeně konstatoval James. „Nikdy jsme o tom nepochybovali.“
Chvíli všichni mlčeli, tichem znělo jen tiché cinkání lžičkou, kterou si Vicky míchala čaj. Joshua přemýšlel, jestli to přeci jen nemůže být Teddy. Jak si můžou být tak jistí?
„Hagride, proč se schází lidi v našem domě?“ změnil téma rozhovoru James.
„Jací lidi? V jakým domě? A jak to můžeš vědět?“
„Tátův londýnský dům. Albus psal, že tam bylo minulý týden nějaké shromáždění. Co se děje?“
„Hele, tobě ani Albusovi není nic do toho, kdo se schází ve štábu na Grimmauldově náměstí. Pokud byste to měli vědět, tak vám to rodiče řeknou.“
„Harry vždycky říkal, že tu adresu nesmíme říkat,“ poznamenal nesouhlasně Joshua.
„Jo, tak to bude mít určitě pravdu. Tak ji neříkejte.“
„Co je to za štáb, Hagride?“ rozhodl se pominout skutečnost, že adresu téměř řekl Hagrid, a ne nikdo z nich.
„Do toho vám nic není. Jestli paní ředitelka považovala za nutné obnovit Fé-“ Hagrid se zarazil. „Helejte, ze mě to nevytáhnete. A navíc vůbec nic nevím.“
„Paní ředitelka obnovila Fénixův řád, Hagride?“ zeptal se ohromeně Joshua. „Proč?“
„Kdybyste to měli vědět, tak by vám to řekli. Tak půjdete mi pomoct s Puppym nebo ne?“ utnul Hagrid diskusi.
……………………..
Ministerstvo čar a kouzel; 25. října 2010
Hermiona seděla ve své kanceláři na ministerstvu a snažila se soustředit na spis, který měla rozložený před sebou. Psala obžalobu pro porušení zákona o utajování – nějací mladíci v podroušeném stavu se chtěli předvést před mudlovskými dívkami. Nepříjemné na tom však bylo, že se poté sami rozhodli dívkám vymazat vzpomínky a jedna z nich skončila s vážným poškozením paměti v nemocnici svatého Munga. Když se zjistilo, že ani tam jí nedokážou pomoci, byla s vhodným krycím příběhem přemístěna do mudlovského ošetřovatelského ústavu. Viděla tam sice řadu polehčujících okolností, mladíci byli sotva dospělí, ale ty nechá obhajobě. Té dívce zničili život, říkala si, když obžalobu uzavírala s návrhem na nepodmíněný trest v Azkabanu. Váhala pouze nad jeho výší. Na chvíli se zarazila. Není moc přísná? Nešlo o úmyslné poškození paměti, úmysl zde sice byl, ale jen pokud jde o nepříliš závažné porušení utajování. Za to by se do Azkabanu nedostali. A poškodit nikoho nechtěli. Jsou ještě mladí a v mládí leckdo udělá chybu…
Vzpomněla si na Snapea. O tom, co dělal za první i druhé války, měla díky své práci dost slušný přehled. Nejspíše větší, než kdokoli další z Fénixova řádu, a rozhodně větší, než by Snapeovi samotnému bylo milé, vlastně větší, než bylo milé jí samotné. Přesto jej však ve svých očích dokázala omluvit. Proč jeho ano a ty mladíky ne? Je možné, že jej opravdu miluje, jak říkala Lenka? Dotkla se rukou prstenu, který nosila schovaný pod blůzkou na řetízku. Cítila ho při každém pohybu a dokonce, i když seděla bez hnutí. Zvykla si jej nosit stále, připadala si s ním klidnější, bezpečnější, méně sama. Ten dotyk ji uklidnil.
Kdy ho znovu uvidí? Lenka říkala, že on ji také miluje… Chápala, že s ní nehovořil a ani se na ni před lidmi nedíval. Ale proč jí vůbec nenapíše? Proč se s ní nechce sejít jindy, jen ve dvou? Vždyť má právo s ním mluvit, má právo vědět to, co on! Měla by ho kontaktovat sama? Nebo když ho bude chtít vidět, bude muset přesvědčit Harryho, aby svolal Fénixův řád? Ne, Lenka vždy byla trochu bláznivá, nesmí ji brát vážně. Nemiluje ji, on nedokáže milovat. Dříve snad dokázal, to věděla od Harryho, ale teď už ne.
Namočila brk do inkoustu a přepsala návrh trestu na podmíněný. Každý si zaslouží druhou šanci. Postará se však, aby postižené dívce museli platit rentu.
Do dveří kanceláře strčila hlavu její asistentka Mafalda Hopkirková. „Slečno Hermiono, chtěla by s vámi mluvit nějaká slečna. Můžete ji přijmout?“
„Jaká slečna, Mafaldo? Chce podat nějaké oznámení nebo stížnost?“
„Nechtěla říct, o co se jedná. Že to řekne přímo vám. Můžu ji pustit dál? Jmenuje se Carys Hornbyová.“
„Neznám. Pošlete ji dál,“ povzdychla si Hermiona. „Tenhle spis můžete připravit pro Starostolec. Velký senát,“ podávala jí složku, kterou právě dokončila.
Za chvíli do dveří vkročila pohledná dívka s dlouhými vlasy medové barvy. Na první pohled vypadala poněkud naivně, když si ji však Hermiona blíže prohlédla, měla dojem, že svou naivitu do značné míry jen hraje. Její pohled byl bystrý, pohyby sebevědomé. Byla jí povědomá, nedokázala si však vybavit, kde ji viděla. Vstala a šla ji zdvořile přivítat.
„Čím vám mohu pomoci, slečno Hornbyová?“ podala jí ruku.
Dívka ruku mlčky přijala a Hermionu překvapilo, jak byl její stisk pevný.
„Jsem Carys.“
„Těší mě, Carys,“ odpověděla Hermiona profesionálně laskavým tónem. „Posaďte se, prosím, a popište, co máte za problém.“ Znovu si sedla za stůl, připravila pergamen a brk a čekala.
„Přišla jsem v soukromé záležitosti, slečno Grangerová. Pero potřebovat nebudete,“ odpověděla návštěvnice.
„Dobře,“ odložila Hermiona pero a vyčkávavě se na dívku zadívala.
„Přišla jsem kvůli Ronovi,“ začala tiše.
Hermiona stiskla rty. „Nevím, co ode mě chcete. Pana Weasleyho jsem neviděla už velmi dlouho. Jestli jste od novin-“
„Ne. Jsem jeho přítelkyně.“
„Tak to vám gratuluji. A jemu také,“ odpověděla Hermiona a snažila se, aby to neznělo příliš ironicky. Věděla, že přítelkyň měl Ron celou řadu a většinou i více najednou. „Ale proč jste přišla za mnou? Já nejsem jeho příbuzná ani opatrovnice. A nejspíš už ani jeho kamarádka. Nemáme spolu nic společného.“
„Tak proč mu to neřeknete? Proč mu neřeknete, že o něj nestojíte? On… on je teď jako vyměněný. Myslela jsem, že mě miluje, dokonce začal mluvit i o dětech a tak… A teď je zase jak cizí.“
„A co s tím mám já společného?“ zeptala se Hermiona tvrdě. „Proč myslíte, že je to kvůli mně?“
„Proč?“ Carys se nevesele zasmála. „Protože má v šuplíku u postele vaši fotku? Nebo protože ze spaní šeptá vaše jméno? Protože zlostně spálil všechny ty články, které o vás vycházejí? Nechte ho být, nebo si ho vezměte. Netrapte ho.“
„Já ho netrápím,“ bránila se Hermiona. „Vlastně ho téměř nevídám. Nemám v úmyslu si ho vzít už více než deset let. Netýká se mě to. Pokud vás trápí, se mnou to nesouvisí.“
„Tak mu to řekněte!“
„Řekla jsem mu to,“ sevřela Hermiona rty.
„Řekněte mu to znova a znova, ať to pochopí! On pořád doufá. Mělo mi to být jasné hned, už tehdy, co za vámi vyběhl, když jsme slavili vítězství-“
Hermiona se na ni nesouhlasně podívala. „Takže to jste byla vy, jedna z těch dvou… Nechápu, co chcete po mně, když vám nevadilo dělit se o klín muže s jinou.“
„To není vaše věc. S tím jsem si poradila. S ostatními si poradit dokážu. Ale bojovat se vzpomínkou… To neumím.“
Hermiona zamyšleně mlčela. Vlastně na tom byly stejně. S živou by bojovat dokázala. S mrtvou ne. Se vzpomínkou ne.
„Máte pravdu, Carys,“ řekla nakonec tiše, „se vzpomínkou se bojovat nedá. Ale pochopte, ta vzpomínka už dávno nejsem já.“ Sevřela rty a chvíli se dívala stranou. Pak se obrátila ke Carys a přikývla. „Dobře. Pokusím se s ním promluvit.“
………………..
Bradavice; 26. října 2010
V úterý večer pokračoval Snape ve své pravidelné výuce Joshuy. Byla to teprve jejich desátá hodina a Snape nechtěl intenzitu výuky zvyšovat. I tak byly dvě hodiny týdně přespříliš náročné pro dítě Joshuova věku. Uzavřít svou mysl, odolat mentálnímu útoku – to nezvládali ani mnozí dospělí kouzelníci a Snape si uvědomoval, že to, co po synovi chce, jej musí vyčerpávat. To nebyl samozřejmě důvod pro to, aby mu to řekl či aby ve výcviku polevil.
Joshua už zvládal odolat neverbálnímu příkazu, aby vstal ze židle. Dělal velmi slušné pokroky, poprvé se mu to podařilo již při třetí hodině, nyní to již zvládal bez problémů a vždy. O něco těžší bylo provést to naopak – udělat aktivně něco, co mu mentálně zabraňoval dělat. Vstát ze židle a dojít ke křeslu dokázal poměrně brzy; teď mu to však ztížil – chtěl, aby zvládl komplexní činnost, při které musí zapojit všechny své schopnosti. To bylo nesmírně obtížné a Snape věděl, že by to i z dospělých kouzelníků zvládli jen ti nejlepší.
„Zkuste to ještě jednou, Joshuo. Vstát a dojít tam se vám už podařilo bez problémů. Dokážete to.“ Namířil na něj hůlku a soustředil se na neverbální příkaz.
Joshua námahou v tváři zbrunátněl, pak těžce, jako by jej do křesla tlačila neviditelná síla, vstal a udělal několik kroků. Přitom bylo vidět, jak jej to stále táhne ke křeslu. Vytrval však, došel k židli a zprudka na ni usedl. S úsilím ji přitáhl ke stolu, vzal pero a otevřel knihu před sebou. Začal opisovat na připravený pergamen náhodně vybranou větu z knihy.
Položil pero, opřel se o opěradlo židle a chvíli unaveně oddychoval, než Snapeovi podal kus pergamenu s kostrbatě napsaným krátkým textem. Vítězoslavně se usmál. „Dokázal jsem to!“
„Ano, Joshuo. Dobrá práce,“ ocenil jej Snape. „Napijte se,“ nalil mu šálek čaje a hodně jej osladil. Na podšálek přidal čokoládový muffin. Joshua se do něj hladově pustil.
Snape jej chvíli mlčky pozoroval. Jeho syn jej nepřestával fascinovat. Choval se jako zcela normální chlapec, byl však nejen magicky nadprůměrný, ale i velmi chytrý. Snažil se však nestavět to příliš na odiv, pokud nebyl vyzván. Tím se zásadně odlišoval od své matky, připomínal mu spíše jeho samého, když byl studentem. Také se nikdy nehlásil, čekal, až jej vyvolají. Když se tak stalo, vždy odpověď znal. A to, co dokázal v jejich mimořádných hodinách, bylo nesmírně zajímavé. Joshuova vůle odolávat mentálním útokům byla nadprůměrná.
„Joshuo, příště se pokusíme o Impérius. Nastudujte si o něm co nejvíce.“ Vzal kousek pergamenu a něco na něj napsal. „Tady máte povolení pro madam Pinceovou.“
Joshua si od něj lístek překvapeně vzal. „Já budu moci k zakázaným knihám?“
„Ano. Povoluji vám přístup do oddělení s omezeným přístupem. Ale pouze pokud jde o studium kletby Impérius. Nic jiného prozatím studovat nebudete. Slibujete?“
„Ano, pane. Slibuji,“ odpověděl vážně Joshua. „Pane?“ pokračoval po krátkém zaváhání. „Ta bytost, tehdy… Když se tohle všechno naučím, nebude mě už moci ovládnout?“
„Na to neumím odpovědět. Nevím, co to bylo za bytost. Učím vás však pěstovat si vůli, schopnost odolávat ovládacím kouzlům. Až zvládnete Impérius, budeme pokračovat dál. Máte potenciál zvládnout i náročné umění nitrobrany. Mohu vás samozřejmě naučit jen tomu, co sám umím. Měl byste pak zvládnout odolat čemukoli, co se bude snažit proniknout do vaší mysli.
Avšak jen tehdy, pokud sám budete chtít, Joshuo,“ dodal po krátké odmlce. „Před sebou samým vás ochránit nedokážu. To můžete jen vy.“
772 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...