Put me out of my misery
Put me out of my
Put me out of my fucking misery
LINKIN PARK
Když došel až těsně ke dveřím, za kterými, jak mu bylo dole na vrátnici řečeno, se nacházel společný pokoj Darie a Maileen, zaslechl tlumený hlas. Chvíli zůstal stát. Sice ničemu nerozuměl, dveře kupodivu dobře těsnily, ale zdálo se mu divné, že stále slyší mluvit jen Maileen. Přece tam nediskutuje sama se sebou?
Krátce zaklepal, hlas umlkl. Ozvaly se tlumené kroky a pak se dveře opatrně otevřely.
„Ach, to jsi ty,“ uvítala ho příjemná brunetka nezvykle sklesle. „Pojď dál.“
Vešel tedy dovnitř. Daria, která seděla se zkříženýma nohama na jedné z postelí, ani nevzhlédla.
„Celý den s ní není rozumná řeč,“ posteskla si Maileen. „Pořád tu jen vysedává.“
Přeletěla pohledem z jednoho na druhého.
„Já vás tu nechám,“ rozhodla se rázně.
Popadla z nočního stolku tabulku čokolády a zamířila ke dveřím.
„Třeba budeš mít víc štěstí,“ zamumlala, když kolem něj procházela a zavřela za sebou.
„Ahoj,“ pronesl Alex tiše a posadil se k Darie na pelest.
„Nazdar,“ zahučela nevrle, aniž se na něj podívala.
„Je mi to líto, Dario,“ řekl vážně.
„Fakt?“ protáhla nevěřícně. „Ty z toho nemáš radost?“
Zamračil se.
„Co si to o mě myslíš?“ otázal se dost dotčeně.
Konečně se k němu otočila. Upřeně na ni hleděl.
„Mám z toho všeho, co se stalo, sice různé pocity, ale rozhodně necítím z neštěstí jiného nějakou radost!“ prohlásil naštvaně.
Nějakou dobu zaraženě mlčela.
„Věřím ti,“ pronesla nakonec. „A omlouvám se.“
„Omluva přijata,“ pokývl stále zamračeně hlavou. „A teď… To mi chceš říct, že tady opravdu celý den sedíš zavřená?“
Odvrátila se.
„Dario,“ vztáhl ruku a nesmlouvavě si otočil její tvář k sobě. „Nemůžeš udělat nic s tím, co se s Angelou stalo.“
„To je právě to, co mě nejvíc štve,“ vydechla skoro se slzami v očích.
Krátce si ji k sobě přivinul. Vděčně se mu stulila do náruče.
„Nechceš někam zajít?“ navrhl váhavě. „Je pátek večer… Můžeme se trochu odreagovat. Mě by to taky jen prospělo…“
Vzhlédla k němu s jemným úsměvem, který u ní tak rád viděl.
„Tak jo,“ souhlasila tiše. „Jen musíme předtím najít Maileen, ať tu pak nevyšiluje.“
Pomohl jí vstát, pak už si jen vzala ze skříně kabát a ruku v ruce vyšli na chodbu.
***
Harry se ráno probudil s pocitem, že by nejraději proležel celý den. Samantha právě roztahovala závěsy, aby pustila dovnitř něco z jásavého jarního rána.
„Kolik je hodin?“ otázal se ospale.
„Půl deváté,“ odvětila tiše.
Včera šli do postele v poněkud ponuré atmosféře, ale Harry se necítil na to, aby to hned po ránu žehlil. Otočil se na druhý bok a zase zavřel oči.
Cítil, že se na něj Sam dívá, ale nic neřekla. Pak vrzly dveře skříně, jak si nejspíš brala župan a odešla. S povzdechem se převrátil na záda a zíral do stropu.
Naposledy, kdy mu připadalo ráno tak mizerné, bylo tehdy, když věřil, že je Angela mrtvá. A teď – v momentě, když už se s tím začínal srovnávat – se znovu objevila. Živá. Jenže neměl ani chvilku na to, aby se z toho radoval. Příjemné pocity okamžitě přebil vztek nad její naivitou i nad svou vlastní bezmocí.
Bezradně si přejel tvář oběma rukama.
Jenže kvůli tomu jsi nemusel být sprostý na Sam, ozval se tichý, ale protivný a vlezlý hlásek v hlavě. Jen se jí snažila pomoci. Na rozdíl od tebe.
Prudce se posadil.
Moc se neškleb. Je to pravda.
„Zavři hubu,“ procedil Harry mezi zuby, vstal, popadl ze skříně ručník a zamířil raději do koupelny.
Později u snídaně panovalo dusné a napjaté ticho. Porušovalo ho jen cinkání vidliček a lžiček. A pak, bylo už po deváté, se ozval zvuk, jako když někdo vyrazí dveře z pantů. Napjatý Harry vyskočil na nohy, hůlku v ruce, rovněž Sam se obrátila ke dveřím.
„Lidi! Kde jste!?“ rozeřval se příchozí na celý dům. „Mám novinu! Tomu neuvěříte!“
Harry i Sam si oddychli. Kdo jiný by sem mohl takhle vtrhnout?
„Jsme tady dole, ty uřvanče!“ vyštěkl Harry nahoru do schodů.
Reakcí na to byl dupot po schodech. Ve dvou vteřinách se Ron Weasley s rozježenými vlasy a v košili zapnuté nakřivo vevalil do kuchyně jako velká voda a opřel se o stůl způsobem, který překotil oba hrnky.
„Co se pro Merlina stalo?“ dostala ze sebe Samantha a spěšně odklízela ostatní nádobí z jeho dosahu.
„Mluvil jsem s taťkou! Prasklo to! Ministerstvo se to snažilo ututlat ale zbytečně!“ chrlil Ron. „Už připravujou spešl vydání ve Věštci! Maj tam dobrý blázinec! Jsou z toho prý úplně na větvi!“
Harry už toho měl dost. Potlačil nutkání vrazit příteli pár facek, aby přestal tak řvát a popadl ho za ramena.
„Ale co prasklo?!“ zeptal se naléhavě v pauze, když se zrzek nadechoval.
„Že Blacková a Malfoy utekli z Albaranu!“ vyrazil ze sebe Ron.
Harry ztuhl jako vražený do země.
„Cože…?“ vydechla Samantha. „Kdy? Jak?“
„Podrobnosti tají, jak můžou, ale o tom útěku se to provalilo. Nejspíš někdo ze stráží mluvil. Prý jim pláchli už včera navečer,“ Ron znaveně dosedl na volnou židli po Harrym. „Taťka mi hned nakázal, ať vám o tom jdu taky říct. Věděl, že tě to vzalo. To je zprávička po ránu, co, Harry?“ otočil se na stojícího kamaráda.
Harry civěl do zdi.
„Harry?“ oslovil ho znovu Ron.
Samantha vstala a položila mu ruku na rameno: „Harry…“
Podíval se na ni.
„Copak z toho nemáš radost?“
Nekonečně dlouhou dobu mlčel, pak se obrátil zpět k udivenému Ronovi.
„Říkáš, že jen tak včera utekli z toho super extra zabezpečeného a utajeného vězeňského zařízení?“ pronesl chraplavě.
Weasley otevíral pusu, že něco řekne, ale nic mu z nich nevyšlo.
„Víš o tom něco bližšího, Rone?“ zeptala se Samantha tiše, které to nejspíš taky došlo.
„Noo,“ protáhl zrzek zmateně. „Prý u toho taky zaklepalo bačkorama pár strážných, ale jinak nic moc. V novinách možná bude víc.“
„Viděli jsme ty materiály oba, Sam,“ pronesl Harry hluše. „Jestli utekla a dokonce i s Malfoyem, nechci vědět, jakou cenu za to musela zaplatit.“
***
To sobotní ráno bylo nádherné. Jaro se dubnu mohlo ukázat v plné síle. Všude voněly květy, obsypané rosou a ptáci se předháněli, který z nich bude cvrlikat hlasitěji.
A Angelu už z toho bolela hlava. Jedním mávnutím prudce zavřela okno nad kuchyňskou linkou, kterým dovnitř do té chvíle vanul svěží vzduch, a druhým zatáhla závěsy. Netrpělivě si zastrčila za ucho neposlušný pramen vlasů, a až pak pokračovala v přípravě posilujícího lektvaru.
Pak ho malou část odlila do nízké sklenice, kterou položila na tác vedle trochy míchaných vajec s osmaženou cibulkou. Vzala ho do rukou a vyšla z útulně zařízené kuchyňky do dřevem obložené předsíně, pak po úzkém schodišti nahoru do patra. Z chodbičky vyzdobené kreslenými obrázky lesních zákoutí vedly troje dveře.
Pomalu si otevřela ty prostřední, přičemž jí tác balancoval jen na jedné ruce.
„Tak už jsem zpátky,“ pronesla tiše a zase za sebou zavřela.
Závěsy na malém okně nebyly zataženy úplně a sluníčko tak úspěšně osvětlovalo jedinou postel, úzký stůl s židlí a prádelník. Položila tácek na noční stolek a sedla si na pelest.
„Nejdřív ti dám zase napít, dobře?“
Vzala do rukou sklenici.
„Uděláš mi tím radost,“ přemlouvala mlčící postavu sedící na lůžku.
Přidržela mu sklenici u úst. K její úlevě něco spolkl. Utřela mu bradu ubrouskem a položila si na klín talíř se snídaní. Od lžíce se odtahoval.
„No, tak, Draco, musíš přece něco jíst,“ naléhala.
Po neustávajícím přemlouvání do něj něco dostala, ale bylo toho žalostně málo. Poraženecky vrátila talíř na tác a vzala ho za ruku. Stejně jako předtím stále jen hleděl někam do prázdna.
„Draco…“ vyrazila ze sebe. Uvědomila si, že to zní plačtivě a zmlkla.
Copak to bylo všechno zbytečné?
………
Místo, kam se mohli bezpečně ukrýt po útěku, měla připraveno předem. Za značný obnos koupily ještě spolu s Narcissou malou chatu hluboko v lesích blízko hranice s Walesem. V okruhu jedné míle tu teď na jaře nebyla živá duše, stálo tu jen pár opuštěných letních bytů. Nejbližší městečko, kde se dalo něco koupit a ze kterého byla do osady navedená kanalizace a elektřina, bylo vzdálené půl hodiny rychlého letu na koštěti.
Chalupa byla postavena na prosluněné mýtině u potoka, krytá kvetoucími keři a vzrostlými stromky. Jediným hlasitým zvukem tu byl zpěv ptáků. Prostě místo, kde dávají lišky dobrou noc.
Přemístila se po útěku přímo tam.
Nejprve Draca omyla a pečlivě ošetřila a snažila se přitom na nic nemyslet. Ani na zpola zahojené, i čerstvé rány na jeho hubeném těle, ani na jeho apatii ke všemu, co se s ním dělo. Uložila ho do postele, pro jistotu uspala kouzlem a sešla dolů do největší místnosti v chatě – obývacího pokoje s krbem a pohodlnou sedací soupravou v tmavých barvách.
Venku už se mezitím setmělo. Vyhlédla ven. Všude kolem byla jen tma a ticho.
Posadila se do malého křesílka a potlačila temné nutkání jít si to vyřídit jak s Meroghem, tak ještě jednou s těmi parchanty v Albaranu. S tím, co teď dokázala, by to nebyl zase takový problém a navíc měla ještě pár hodin k dobru.
Pak si ale vzpomněla na Draca, kterého teď měla tady – v bezpečí a musela ho hlídat a starat se o něj. Stejně už si dost zahrávala. Čeho je moc, toho je příliš. Zavřela pevně oči.
Už jsi skončila? otázal se ten hluboký hlas, který rozechvíval kosti.
Ano, odpověděla klidně.
Tak brzy? protáhl.
Mlčela.
No, jak myslíš…
Zmocnil se jí ohavný pocit, že se z ní něco snaží prodrat ven, škrábe se to, hryže, ale nebolí… Dostala závrať, v mysli se jí zatmělo a pak to náhle přešlo. Otevřela oči.
Seděl v křesílku přímo naproti ní, v té své samolibé podobě děsivého manekýna, pohupoval levou nohou, kterou měl přehozenou přes koleno a už bez úsměvu na ni upřeně hleděl.
V místnosti se citelně ochladilo.
„Jak šlechetné,“ pronesl ve chvíli, kdy už se úplně vzpamatovala. „To pro tebe ta troska nahoře tak moc znamená?“
Zaťala zuby.
„Nedívej se tak na mě, kočko, jen mě to zajímalo,“ zvrátil hlavu dozadu. „Já ty lidi v životě nepochopím,“ zamumlal si spíš pro sebe. Pak se rychle podíval znovu na ni. „No? Spokojená?“
Mysl měla zavalenou obrazy všech, které v Albaranu zabila, kterým nějak ublížila, Narcissin vyděšený pohled i její smrt a nevzmohla se ani na odpověď.
Až teď se odporně usmál: „Když se pouštíš do něčeho takového, tak musíš se ztrátami počítat, kočko.“
„Vyber si odměnu a zmiz,“ procedila mezi zuby vztekle. Přestávala se ovládat.
„Ale, ale, ale,“ zamlaskal nespokojeně. „Tak zbytečně hrubá… Ale když chceš…“
Ještě upírala pohled do prázdného křesla a on už jí dýchal zezadu na krk. Ovládla se jen natolik, aby sebou netrhla.
„Víš, úplně na začátku jsem uvažoval o tvých očích, kočko,“ pronesl hlasem, při kterém jí mrzla krev v žilách. „Jsou tak uchvacující. Ne barvou, ale tím co už viděly…“
Zachechtal se a pak se najednou opíral oběma rukama o opěrky křesla. Tentokrát se neubránila zděšenému škubnutí. Jeho obličej byl od jejího sotva pár centimetrů.
„Ale to jsem si rozmyslel,“ pronesl naoko blahosklonně. „Je vidět, že si nejvíc ceníš toho chudáčka, ale toho ti vzít nemůžu, protože to musí být něco, co je přímo tvé. To je smůla, co?“
Jen pracně polkla.
„A pak jsem na to přišel…“ rty mu roztáhl nechutně spokojený úsměšek. Narovnal se a pohlížel teď na ni z výšky. „Víš, čeho si tam u nás ceníme nejvíc?“
Ticho. Angela na to neměla jak reagovat.
„Samozřejmě, že ne, jak bys mohla!“ zvolal přehnaně pateticky. „Nevinného života, kočko. Nevinného, čistého, bez hříchu.“
Angela zbledla jako stěna. Vyskočila na nohy a chtěla něco říct, ale nevydala ani hlásku.
„A já si vezmu ten, který klíčí v tobě, krásko,“ oznámil své rozhodnutí démon a postoupil k ní blíž.
Couvla a ruka jí instinktivně sjela na břicho.
„Bylas tak zabraná do záchrany toho tvého chcípáčka, že sis ani nevšimla podstatné změny svého stavu,“ ušklíbala se dál ta zrůda.
Dokázala jen bezhlesně vrtět hlavou.
„Ale ano, je to pravda,“ potvrdil jí slavnostně. „Jsi už ve třetím měsíci, kočko.“
Angela se neovladatelně rozklepala. Démon ji popadl jednou rukou za krk a přirazil ji ke zdi.
„A teď už je na lítost pozdě,“ zasyčel jí přímo do obličeje hlasem, ze kterého vanula snad sama Smrt, a druhou rukou jí zajel skrz kůži do podbřišku.
Hned nato zlomila Angelu strašná bodavá bolest. Skácela se na kolena a oběma rukama si svírala břicho. Nedokázala zastavit slzy bolesti, které se jí draly zpod pevně zavřených víček.
„Těším se na naše další shledání, kočko,“ uslyšela posměšné rozloučení skrz šedou mlhu a pak přišla tma.
………
Ruce, kterými svírala Dracovu dlaň, se jí třásly. Potlačila nával lítostivosti, který se v ní vzedmul a vzhlédla k bledému obličeji.
„Přece to nebylo všechno zbytečné,“ zašeptala. „Nemohlo být… Kde by pak byla na světě nějaká spravedlnost?“
Draco jí žádnou odpověď nedal. Smutně se pousmála. Pustila jeho dlaň, naklonila se k němu a políbila ho na čelo. Sklonila pak rty až k přímo k jeho uchu.
„Vrať se ke mně, Draco, prosím,“ pronesla rozechvěle. „Já to tu sama nezvládnu.“
Nedočkala se žádné reakce. Vstala.
„Odpočívej.“
Vzala ze stolku tác a stejně tiše jako přišla, zase odešla z pokoje.
Na střeše nenápadné chaty se o něčem vzrušeně dohadovalo několik vrabců. Někde pod nimi se nečekaně ozvala rána, třeskot skla a táhlý bolestný nářek. Vyplašeně se rozlétli do všech stran. Kolem se na moment rozhostilo napjaté ticho. Až když se ujistili, že jim žádné nebezpečí nehrozí, začali ptáci znovu zpívat. I když tentokrát už o pár stromů dál…
***
„To není možné… To si ze mě dělají prdel!“ vydechla Daria naprosto nevěřícně při pohledu na opět velmi tučné titulky Denního Věštce.
V momentě se řítila nahoru po schodech, až za ní vypůjčený župan povlával.
„Alexi! Alexi! Alexi!“
Vpadla do ložnice jako lavina.
„Co je?“ zamumlal oslovený zpod deky. „Co blbneš? Vždyť je brzy…“
„Houby brzy!“ ohradila se černovláska. „Je skoro poledne, ospalče!“
„No a?“ odsekl Alex a vyškubl z jejího sevření peřinu, kterou mu chtěla jednou rukou sebrat.
„Tomu neuvěříš! Víš, co se stalo? Víš co?!“ zvyšovala hlas a mávala nad sebou novinami.
„Ne, ale ty mi to určitě řekneš,“ zívl Alex na celé kolo.
„Oni…!“ Daria se zcela překvapivě zarazila a zůstala na něj civět.
„Tak co je?“ pobídl ji Alex už netrpělivě a posadil se.
Sklonila ruku s novinami i hlavu a zahleděla se do koberce.
„No, pro tebe to vlastně tak dobrá zpráva zase není…“ hučela už znatelně tišeji. „Raději bych měla… No, snad půjdu dolů. Nachystám snídani.“
„Cože?“ nechápal totálně Alex. „Co to meleš? Dej sem ty noviny!“
„Ale…“ nadechla se.
„Dej to sem!“
„Počkej…“
Trhl s nimi, div neskončily roztržené napůl a podíval se na pokrčenou první stranu.
Ticho.
„Alexi…“ začala Daria nervózně, když dlouho nic neříkal.
S šustěním noviny položil. V jeho výrazu se nedokázala vyznat.
„Alexi?“
Mlčel.
***
Corvus energicky zaklepala a napjatě našpicovala uši. Uvnitř bylo ticho. Ve vzduchu bylo ještě cítit teplo. Slunce zapadlo teprve před chvílí. Naštěstí se jí podařilo najít správnou chatu celkem rychle. Tedy alespoň doufala, že tu správnou. Pak konečně postřehla pomalé kroky, ale to už byly těsně za dveřmi.
„A… Ahoj,“ dořekla o poznání tišeji, než původně chtěla.
„Pojď dál,“ pozvala ji pobledlá Feles dovnitř.
Margaret Shiernová za sebou zavřela a hbitě sundala lehký kabát.
„Jsem moc ráda, že ses mi ozvala, Angelo,“ vydechla s opravdovou úlevou. „A že se zase těším tvojí důvěře.“
Oslovená jen pokývla hlavou.
„Vypadáš strašně,“ pronesla pak Margaret.
„Díky za poklonu,“ ušklíbla se upírka křivě. „Dáš si něco?“
„Ne,“ odvětila Margaret okamžitě a vzala ji za paži, když chtěla jít do kuchyně. „Jak ti můžu pomoct, Angelo?“ zeptala se vážně.
„Pojď si prosím na chvíli sednout,“ vyzvala ji tiše.
…
„Můžu ho vidět?“ zeptala se po pár minutách ticha Shiernová.
„Samozřejmě,“ přikývla Angela. „Pojď za mnou.“
Vystoupaly po schodech nahoru. Margaret přitom přemítala nad očividnými mezerami v jejím vyprávění. Co jí neprozradila a proč?
„Žádné prudké pohyby,“ upozornila ji pak mladší upírka a otevřela prostřední dveře.
Corvus vešla za ní.
Draco Malfoy, který měl kdysi tu drzost dívat se jí přímo do očí, a ještě se přitom vědoucně ušklíbat, ležel na úzké posteli a zíral do stropu. Angela zůstala stát u zdi a pokynula jí k lůžku.
Upírka se opatrně posadila na pelest. Ani nemrkl. Ale když ho vzala za ruku, prudce ucukl. Nedala se odradit a chytila ho znovu. Začal se od ní odtahovat, ale to už se k posteli z druhé strany postavila Angela.
„To je v pořádku,“ šeptala a hladila ho přitom po vlasech. „Klid. Jsem tady.“
Draco po chvilce zase znehybněl. Angela mu raději sevřela druhou ruku. Shiernová se natáhla a položila mu levou dlaň na čelo. Pak zavřela oči.
Nechtěla na něj tlačit, mohlo by to být velmi nebezpečné. Chtěla jen nahlédnout, pochopit.
Byla vržena do chaotické změti obrazů. Bylo to jako porouchaný kolotoč. A velmi děsivý kolotoč.
Přemohla se a zamířila o něco hlouběji.
Draco tiše zasténal a začal se třást.
Margaret se odtáhla a tvář se jí potáhla smutkem. Angela ji upřeně pozorovala.
„Ty ses mu do mysli nepodívala?“ zeptala se pak tiše.
Angela chvíli neodpovídala.
„Podívala…“ šeptla pak. „Jen na chvilku. Nechtěla jsem…“
„Já vím,“ zarazila ji Margaret a vstala z postele. „Pojďme zase dolů, Angelo.“
Posadila se k malému kuchyňskému stolu, hnědovláska odněkud vytáhla lahev ohnivé whisky a postavila ji před sebe na stůl.
„Tohle není řešení,“ pronesla Margaret tiše.
„Já vím,“ reagovala Angela ještě tišeji a zahanbeně lahev odsunula.
Viděla, jak je pro ni těžké, aby zůstala klidná. Tížilo ji i něco jiného kromě Malfoyova stavu.
„Jak jste se odtamtud dostali, Angelo?“ zeptala se Margaret.
Ani se nepohnula.
„Ty mi to neprozradíš, že?“
Žádná odpověď.
Takže nemá smysl naléhat, domyslela si Shiernová. Cos udělala, že se za to tak stydíš?
„Já jen doufám, že to s tímhle stavem nemá nic společného,“ pronesla pak tvrdě.
Angela prudce zvedla hlavu: „Takhle už jsem ho našla,“ reagovala dotčeně.
„Věřím ti,“ pokývla Shiernová hlavou.
Samozřejmě, že jí věřila. Stačilo se jí podívat do očí.
Mladá upírka zase sklopila pohled.
„Podívej, já nejsem doktor ani psychoanalytik, ale vím, co jsem viděla a co jsem vycítila,“ začala Corvus vážně. „On se… Uzavřel se do svého osobního pekla plného špatných vzpomínek.“
Angela mlčela a dívala se do stolu.
„Jen zármutek, bolest, vina, smrt,“ pokračovala. „Vidělas to taky, že ano?“
Její tiché přitakání vlastně ani nepotřebovala.
„Podle mě ještě není úplně ztracený, ale jestli to takhle bude dlouho pokračovat…“ úmyslně nedořekla. „Jako by se za něco dobrovolně trestal,“ dodala pak tiše.
Angela sebou trhla.
„Tím nemyslím, že si to zaslouží,“ dodala Margaret suše. „Musíš něco udělat, Angelo, a to rychle.“
„Ale co?!“ zvolala upírka překvapivě zoufale. „Co mám dělat? Řekni! Zkusila jsem kde co! Nic nepomáhá!“
Margaret se na ni dlouze zadívala.
„Je tu jedna možnost…“ pronesla pak. „Už jsem slyšela o podobném případu, kdy to pomohlo. On se z toho sám nedostane. Budeš ho muset z toho pekla vyrvat ty.“
„Ale jak…“ nadechla se Angela a zarazila se. Vůbec se jí nelíbil upřený pohled z druhé strany stolu.
„Víš přece sama, jaký je to pocit, když se do tebe pustí hladový upír,“ pronesla Corvus pomalu a důrazně. „Třeba ho ta bolest vytrhne z apatie.“
„Ne…“ zavrtěla hlavou Angela. „Ne, to mu neudělám. Slíbila jsem to.“
„Protože už jsi to jednou udělala?“ reagovala okamžitě Shiernová.
Feles se celá nahrbila, jako by čekala ránu.
„Třeba mu právě to připomene, že žiješ! Uvědomí si tvou přítomnost,“ naléhala Margaret.
Neodpovídala.
„Lepší radu ti nedám, Angelo,“ pousmála se pak smutně a postavila se. „Vždyť ho to nezabije, tedy pokud se ovládneš.“
Ztuhle seděla a mlčela. Margaret pocítila nutkání tu nešťastnou duši obejmout, ale pak si to rozmyslela.
„Někdy prostě přijde chvíle, kdy musíš vyhnat zlo zlem,“ prohlásila vážně. „Myslím, že o tom něco sama víš. Přemýšlej o tom.“
Přivolala si z předsíňky kabát.
„A ještě něco… Pokud půjdeš ven, změn si podobu. Nevím, jestli o tom víš, ale byli jste oba i v mudlovských zprávách. Vaše tváře bude znát půlka země.“
Angela jen krátce vděčně přikývla. Margaret zamířila ven, ale ve dveřích se ještě zastavila.
„Když budeš potřebovat jakoukoli pomoc, víš, kde mě najít,“ dodala na rozloučenou a nechala ji o samotě.
***
Křik. Nadávky. Strach. Bolest. Výčitky. Vztek. Temnota. Chlad. Řev. Nářek. Pláč. Zoufalství. Ticho. Smrt.
Věděla, že to všechno a nejspíš i víc se skrývá za tou maskou nic nevnímajícího obličeje. Viděla to, cítila to. Třásla se ještě deset minut poté. A to byla jen návštěvník, pozorovatel, nic víc. V jeho představách přitom viděla samu sebe umírat.
Seděla na zemi, dívala se na nehybnou postavu na posteli, ozářenou jen malou stolní lampou a rozhodovala se.
Má na to vůbec právo? Zapřísahala se, že už mu nikdy neublíží a co když mu to jen přitíží? Co když už nebude cesta zpět? Co když se ještě víc uzavře do sebe?
Unaveně si zakryla obličej rukama. Svíravý pocit hladu se už hodnou dobu hlásil o slovo. Dnes nikam nešla. Nešla ukojit svou neuhasitelnou potřebu. Znamenalo to, že už se rozhodla?
Proč se jich stále drželo jen to špatné? Čím si takový trest zasloužili?
Co jen udělala, co komu provedla, že se musela probírat do takových dnů? Do rána, kdy si uvědomila, že je vrahem vlastní matky, do večera, kdy se stala upírkou a věděla, že se změnila navždy? Do rána, kdy chtěla umřít, když ucítila mezi stehny to děsivé vlhko a prázdno v sobě?
Sundala dlaně z obličeje.
„Co jsem tak strašného provedla?“ zeptala se nahlas plná žalu, i když věděla, že nedostane odpověď.
***
Corvus zamyšleně míchala svou horkou čokoládu.
Na co myslíš? zeptal se v myšlenkách své společnice světlovlasý upír.
Zvedla k němu pohled jen na chvilku, pak se zase věnovala plynulým pohybům malou lžičkou.
„Na spoustu věcí,“ odpověděla nahlas.
„Například?“ nedal se jen tak odbýt Serpens.
Seděli v uzavřeném boxu klidné kavárny. Večer už sice notně pokročil, ale tohle bylo jedno z mála míst v Londýně, kde měli v těchto neklidných časech otevřeno celou noc. Přitom se naprostá většina mudlů, udolaná hrůzostrašnými zprávami a zvěstmi o vražedných bandách toulajících se po nocích, ke kterým se teď navíc přidali nebezpeční uprchlí trestanci, zabednila doma a po setmění nevystrčili ani nos.
Upírům to však momentálně vyhovovalo. Nikdo je neposlouchal, nikdo si jich nevšímal. A kdo si jich všímal, ten byl pro ně okamžitě podezřelý. Potencionální Lovec.
Dnes však a v této kavárně panovala skutečná pohoda. V těch nemálo dalších obsazených boxech vrkalo několik dvojic a v jedné mělo několik uhihňaných žen v nejlepších letech dámskou jízdu.
„Na Feles,“ přiznala upírka tiše.
„To jsem si mohl myslet,“ ušklíbl se její partner. „Buď ráda, že se z té díry nějakým zázrakem vyhrabala a nedělej si starosti. Dělá ti to vrásky na čele.“
„Jenže já na ni nemůžu jen tak zapomenout,“ ohradila se Corvus. „Je to má přítelkyně a to, co tys nazval zázrakem, mi pěkně smrdí.“
Serpens ji chvíli pozoroval zúženým pohledem.
„Tys ji viděla, že?“ uhodil na ni. „Ozvala se ti!“
Corvus se zachmuřila a prudce cinkla lžičkou o talířek.
„Ano, ale nemysli si, že ze mě něco dostaneš,“ odfrkla si.
„S tím jsem ani nepočítal,“ povzdechl si upír. „Stačí mi, jak se tváříš. Není na tom asi nijak zvlášť, co?“
Shiernová se zapřela o pohodlné polstrování.
„Bohužel ne,“ odvětila tiše. „Já jen doufám, že se rozhodne správně…“
„V čem?“ ozval se hned upír zvědavě.
„Do toho ti nic není!“ odsekla Corvus.
Jen pokrčil rameny.
„Prostě mě mrzí, jak to s nimi dopadlo,“ nedalo to nakonec upírce. „Musím na ni pořád myslet…“
„No, tak to budeš muset přestat,“ zavrčel Serpens nečekaně hrdelním hlasem.
„Co?“ podivila se Shiernová a podívala se na něj.
Seděl na svém místě mírně nakloněný a upřeně civěl k východu.
„Co je?“
Iq´va, odpověděl jí v duchu.
Klidně dopila svou čokoládu, pak se zvedla a odnesla šálek k výdejnímu pultu. Cestou se nezapomněla nenápadně podívat k boxu u dveří. Serpens měl pravdu.
Seděl tam vysoký mladík v nadměrně velkém kabátu, ve kterém určitě schovával zbraně a ostrým pohledem přejížděl všechny přítomné.
Skrývajíc svou nelibost se vrátila k jejich boxu.
„Jdeme?“ nadhodila a vzala si svůj kabát.
To mu nemusela opakovat dvakrát. Platili předem, takže klidným krokem zamířili ruku v ruce ke dveřím. Na Lovce přitom ani nepohlédli. Zato on je na odchodu pozoroval více než upřeně.
Sotva pár vteřin poté, co za nimi cvakly dveře, se zvedl.
Netušil, že je to poslední chyba v jeho životě.
***
Na kratinkou chvíli jí připadalo, že se na ni Draco dívá. Pak jí došlo, že civí někde do zdi nad jejím ramenem.
Sevřela rty. Udělala toho už tolik… Co může tímhle ztratit? Musí to přece alespoň zkusit.
Pomalu vstala, obešla postel na druhou stranu a posadila se za jeho záda. Něžně ho objala.
„Odpusť mi,“ zašeptala chvějícím se hlasem a odhrnula límec jeho košile.
Tlukot jeho srdce se jí ozýval v uších čím dál hlasitěji. Tepna na hrdle lákala, její pohyb viděla zcela zřetelně… Ztěžka polkla, olízla si rty i ostré špičáky. A pak povolila uzdu svému chtivému hladu. Sklonila hlavu a s rozkoší se zakousla do jeho tak lákavého hrdla. Bolestně zaskučel, ale držela ho pevně za paže a nepustila.
Horká, životodárná krev do ní proudila a…. Ach, tak sladká, tak sladká… Zaryla se hlouběji, Draco se pod ní celý vzepjal. Nikdy se necítila tak pohlcena pocitem uspokojení jako právě teď. Jeho tělo se začalo třást.
„Proč…?“ hlesl.
Trhla sebou, jako by ji uhodil a okamžitě ho pustila ze smrtícího sevření. S jeho krví na rtech se dívala, jak se s bolestnými nádechy zapřel o postel, aby se udržel vsedě, hlavu skloněnou.
Zdálo se jí to, nebo opravdu promluvil?
Nebo jí vůně z rány na jeho krku ošálila smysly? S obrovským sebezapřením potlačila tu krvechtivou stvůru, která řvala a dožadovala se další dávky, dozadu do podvědomí.
Nesmírně pomalu k němu vztáhla ruku.
„Draco?“ zašeptala chraplavě.
Nestačila se ho ani dotknout, když se otočil a křečovitě ji popadl oběma rukama za ramena, hlavu stále sklopenou…
Ta bolest pročísla temnotu jako blesk. Zahlcen horkostí a palčivým pocitem, že něco ztrácí. A pak si vzpomněl. Tohle už jednou zažil… Jednou jedinkrát…
Že by…?
A teď se díval na džíny a knoflíčky tmavě zelené halenky. Ramena, která svíral, se chvěla.
Je to sen? Jsem už mrtvý?
U krku byla halenka potřísněna krví, stejně jako pootevřené rty.
Hrdlo mu bolestně pulzovalo.
Jeho krví? Je to přece jeho krev…
Pak uviděl její oči plné slz.
Díval se do její tváře a nebyl schopen jediné myšlenky. Jedna jeho ruka pustila její rameno a dotkla se brady, pak rtů. Pohladil ji po líci. Rozmazal přitom po ní krev, ale nevšiml si toho. Její pokožka hřála.
Vzal její obličej do obou dlaní. Ta známá tvář… Ta milovaná tvář…
„Proč…?“ zachrčel namáhavě. „Proč jsi to udělala?“
Jeho hlas byl chraplavý a drsný, nenavyklý po tolika týdnech mluvit.
„Draco…“ vyrazila ze sebe spolu s přívalem tichých slz, které už nedokázala zadržet. „Draco… Promiň. Prosím tě… Moc se omlouvám… Já už nevěděla…“
Zavrtěl hlavou. Nemusela se před ním ospravedlňovat.
„Proč jsi mi umřela?“ vyrazil ze sebe to, na co se ve skutečnosti ptal.
Víc ji v tu chvíli překvapit nemohl. Nebyla schopná jediného slova. Jen se rozšířenýma očima dívala do jeho tváře.
„Angelo,“ vyslovil to jméno.
To jméno, které miloval, které ztratil, o kterém si myslel, že už ho nikdy nevysloví, to jméno, které vyryl lžící do kamenné zdi a pak když je hladil, představoval si, jaké by to bylo, kdyby hladil ji.
„Ty žiješ…“ vydechl náhle pohlcen neskutečným pocitem, že se mu dostalo daru, který si nezaslouží.
Jen přikývla. Objala ho jemně kolem krku.
„Všechno ti vysvětlím,“ zašeptala. „Všechno ti povím. Teď jsi v bezpečí. Všechno bude dobrý, uvidíš.“
Najednou nedokázala přestat mluvit. Oči jí hořely zvláštním světlem.
„Už nikomu nedovolím, aby nás rozdělil, slyšíš? Nikomu. Už toho bylo dost. Zůstaneme spolu, nespustím tě z očí. A odpusť mi, že jsem…“ bezděčně pohlédla na ránu na krku. „Nevnímal jsi, nějak jsem tě musela probrat, já…“
Objal ji náhle a tak pevně, že jí vyrazil dech. Zabořil tvář do jejích vlasů a tiskl si ji k sobě, jako by ji už nikdy nehodlal pustit. Cítil její teplo, cítil její dech, slyšel tlukot srdce. V té chvíli už nemohl být šťastnější.
Zabořila mu ruce do vlasů, a i když ji jeho objetí muselo bolet, přimkla se k němu ještě těsněji.
Draco si v tu chvíli něco ve své unavené mysli uvědomil. Tentokrát ho dokázala přivést zpět. Stálo ji to spoustu sil a odhodlání, ale dokázala to. Jestli ji však ještě někdy ztratí, nejspíš přijde nadobro o rozum. Protože už bez ní nedokázal žít.
674 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...