Energize me with a simple touch
Or with an open heart
Energize me, fire up this flame
That’s burning between us
It’s not a fantasy
Another mystery
It’s just what I can feel
And something I can see
It’s like a memory
And in a melody
It’s just what we all know
And we all hear
I was blind
I was closed down
Could not feel
Or set it free
Energize me with a simple touch
Or with an open heart
Energize me, fire up this flame
That’s burning between us
It lies in everyone
This swalling energy
It’s all around us too
Electrifying you
So can’t you set it free?
This virtue is the key
Just something we all know
And we are used
I can feel
It’s inside me
Open up
Enlighten me
Energize me with a simple smile
Open up your mind
Energize me activate that light
That’s given and taken
Can you believe in the power that’s burning between us?
Would you believe if you open up your mind
Open up your mind
Grimmauldovo náměstí; 8. ledna 2011
První sobotu po vánočních prázdninách se sešel znovu Fénixův řád, tedy spíše jeho část. Nebyli zde v plném složení, ale to ani nebylo potřebné. Ti nejpodstatnější, kteří měli co řící otázce, kdo je novým zlem v srdci Evropy, zde byli – ministr Kingsley Pastorek, Alice Tolipanová z odboru mezinárodních vztahů, Bill Weasley s Fleur, kteří měli dobrý přehled díky své práci pro Gringottovy, Evandrus Virdee, pracovník oddělení, o kterém se nehovořilo, specialista na hledání magických stop. Dorazili však i další – Lenka Scamanderová, Neville Longbottom, bystrozorky Hestie Jonesová a Alice Thomasová i stařičký Elfias Dóže. A nejen oni, tentokrát zde však nebylo více než dvacet lidí.
Snape zachmuřeně poslouchal debatu o tom, co kdo zjistil. Skutečně, když se na to zaměřili, nalezli řadu signálů, že se na kontinentě, zejména v jeho východní části, něco děje. Známky neklidu byly patrné ve Finsku, v Německu, v Holandsku a v celé střední a východní Evropě. Vřít to začínalo i ve Španělsku a Řecku. Bylo to znepokojivé, ale stále to nemuselo nic znamenat. Evandrus Virdee i Bill Weasley potvrdili i skutečnost, že je vede mladík, který o sobě tvrdí, že je Gellertem Grindelwaldem, ostatně s teorií Brumbála, že může jít právě o tohoto muže, je seznámila Minerva již minule.
Snape uvažoval, proč se Brumbál tak ostře postavil proti návrhu Minervy, aby pořídila jeho další portrét pro Grimmauldovo náměstí. Na jednu stranu to byla velká škoda – pokud je novým temným pánem opravdu Grindelwald, osobní zkušenost Brumbála by byla obrovským přínosem; to by ostatně byla v každém případě. Na druhou stranu jeho důvody chápal. On už sem nepatří. Měl pravdu, teď už je to na nich. Je na živých, aby žili své životy a řešili své problémy. Brumbál jako ředitel školy přijal závazek, že bude radit po smrti ředitelům Bradavic, to však nezahrnovalo řešení veškerých problémů světa. Je to jejich úkol. Brumbál už ty své splnil. A položil přitom dokonce svůj život. Víc už po něm nikdo nemůže žádat.
„To, že si ten mladík z Prahy říká Grindelwald, přeci neznamená, že by byl opravdu on,“ uslyšel pochybovačný hlas Basila Browna, strýce Levandule Bootové. „Je to nejspíš nějaký podvodník, který se schovává za slavné jméno. Nemyslím, že bychom měli jeho vliv přeceňovat. Nějaké bojůvky, hra, při které napodobuje Vy-víte-koho…“
„Ale myslí si to i Brumbál…“ připomněl Harry.
„Zapadá to do sebe. Předchůdce a dědic… jak by to ale bylo možné? Kolik by mu teď vlastně bylo let?“ zamyšleně pronesla Alice Thomasová.
„Gellert byl stejně starý jako Brumbál. Byli dobrými přáteli. Jestli je to opravdu on, máme před sebou skutečně mocného protivníka,“ poněkud třaslavým hlasem odpověděl Elfias Dóže.
„Znal jsi ho, Elfiasi?“ zeptal se Harry. „Myslím osobně?“
„Ano, viděl jsem se s ním. Byl okouzlující. Krásný chlapec, chytrý, s darem každého přesvědčit. Ani jste si nevšimli, kdy vás vlastně dostal na svou stranu. Teď už ale musí být starý. Jak by mohl odejít z vězení a omládnout? Navíc ho popisují jako tmavovlasého. Gellert byl blonďák.“
„Evandrusi?“ obrátil se ministr na prošedivělého muže protáhlých rysů a aristokratického vzezření, který seděl naproti němu.
„Nepodceňoval bych ho, Kingsley,“ odpověděl mu protáhle, poněkud nosovým hlasem. „Bez ohledu na to, zda je či není převtělením Grindelwalda, je rozený vůdce.“
„Harry, neříkal jsi, že ho Ty-víš-kdo zabil? Že jsi to viděl, když-“ Ron se zarazil, nedořekl, co chtěl.
Harry a Hermiona se na sebe s porozuměním podívali. Snape měl dojem, že je napadlo najednou totéž, o čem už dříve uvažoval on sám: Grindelwald musel mít viteál. A když jej Pán zla zabil, tak jej tím v podstatě osvobodil. Jeho duše si potom vyhledala nové tělo, začal znovu žít. Pozoroval Hermionu, jak přemýšlí, a jeho myšlenky se rozutekly. Mátla jej, nesmí se na ni dívat, jestli se má soustředit. Byla tak krásná, ruku v přemýšlivém gestu opřenou o ústa. Měla krásnou ruku, jemnou, něžnou. Bez šperků a přitom tak přitažlivou. Bez šperků, uvědomil si. Nenosí jeho prsten. Zabolelo jej to, přestože věděl, že by jej to nemělo překvapovat. Proč by měla jeho prsten nosit? Nemůže jí zazlívat, že ho nechce, chápal, že by toho po ní chtěl příliš. Byla to chyba, neměl jí ho vůbec dávat – mohlo to na ni působit tak, že ji považuje za svou skutečnou ženu. Tou není a být nemůže.
Přinutil se odvrátit pohled od Hermiony a soustředit se znovu na debatu.
„Kontaktoval mě Draco Malfoy,“ oznámil stručně. Hlavy všech se k němu otočily. „Hovořil s Gellertem Grindelwaldem. Nabídl mu spolupráci.“
„Kdo komu?“ ostře se na něj podíval Ron Weasley.
„Grindelwald Malfoyovi. Chce, aby se pokusil obnovit Smrtijedy v Británii. Draco se domnívá, že ve skutečnosti již má svou síť ve více zemích. Jeho vliv je zřejmě větší, než si myslíme.“
„A tebe Malfoy kontaktoval proto, abys mu v jeho díle pomohl?“ hlasem plným nedůvěry pronesl Ron.
„Rone!“ naklonila se Hermiona a nesouhlasně se na svého bývalého přítele podívala.
Snape uslyšel, jak něco slabě ťuklo o stůl. Podíval se směrem k Hermioně a povšimnul si, že jí z blůzky mezi knoflíčky vypadnul řetízek s malým kroužkem. Byl to stříbrný prsten s červeným kamínkem, prsten od něj. Zvedl oči a jeho zrak se střetl s Hermioniným. Pohled trval jen chvíli, pak jej odvrátil. Klidně se otočil na Rona a soustředil se na to, aby jeho výraz ani hlas nevyjadřovaly žádné emoce. Snažil se necítit žádné emoce.
„Nabídl mi spolupráci. Chce nám dělat špeha. Již teď mi poskytl řadu cenných informací.“
Všichni mlčeli, museli tu novinku nejdříve vstřebat.
„Má za úkol obnovit Smrtijedy v Británii,“ pokračoval s kamennou tváří. „Chtěl, abyste to věděli, a nechali mu volnou ruku.“
„To nemůže myslet vážně!“ vykřikl Ron. „My se máme mlčky dívat na to, jak obnovuje Smrtijedy? Žertuješ, Severusi,“ ušklíbl se.
Ostatní mlčeli, v jejich očích však viděl nesouhlas.
„Bylo by to pod naší kontrolou,“ přemýšlela nahlas Minerva.
„U Malfoye nikdy nebudu vědět, na čí straně stojí,“ poznamenal Harry.
„Mýlíš se, Harry, u něj je to naprosto jasné. Draco Malfoy bude vždy stát na straně Draca Malfoye. A na nás je jej přesvědčit, že je pro něj nejvýhodnější spolupracovat s námi,“ odpověděl mu klidně Snape.
„Ty mu věříš, Severusi?“ zeptala se Hermiona.
„Ne.“
…
Po výslechu ohledně toho, co mu řekl a neřekl Malfoy, a co to mohlo či nemohlo znamenat, se Snape rozhodl, že schůzku opustí. Předpokládal, že to budou potřebovat probrat všechno ještě jednou, bez něj. Uvědomoval si, že mu stále nedůvěřují. Někteří méně než druzí, ale stopu nedůvěry vnímal, možná mylně, i u Pottera. Snad jen Minerva a Hermiona… Myšlenka na ni jej zase odvedla od skutečných problémů. Jak je možné, že ho tak ovládá? Seběhl rychle schody, a když již vycházel ven, zastavil jej její hlas.
„Severusi!“ uslyšel, jak jej rychle následuje po schodech.
Uchopil kliku dveří. Musí odejít. Nedokáže s ní hovořit. Vždy přece může tvrdit, že už ji neslyšel.
„Počkej, prosím.“ Byla už téměř u něj a on se stále nebyl schopný pohnout. Obrátil k ní svou tvář, kterou již opět ovládal.
„Ano, Hermiono? Omlouvám se, spěchám zpět do školy.“
„To tě ve tvých ředitelských povinnostech nikdo nezastoupí? Potřebuji s tebou mluvit. Nezdržím tě dlouho.“
Ztuhl, s rukou stále na klice. „Ředitelka je Minerva. Já zastupuji ji,“ řekl pevně.
„Je to přece naopak,“ odpověděla bez náznaku pochybností.
„Jak jsi dospěla k tomuto závěru?“
„Myslíš, že potom, co jsem mluvila s tou skřítkou, mi to nedošlo?“ zvedla obočí a vyčkávavě si ho měřila.
Zamračil se. Takto to dopadnout nemělo. Teď si o něm myslí, že ji špehoval. Věděl, že je chytrá, a přesto ji podcenil.
„Nevěděl jsem, že jsi s ní mluvila.“
„Jak to? Vždyť jsem jí řekla, ať to vyřídí,“ podivila se Hermiona.
„Asi to vyhodnotila jako rozpor příkazu pána a paní.“ Když viděl tázavý pohled Hermiony, dodal: „Nesměly mi říkat nic jiného, než jestli jsi v pořádku.“
„Takže nevyřídila, že mě už nemá hlídat.“
„Ne.“
„Takže mě hlídá stále.“
„Očividně.“
Chvíli mlčela, viděl, že ji překvapil.
„Chtěla jsi hovořit ještě o něčem dalším?“ podíval se na ni.
„Ano. Je toho víc. Mohli bychom najít nějaké vhodnější místo?“
„Teď ne. Měla by ses tam vrátit, budou tě postrádat.“
„Něco vymyslím.“
Zavrtěl hlavou. „Napíšu.“
„Dobře,“ kývla na souhlas. „Tak jen… Všechno nejlepší k zítřejším narozeninám,“ podala mu malý balíček.
Snape si jej mlčky vzal, přitom se jejich ruce na chvíli dotkly. Téměř již nebyl schopný se ovládat. Sevřel druhou ruku v pěst, zmobilizoval veškeré duševní síly a klidně se zeptal: „Jak víš, že mám narozeniny?“
„Ze spisu,“ sklopila oči.
Měl pocit, jako by ho polili studenou vodou. Skoro zapomněl, že má ve své funkci přístup ke spisům všech Smrtijedů. Tedy nejen k záznamům z druhé války, v níž své konání mohl ospravedlnit alespoň úmyslem, který měl, ale i z války první. A to, co udělal tehdy, nebylo možné omluvit a vysvětlit nijak. Co všechno tam o něm je? Co všechno ví? Co si o něm po tom všem myslí? Chtěl jí zatřást, neměla to vědět, neměla se tam dívat. Nechtěl, aby to věděla. Pak si uvědomil pokrytectví svých úvah – ona přeci věděla, co udělal. Byla u toho, ona byla jeho obětí. Ovládl se a řekl potichu: „Rozumím.“
Musí okamžitě pryč. Nevydrží tu s ní jen tak stát. Prudce se otočil a otevřel dveře. Než vyšel ven, ještě jednou se na ni obrátil. Stála tam a stále se na něj dívala, jako by na něco čekala. „Děkuji, Hermiono.“ Rychle vyšel ven a hned na prvním schodu se přemístil.
…
Zůstala stát v přízemní chodbě domu rodiny Blacků a mlčky se dívala na dveře, které se právě zavřely. Na pravé ruce stále cítila jeho dotyk. Viděla stále před sebou jeho oči. Tolik věcí s ním potřebovala probrat. Musela s ním mluvit, měla proto řadu racionálních důvodů. Zavřela oči, aby si déle uchovala jeho obraz v mysli. Co si to namlouvá, jistěže s ním potřebuje řadu věcí probrat, ale chce jej vidět i z jiných důvodů. Možná především z jiných důvodů.
Když se jí dotkl, cítila sílu jejich pouta, energie, která je spojovala. Měla dojem, že kdokoli by je přitom viděl, musel by si toho všimnout. Byl si toho vědom i on? Nebyla si jistá, po celou dobu jejich krátkého rozhovoru i po celou dobu schůzky Řádu zachoval klid a vyrovnanost. Pocit toho, že k sobě patří, však byl tak silný, to co cítila, bylo natolik hmatatelné, že si jej všimnout musel. Proč ale pak odešel? Nebo odešel právě proto? Cítila se náhle slabá a musela se opřít o zeď v místech, kde před chvílí stál on. Pomalu se sesunula do dřepu a opřela hlavu do dlaní.
„Hermiono?“ Lenka se jí jemně dotkla na rameni a sedla si vedle ní. „Šla jsem za tebou, jestli jsi v pořádku.“
„Díky,“ zamumlala Hermiona.
„Otcem tvého syna je Snape, viď,“ konverzačním tónem prohodila Lenka. „Ale Harry si stejně jako ostatní myslí, že je to on sám.“ Když Hermiona neodpovídala, neschopna slova, Lenka pokračovala: „Nemusíš mi přece říkat důvody, proč to tajíte. Jsem si jistá, že jsou vážné, když jsi to neřekla ani Harrymu.“
Hermiona stále mlčela. Nevěděla, co na to říci. Neměla sílu otevřeně lhát. Nemohla jí to ani potvrdit; přestože výslovně neslíbila, že tajemství uchová i nadále, cítila se vázána i slibem nevysloveným. Byli na to dva, oba dva měli právo rozhodovat o tom, co, komu a kdy řeknou. Věděla, že se zachovala nesprávně, když jeho právo k synovi po celou dobu nerespektovala, a nehodlala tu chybu opakovat. Děsilo ji také, že na to Lenka přišla. Nevadilo jí, že to věděla ona, byla přesvědčená, že Lenka dokáže tajemství zachovat. Nicméně pokud na to přišla ona, mohl na to přijít kdokoli jiný.
„Cítíš to?“ Lenka vzala její ruku a se zasněným výrazem v tváři ji položila na svůj podbřišek.
Hermiona se na ni konečně podívala, poněkud nechápavě.
„Já taky budu mít dítě, Hermiono,“ usmála se Lenka. „Jsi první, komu to říkám.“
„To je skvělé. Už jsem myslela, že…“ zarazila se. Nechtěla se jí dotknout.
„Že nemůžu mít děti? Scamander nemůže mít děti. Já ano,“ prohlásila rozzářeně Lenka. „Ale nech si to pro sebe. Zatím. Ještě musím něco dořešit.“
„Ano, to určitě musíš…“ odpověděla váhavě Hermiona. „Budeš chtít moji pomoc? Nebo sis už našla někoho jiného, kdo tě bude zastupovat?“
Lenka se zamyslela. „Nenapadlo mě, že bych někoho potřebovala. Ale asi ano, viď? Je to složité?“
„Když čekáš dítě s někým jiným, než je tvůj manžel? Ano, je. Hodně složité. Jemu svědčí domněnka otcovství. Má na dítě právo. Pokud ho neodmítne.“
„I když není jeho otec?“ vykulila Lenka své velké oči.
Hermiona přikývla. „Ještě před dvaceti lety by tě mohl s ostudou vyhnat a dítě si nechat. Teď už se přístup mění. Udělám, co bude možné. Kdo je jeho otcem? Je aspoň on svobodný?“
„Není. Vůbec mě nenapadlo, že by mi Scamander mohl chtít Sungifu vzít.“
„Sungifu?“
„Říkám jí tak,“ pohladila Lenka nepřítomně břicho.
„A co na to tvůj manžel? Třeba by ji byl ochotný vychovávat jako svou vlastní. Zvlášť když nemůže mít děti. Bylo by to nejjednodušší řešení.“
Lenka zavrtěla hlavou. „To by nebylo správné. A vlastně to tak ani nechci.“
„Rozmysli si to, Lenko.“ Hermiona ji chytila kolem ramen. „Nebudeš to mít jednoduché.“
„Já jsem šťastná, Hermiono.“
Hermiona se na ni dívala a věřila jí to. Z Lenky vždy vnímala něco velmi pozitivního, ale teď, když byla těhotná, měla pocit, že to světlo, které ji vždy projasňovalo, musí vidět každý. „Ví to jeho, tedy její, otec?“
„Ještě ne.“
„Promluv si napřed s ním. A pak přijďte za mnou oba dva. Co nejdříve. Udělám, co budu moci.“
„Díky, Hermiono. Ty to zvládneš, vím to.“ Lenka se postavila a chytila kamarádku za ruku. „Pojď, už jsme pryč dlouho.“
…
Když vešly do místnosti, oči všech se k nim obrátily.
„Co se stalo, Hermiono?“ zeptal se Harry.
„Nic. Jen jsem byla… skutečně o tom musím mluvit?“ zamračila se Hermiona.
„Mě se tam udělalo trochu špatně, tak mi Hermiona pomáhala,“ usmála se zářivě Lenka a posadila se vedle Nevilla, který se na ni starostlivě podíval.
„Jsi už v pořádku, Lenko?“ zašeptal.
„V tom nejlepším,“ podívala se na něj hřejivým pohledem Lenka.
„Mluvíme o tom, co si myslet o Snapeově nabídce,“ oznámil Harry.
„Severusově,“ upozornila jemně Lenka.
„To nebyla jeho nabídka. On ji jen tlumočil, Harry,“ doplnila ji vážně Hermiona.
„To tvrdí on,“ zavrčel Ron.
„A proč si myslíš, že nemluví pravdu?“ zeptala se klidně Lenka.
„Protože je to Snape,“ zamumlal Ron.
„Rone, nepřeháněj to,“ zamračil se Harry, „nebudeme do Řádu vnášet nedůvěru a rozbroje.“
„Trocha zdravé nedůvěry nemůže zaškodit, Harry,“ ušklíbnul se Ron. „Copak jsi zapomněl, jaký je?“
„Je náš. Vždycky byl.“
„Vždycky ne, Harry,“ připomněla Hestie.
„To už jsi říkala, Hestie, myslela jsem si, že jsme si to vyjasnili. Nebudeme se k tomu vracet,“ stiskla přísně rty Minerva McGonagallová.
„Nevyjasnili jsme si to,“ trvala na svém Hestie Jonesová a Hermiona si všimla souhlasných výrazů většiny ostatních. „Vždyť nic neřekl. Nic nevysvětlil.“
„A jaké vysvětlení by tě uspokojilo, Hestie?“ zeptala se už trochu ostře Minerva. „Nestačí ti naše slovo? Myslíš, že nemluvíme pravdu?“
„To neříkám. Jen si myslím, že vás mohl obelhat. Jak víte, že to tehdy nehrál na obě strany? Jak víte, co by dělal, kdyby vyhrál Ten, jehož jméno nepřipomínáme?“
„Byl by mrtvý, Hestie,“ řekl tiše Harry. „Nevzpomínáš si? Byl to Voldemort, kdo ho téměř zabil.“
„Ale z jiných důvodů. Ne proto, že by mu nevěřil.“
„Věřil mu, protože byl dobrý špeh. Protože svou roli hrál bezchybně až do konce.“
„Ano. Souhlasím. Svou roli hrál dobře. Všechny své role hrál dobře. Snažil se jen chránit si svůj krk pro oba případy – ať by to dopadlo jakkoli,“ nechtěla se vzdát Hestie.
„Málem zemřel. Zachránil se jen díky slzám Fénixe. Byl ochotný pro nás zemřít!“ začal se rozčilovat Harry.
„To nemohl vědět! Nevěděl, že ho bude chtít zabít!“
„On to věděl, Hestie,“ řekla se staženým hrdlem Hermiona. „On věděl, že jde na smrt. Netušil, že přežije.“
Všichni se na Hermionu překvapeně podívali, i Harry.
„Jak to víš, Hermiono?“
Hermiona se zarazila. Uvědomila si, že řekla příliš mnoho. Rozhodně by jí za tuto obranu nebyl vděčný. „No… pokaždé, když k němu šel, tak s tím musel počítat,“ odpověděla se samozřejmostí, která ji samotnou překvapila. „Nikdy nemohl vědět, kdy na to přijde. Celou dobu přeci musel počítat s tím, že ho může kdykoli zabít.“
„Ano, Hermiona má pravdu,“ přikývl Harry. „Kingsley, prosím, co ty si o tom myslíš?“ vyzval svého nadřízeného.
Ministr, který se do té doby do debaty nezapojil, zamyšleně spojil ruce. Pak zamračeně odpověděl: „Byl dvojitým agentem. To je nejtěžší možná pozice. Chápu proto nedůvěru některých z vás. Měli byste však vědět, že já mu věřím. Už na toto téma nechci hovořit.“
Hermiona se na ministra s vděčností podívala. Byla ráda, že jej konečně otevřeně podpořil, že mu důvěřuje. I ona mu věřila, nemýlí se však? To, co říkala Hestie, nebylo úplně nelogické. A to zdaleka nevěděla všechno. Zabíjel. Byl vrah. A ani Kingsley nevěděl všechno. Nevěděl, co všechno zničila, co vymazala ze spisů. Ano, vše si dokázala vysvětlit, dělal přeci vždy jen to, co musel.
„Mohli bychom se vrátit k Malfoyovi?“ opustila raději své úvahy. „K čemu jste vlastně dospěli?“
„K ničemu,“ přiznal Harry. „Nemůžeme se dohodnout.“
„Malfoy nebyl osvobozený od obvinění. Zmírnil jsem mu trest na podmínku jen na přání Harryho,“ řekl vážně Kingsley Pastorek. „Ale od té doby se chová slušně.“
„Pokud víme,“ dodal Ron.
„Harry, nikdy jsem nepochopil, proč ses za něj tehdy přimlouval. Po tom všem, co ti dělal,“ řekl tiše Neville.
„Měl jsem k tomu dva důvody. První byl, že Brumbál dělal vše proto, aby se nestal vrahem. Věřil tedy, že v něm je něco dobrého. A tehdy, na Astronomické věži… Z vás tam nikdo nebyl, ale on… nedokázal ho zabít.“
„Protože byl zbabělec,“ zabručel Ron.
Harry jen zavrtěl hlavou. „Nebyl jsi tam, Rone.“
„A ten druhý důvod, Harry?“ zeptal se Neville.
„Tehdy u nich doma, když mě měl poznat… Pamatujete si, jak nás lapkové chytili, Hermiona mi změnila obličej a jeho otec a Bellatrix se ho ptali, jestli jsem to já?“ obrátil se na Hermionu s Ronem.
Hermiona tiše přikývla. Na nic z toho, co se stalo ten večer, skutečně nemohla zapomenout, přestože se o to snažila.
„Pamatuju,“ odpověděl Ron. „Nepoznal tě, Harry. Nic víc v tom nebylo. Protože pak při bitvě na nás zaútočil, to si taky pamatuju. Zůstal v Bradavicích, aby tě chytil. Stál až do konce na jeho straně.“
Harry zavrtěl hlavou. „Viděl jsem jeho oči. Poznal mě. Jsem si tím jistý. A tehdy v Komnatě nejvyšší potřeby to byli Crabbe a Goyle, ne on.“
„Jo. A on jim v tom očividně zuby nehty bránil,“ ušklíbl se Ron. „Vidíš v lidech jen to lepší, Harry, ale v Malfoyovi nic lepšího není. Znali jsme ho dost dobře sedm let. Byl to ten nejodpornější had, který tam tehdy byl.“
„Mladý Malfoy s námi po válce spolupracoval,“ vážně prohlásil po většinu doby mlčící Evandrus Virdee. „Bez něj bychom obranu Malfoy’s Manor tak snadno nezlomili. A nechytili bychom Luciuse.“
„Nejsem si jist, zda skutečnost, že pomohl chytit vlastního otce, svědčí právě v jeho prospěch,“ promluvil vážně Bill Weasley.
„Malfoyovi nevěřím,“ prohlásil přesvědčeně Neville.
„To musíte říct vy mladí, jen vy ho opravdu dobře znáte,“ pousmál se Elfias Dóže. „Na všem, co říkáte, může něco být. Pravda je ale ta, že nemáme jinou možnost. Potřebujeme přeci zjistit něco o tom, co se mezi těmi Smrtihlavy děje, ne? A je jen na nás, co mu řekneme.“
„Jenže, co když nám bude říkat záměrně nepravdy? Taky nás může zradit,“ pochybovačně prohlásila Alice Tolipanová.
„S prvním musíme počítat, to je jasné. Budeme muset jeho informace brát s rezervou,“ mnul si zamyšleně bradu Bill Weasley. „Horší ale je, jestli ho nechat verbovat Smrtijedy pro toho pražského Grindelwalda.“
„Bude to pod naší kontrolou,“ připomněl jeho otec.
„Může se to vymknout z rukou. Je to riziko,“ oponoval Bill.
„Myslím, že je to přijatelné riziko. Když o tom víme, máme poměrně dost možností, souhlasíš, Evandrusi?“ obrátil se Harry na vysokého, lehce prošedivělého muže aristokratického vzhledu, který seděl po jeho levici.
Virdee přikývnul.
„A ke zradě nesmí dostat příležitost. Nevezmeme ho sem. Nebude vědět, kdo k nám patří. Bude hovořit jen se Snapem,“ pokračoval v úvahách Harry.
„Ale jak můžeme vědět, že nám Snape bude říkat pravdu?“
„Toto téma už je uzavřené, Hestie,“ rezolutně ukončil debatu ministr. „Souhlasím s Harrym. Je to přijatelné riziko. Harry, domluv mi schůzku se Snapem. Probereme detaily. Jen ty, on a Evandrus.“
„Jistě, pane ministře,“ usmál se Harry.
………………..
Doupě; tentýž den
Hermiona byla znovu v té místnosti. Velké prázdné místnosti s velkým krbem, dlouhým ebenovým stolem pod oknem, s lampou s kulatými stínidly. Byla zde sama, v naprostém tichu. Šla ke dveřím, nemohla je však otevřít. Podívala se z okna, bylo tam však prázdno. Nebylo to prázdno bezhvězdné noci ani bílá neproniknutelnost mlhy. Bylo to absolutní prázdno nicoty. Snažila se přemístit, ale žádné kouzlo zde nefungovalo. Nohy jí ztěžkly, nebyla schopná dojít ani ke krbu, aby se přesvědčila, zda tam není krabička s letaxovým práškem. V hloubi duše však věděla, že by to bylo zbytečné. Nic tam není. Odsud není úniku. Před tím, co ji čeká, utéct nedokáže.
Ucítila dotyk zezadu na krku. Strnula. Ruka se jí pomalu sunula po křivce šíje, pokračovala dál, po rameni, stále níž po paži. Až v tuto chvíli si uvědomila, že na sobě nic nemá a chtěla se zakrýt alespoň rukama, ale nemohla se pohnout. Nebyla schopná o ničem přemýšlet, cítila jen ten dotyk, který ji neznámým způsobem rozechvíval. Ruka se zastavila a ona ucítila touhu, chtěla, aby nepřestávala. Ta touha ji téměř bolela, marná touha, kterou tolik let potlačovala.
„Chceš mě?“ uslyšela jeho hlas.
Nebyla ze sebe schopna vydat hlásku. Pomalu ji otočil k sobě. Zavřela oči, přesto cítila jeho pohled.
„Musím to slyšet od tebe. Máš přece na výběr,“ jeho hlas zněl naléhavě, jako by na její odpovědi závisel celý jeho život.
Zavrtěla hlavou a on ji pustil. Chtěla promluvit, vysvětlit mu, že to nemyslela tak, že by ho nechtěla, musí mu říct, že už dávno nemá na výběr, že ani nechce mít na výběr, že není jiné cesty a jinou cestu nehledá, ale nešlo to. Jen se na něj bezmocně dívala. Místo jeho tváře však viděla masku a jediné, co z něj zůstalo, byly jeho oči.
„I to jsem já,“ zasmál se krutě. „To jsi nevěděla? Přijmeš mě takového, jaký jsem?“
Rozhlédla se kolem sebe a zděšením vykřikla. Kolem nich se uzavíral kruh dalších masek, masek Smrtijedů. Ty masky se vznášely ve vzduchu, jako by tam byly jen ony. Ty masky se přibližovaly a ona začala couvat, musela uniknout, dříve, než se kruh uzavře. Dříve, než bude pozdě.
A on ji následoval, pomalu, tak jak ona couvala, on šel za ní, dokud měla kam. Zastavila se. Objal ji a v jeho objetí se konečně cítila bezpečně. Bylo to místo, kam patřila. Úzkost z ní spadla, masky z místnosti zmizely a byli tam jen oni dva.
Vzbudila se. Venku už svítalo, měla by vstát, musí do práce. Tělo měla stále rozbolavělé nenaplněnou touhou. Zavřela však oči a přehrála si znovu celý sen, než se jí vzpomínka na něj rozplyne. Babička jí kdysi říkala, že sny jsou odpovědi na otázky, které si neumíme či nechceme položit. Otázkou si stále ještě jistá nebyla. O odpovědi však již nepochybovala.
738 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...