She stands before you naked
You can see it, you can taste it,
And she comes to you light as the breeze.
Now you can drink it or you can nurse it,
It don’t matter how you worship
As long as you’re
Down on your knees.
So I knelt there at the delta,
At the alpha and the omega,
At the cradle of the river and the seas.
And like a blessing come from heaven
For something like a second
I was healed and my heart
Was at ease.
O baby I waited
So long for your kiss
For something to happen,
Oh something like this.
And you’re weak and you’re harmless
And you’re sleeping in your harness
And the wind going wild in the trees,
And it ain’t exactly prison
But you’ll never be forgiven
For whatever you’ve done
With the keys.
It’s dark now and it’s snowing
O my love I must be going,
The river has started to freeze.
And I’m sick of pretending
I’m broken from bending
I’ve lived too long on my knees.
Then she dances so graceful
And your heart’s hard and hateful
And she’s naked
But that’s just a tease.
And you turn in disgust
From your hatred and from your love
And comes to you
Light as the breeze.
There’s blood on every bracelet
You can see it, you can taste it,
And it’s, Please baby
Please baby please.
And she says, Drink deeply, pilgrim
But don’t forget there’s still a woman
Beneath this resplendent chemise.
So I knelt there at the delta,
At the alpha and the omega,
I knelt there like one who believes.
And the blessings come from heaven
And for something like a second
I’m cured and my heart
Is at ease.
Bradavice; 25. března 2011
Neville Longbottom zamyšleně mířil na ošetřovnu. Od té hrozné události uplynul už téměř týden a Marigold Bootové bylo natolik dobře, že Poppy doporučila její propuštění. Neville byl z toho všeho otřesený. Skutečnost, že právě členka nebelvírské koleje byla tím skrytým vlkodlakem, jej zasáhla. Ona to přece musela vědět, musela alespoň tušit, jak moc nebezpečná může být. Ještěže se prokázalo, že ten poslední úplněk jít ven dobrovolně nechtěla, že to celé byla akce toho zmijozelského Burkea. Bystrozorům se během týdne podařilo mimo jiné i za pomoci nitrozpytu rekonstruovat průběh dramatických událostí . Chování Marigold po ten večer nebylo možné nic vyčíst. To nic nemění na tom, že porušila pravidla. A nejen ona, ale i další jeho studenti trestuhodně porušili školní řád. Bude to muset jako ředitel koleje řešit. I když tato událost byla natolik závažná, že tresty budou určeny až po oficiálním skončení vyšetřování všem současně. Snape svým neopakovatelným způsobem, kterému se ani po několika letech, kdy zde působil, nenaučil odporovat, dal najevo, že do stanovení trestů bude hovořit. Neville slíbil Levanduli, že se bude snažit prosadit, aby její dcerku nevyloučili. Jak to má ale udělat?! Snape si stejně prosadí, co bude chtít. Byl na škole už dost dlouho na to, aby věděl, že přestože zdánlivě rozhoduje Minerva, je všechno ve skutečnosti v režii Snapea. Minerva stárla a ztrácela razanci. A Snape nikdy nezapomněl na to, že tu byl ředitelem. A evidentně by jím chtěl být stále.
Jak jej po těch šílených letech s ním mohlo vůbec napadnout, že nastoupí právě sem! Co si chtěl dokázat? Jak si mohl myslet, že to bude jiné, když nebude jeho student, ale kolega! Ani po pěti letech, co byli kolegové, neměl pocit, že by se k němu Snape choval s respektem. Od doby obnovení Fénixova řádu se sice jeho chování nedalo navenek nic vytknout a dokonce si s ním jako s posledním členem sboru začal i tykat, přesto však cítil v každém jeho gestu, že se Snapeův názor na něj nezměnil. Možná by měl uvažovat o změně působiště. Stejně teď bude muset svůj život uspořádat jinak, když bude mít dcerku, usmál se pro sebe. A možná ho zde ani rodiče dětí nebudou chtít, když vyjde najevo, že za trvání manželství jich obou… Bude to řešit Starostolec, to znamená skandál, zatrnulo mu. A ani pokud Hannah a Scamander nebudou dělat problémy, nemanželské dítě učitele neprojde v konzervativní kouzelnické společnosti jen tak bez povšimnutí.
Teď to však nevyřeší, musí se soustředit na momentální problémy. Je tu ta malá a on musí pro ni udělat vše, co půjde. Nadechl se a otevřel dveře ošetřovny.
Marigold už byla oblečená. Stála strnule vedle vzorně ustlané postele a dívala se z okna. Když jej uslyšela, otočila se a plaše se na něj podívala.
„Dobré odpoledne,“ špitla tak tiše, že ji téměř nebylo slyšet, a sklopila hned oči.
„Marigold, jsem rád, že už jsi zdravá,“ rozpačitě se na ni usmál.
„Nikdy nebudu zdravá,“ odpověděla vážně. „Vyloučíte mě?“
„Vyšetřování sice uzavřeno nebylo, ale tvoje nevina byla prokázána. Nenapadla jsi je záměrně ani jsi nechtěla jít ven,“ vyhnul se Neville jednoznačné odpovědi. Jak měl vědět, jestli se mu podaří děvče na škole udržet? Věděl jen, že Harry její vyloučení požadovat nebude.
„Madam Pomfreyová říkala, že se dneska vrátím na svou kolej,“ zeptala se dívka se znatelnými obavami v hlase.
„Ano, Marigold. Odvedu tě tam. Jsi v pořádku, není důvod, abys byla na ošetřovně. V pondělí už půjdeš i na vyučování.“
Marigold hned neodpověděla, jen se dívala z okna.
„Raději bych ještě zůstala tady,“ řekla po chvíli.
Neville chvíli nevěděl, co říci. Chápal ji. Bála se, co na to řeknou její spolužáci. Přestože učitelé nemluvili o tom, že sobotní události souvisely s úplňkem, chápal, že se Marigold může návratu mezi děti obávat.
„Marigold, to není řešení. A o tvém… problému nikdo kromě Jamese, Vicky a Teddyho neví. A Joshuy Grangera. A samozřejmě učitelů. Z nich nikdo nic nepoví. Ve středu začneš brát spolu s ostatními vlkodlačí lektvar. Bude to v pořádku.“
„A co když jim to všechno dojde?“ zvedla k němu konečně oči.
„To je možné. Nejsou hloupí. Zvaž, zda jim to neřekneš sama.“
„Poradím se o tom se sm… s ostatními. Jaký trest dostanu?“
„Ještě neskončilo vyšetřování. Vedení školy o tom rozhodne pro všechny současně. Těch porušení školního řádu tu bylo více, ne? Udělám ale vše pro to, abys tu zůstala, Marigold.“
„A ostatní?“
„Myslíš ostatní vlkodlaky?“
Dívka přikývla.
„Jsou starší než ty. Neměli tě krýt. Měli si být vědomi možných následků.“
„Snažili se mi jen pomoci.“
„Vím,“ vzdychnul Neville. „Určitě to vezmou… tedy vezmeme do úvahy. Můžeme už jít?“
Marigold přikývla a vydali se spolu směrem ke koleji. Neville se opět pohroužil do neveselých myšlenek. Celá tahle zatracená situace byla tak obtížná. A to teď navíc musel řešit ten problém s Lenkou. Ještě stále si nepromluvil s jejím manželem. Bylo toho moc a obával se, že je to teprve začátek. Pamatoval si dobře, co dělali Harry, Hermiona a Ron. Nikdo je nedokázal zastavit, protože oni byli přesvědčeni o své nepostradatelnosti. Nejdříve horský troll, pak další a další události, kdy porušovali školní řád. Znovu a znovu. Vždy samozřejmě museli. Vlastně opravdu museli, objektivně snad měli dokonce pravdu. Ale kolikrát přitom mohli přijít o život? Až teď mu s děsivou určitostí došlo, že jejich potomci budou nejspíš stejní. Stejně skvělí, ale i stejně nezvladatelní. A jeho odpovědností bude chránit je, dokud budou ve škole. Zvládne to? Ještěže Ron děti ještě nemá, stačí jedna Weasleyová. Na chvíli se zastavil. Došlo mu, že Weasleyů se na něj příštích několik let povalí s největší pravděpodobností mnohem víc. Už příští rok nastoupí další dva. Nebo tři? Kolik to mají vlastně dohromady dětí? V duchu zaúpěl. Raději snad půjde kácet stromy.
„Pane profesore,“ přerušila jeho úvahy Marigold, „ten, kdo zabil jednorožce nebo kdo pil jeho krev… ztratil svou duši?“
„Co… cože?“ zakoktal se Neville.
„Říkal to James. Že jim o tom povídal jejich otec. Že to povídal profesor Brumbál. Že ten, kdo se napije krve jednorožce, ztratí svou duši.“
„To nevím… Já… Mohl bych k tomu něco najít…“ Chvíli se zamyslel. „Víš co, Marigold, mám jiný nápad. Když o tom hovořil pan profesor Brumbál, tak se zeptáme jeho. Chtěla by sis s ním promluvit?“
Dívka přikývla. „Šlo by to hned?“
„Tak pojď,“ chytil ji kolem ramen Neville. „Zjistíme to.“
…
Marigold seděla v ředitelně na krajíčku křesla. Ředitel koleje ji tam nechal samotnou, jen s Brumbálem, tedy s jeho portrétem. Dokonce i ostatní ředitelé a ředitelky se diskrétně vzdálili. Brumbál se na ni díval laskavýma modrýma očima skrytýma za půlměsíčkovými brýlemi. Jeho pohled byl pátravý, avšak laskavý. Přesto však dívku nervozita neopouštěla.
„Profesor Longbottom mi řekl, o čem se mnou chceš hovořit. Ty jsi Marigold, je to tak?“
Dívka přikývla a kousala si spodní ret téměř do krve.
„Pamatuji si tvou matku. Občas dříve jednala, než přemýšlela. Ale měla vždy dobré a statečné srdce. Tvůj otec byl také statečný. Oba bojovali v bitvě o Bradavice. Věděla jsi to?“
Marigold opět přikývla. Její nervozita rostla. Kam tím směřuje? Že ona zklamala? Že je horší, než její rodiče?
„O tom, co se stalo, jsem informován od profesorky McGonagallové. Říkala mi i o smrti toho mláděte. To je to, co tě trápí nejvíce?“
Marigold znovu kývla.
„Nic jiného?“ Brumbálovy oči se dívaly tak pátravě, že dívka musela uhnout pohledem. „Dobře. Nemusela jsi ho zabít ty. Mohl to být i ten nešťastný chlapec. A dokonce z událostí posledního úplňku bych to považoval za pravděpodobnější.“
„Copak to není jedno? Pila jsem jeho krev,“ promluvila konečně Marigold.
„Myslíš, že není důležité, jaký byl tvůj úmysl? Ale v podstatě máš pravdu, myslím, že skutečně není důležité, zda jsi to byla ty, kdo to mládě zabil. I když ne tak, jak si myslíš.“
Marigold zvědavě zvedla oči a pozorně poslouchala Brumbálův laskavý, ale pevný hlas.
„Nemůžeš ovlivnit to, čím jsi. Nevyčítej si, že jsi vlkodlak. Nevybrala sis to a nemůžeš za to. Nestyď se za to. Je však na tobě, jak s tím naložíš. Nemůžeš ani za smrt toho mladíka. On sám si při plném vědomí vybral svůj osud a tebe zneužil. Nemůžeš bezprostředně ani za smrt jednorožce. Ale určitou vinu přesto neseš a nebudu to před tebou zastírat.“ Brumbálův hlas zvážněl. Jeho pohled se Marigold už nezdál laskavý. Srdce se jí sevřelo a ona znovu pocítila tíhu toho, co se stalo a co se stát mohlo.
„Jsi vinna jedním – upřednostnila jsi svůj zájem nad životy druhých. Vědomě ses rozhodla, že nechceš užívat vlkodlačí lektvar. Vědomě jsi upřednostnila své zdraví před bezpečností druhých. Muselo ti přitom být jasné, jakou hrozbu představuješ. Přinejmenším po té události s jednorožcem jsi o tom již nemohla mít pochybnosti. Mohla, a tudíž jsi také měla vědět, že můžeš ohrozit i člověka. Chápu tvé důvody. Účinky vlkodlačího lektvaru jsou vážné a u dětí ne zcela předvídatelné. Jestli však tvé důvody a riziko, které jsi vědomě na sebe vzala, byly souměřitelné s rizikem, které jsi představovala ty, to zvaž sama. A vezmi si z toho pro budoucnost ponaučení. Na tom bude záležet, zda půjde o ojediněle selhání nebo o začátek cesty, na jejímž konci přijdeš o to nejcennější, co máš – o lidskou duši. Je potřeba, aby sis to uvědomila.“
„A teď, teď jsem o ni ještě nepřišla?“
Brumbál se usmál a z jeho obličeje vyzařovala opět jen laskavost. „Ne, nemyslím, že by ses toho měla obávat. Ne, pokud se z toho poučíš.“
„Budu ten lektvar užívat. To jsem se rozhodla hned po té noci. Mně to všechno tehdy nedošlo, pane řediteli. Já už to určitě neudělám. Jsem moc ráda, že se nikomu z nich nic nestalo. Nechtěla bych, abych někoho zabila. Nebo nakazila. Nikdy bych si neodpustila, kdyby se něco stalo Vicky. Nebo někomu jinému,“ dodala.
„Věřím ti,“ řekl vážně Brumbál a odmlčel se. „Každý člověk je důležitý, Marigold. Představ si to tak, že na světě spolu bojují síly dobra a síly zla. Světlo a tma. Představ si, že boj je vyrovnaný. A představ si, že právě na tobě, na tvém rozhodnutí záleží, kam se osud nakloní.“ Brumbálův hlas zněl naléhavě. Díval se upřeně na ni a dívka mu konečně pohled pevně opětovala. Už neuhýbala očima, jen vážně přikyvovala. „Tebe Moudrý klobouk vybral do Nebelvíru. Věděl určitě proč. Věřím, že ty ze své cesty už nesejdeš.“
…………..…
Grimmauldovo náměstí; 27. března 2011
Skončilo další ze setkání Fénixova řádu odložené kvůli událostem v Bradavicích a Hermiona byla čím dál nervóznější. Sama před sebou se musela zastydět – jak je možné, že se děje tolik důležitých věcí, a jediné, na co myslí, je on? Její muž, ten pocit v ní byl stále, ale pochybnosti se znovu objevily a byly z hodiny na hodinu silnější. Celý týden se jí neozval. Celý večer si jí nevšímal. To samozřejmě nic neznamenalo, má přeci tolik starostí, je to on, na němž teď leží hlavní břemeno každodenní péče o syna. A nemohla čekat, že by změnil své chování, stále nechce, aby se o jejich vztahu vědělo. V tom se nic nezměnilo. Znepokojovalo ji, jak moc po něm touží. Její pocity jí připadaly nepatřičné, měla by přeci myslet na to, co říkala Vulpe Weasleyová, na deníky, které objevil Elfias Dóže, na zprávy z Francie, které Fleur zjistila od svého otce či na poznatky zpravodajců, které shrnul Evandrus Virdee. Měla by promluvit s Nevillem, který se stále ještě nesešel s manželem Lenky, přitom času na přijatelné řešení celé jejich situace ubývalo.
A v neposlední řadě by měla více pozornosti věnovat Levanduli, která celou dobu seděla tiše a teď něco hučela do Minervy. Co jí říkala, to si uměla představit. A ačkoli ji chápala, nemohla se zbavit nechuti s ní hovořit, ne potom, co její dcera málem zabila Joshuu. Samozřejmě, byla mimo svou mysl, ale věděla, že se tak stane. Nebyla to její první přeměna, to už od Harryho věděla. Byla ráda, že to není ona, kdo tentokrát navrhuje tresty. Obávala se, že by nebyla schopná objektivity. Měla by s ní promluvit, Levandule na to čekala, měla by jí říct, že se na ni nezlobí. Ale nedokázala to.
Lidé se rozcházeli a ona se s nimi automaticky loučila, na tváři spíše profesionální než upřímný úsměv. Když koutkem oka postřehla, že Snape opustil místnost, rychle se vydala za ním. Stál na chodbě, ruce složené na prsou, ve tváři těžko skrývané rozčilení. Neslyšela, co Harrymu řekl, ale vzhledem k tomu, že Harry těžko zakrýval nervozitu, nebylo to nic pěkného.
Chtěla se vzdálit, u toho nemusí být. Snape však, aniž by se na ni podíval, řekl ostře: „Zůstaň také, týká se tě to.“
„Mohli bychom bez Ginny?“ zeptal se Harry obranným tónem.
„A bez Molly, ne? Statečný Nebelvír se bojí žen,“ ušklíbl se Snape, ale následoval Harryho do jednoho z menších pokojů.
Harry jej ihned pečlivě zabezpečil a s obavami se podíval na Snapea.
„Nikdy jsem o tobě neměl přehnané mínění, ale to, že jsi dal jedenáctiletým dětem něco takového, překonalo mé nejhorší představy!“ navázal Snape na předchozí rozhovor a Hermioně okamžitě došlo, o čem je řeč. Jen polkla. Když o plánku s Harrym hovořila, myslela si, že by se to nemusel nikdo dozvědět. Jak to Snape zjistil?
„Teddymu už bude třináct a-“
„To na věci nic nemění!“ přerušil ho Snape, který nyní zcela přestal skrývat své rozčilení. „To jsi skutečně chtěl, aby v noci šli ven? Děti! Jsi mnohem nezodpovědnější, než jsem si kdy myslel! Samozřejmě, nemělo mě to překvapit poté, co jsem se sedm let snažil, abys přežil! Což se mi ostatně přes tvé vytrvalé úsilí podařilo! Jsi úplně stejný jako tvůj otec! Proč jsem si jen myslel, že ses změnil? Že už jsi dospělý?!“
Chvíli mlčel, Hermiona ani Harry se neodvážili nic říct. Hermiona si připadala jako studentka, kterou Snape chytil na noční procházce hradem, a Harry, pokud Hermiona mohla soudit podle jeho výrazu, zrovna tak.
„Už tě nemůžu chránit!“ pokračoval Snape s nezměněnou razancí. „Jsi dospělý, tak se podle toho chovej! Mám dost starostí s dětmi! Od jejich rodičů však očekávám alespoň to, že mi nebudou mé úsilí o udržení pořádku mezi tím klubkem nezodpovědných, nepředvídatelných a nepřemýšlejících rádoby dospělých sabotovat!“
Hermiona se dívala na svého muže a divila se sama sobě, že jí to nedošlo dříve. Jak vyčítal Harrymu jeho chování, což zcela chápala, choval se skutečně jako jeho příbuzný. Uvědomila si, že takový byl i tehdy. Ke každému se choval chladně, neztrácel svou masku, své sebeovládání. Jediný, na koho se dokázal rozčílit, byl tehdy právě Harry. A je jím i nyní. Ne, takto se k cizím lidem nechováme. Pouze jednání lidí, kteří nám jsou blízcí, které vnímáme jako součást rodiny, lidí, na kterých nám záleží, nás dokáže skutečně rozčílit, jen u nich ztrácíme své sebeovládání. Snape byl na Harryho přísnější, ne přestože byl jeho příbuzný, ale právě proto.
„Slíbili mi, že nebudou chodit ven ze školy,“ řekl Harry tiše. Hermioně ho v tu chvíli bylo skoro líto.
„A ty jsi jim věřil? Ty bys takový slib dodržel?“
Harry váhavě přikývl.
„Ne!“ řekl ostře Snape. „Dodržel bys ho přesně do okamžiku, než bys dospěl k závěru, že jsou důležitější věci, pro které přece musíš, a proto i můžeš porušit cokoli,“ řekl o něco klidněji. „Měl sis uvědomit, že tvůj syn bude stejný.“
„Nebyl to jen Harryho James,“ řekla tiše Hermiona, měla však dojem, že ji Snape vůbec neposlouchá.
„Kde je ten plánek teď?“
„Vzal jsem mu ho. Ještě v noci.“
Snape si ho chvíli měřil. „Bál ses, že na něj přijdu a že jej zabavím,“ ušklíbl se. „A plášť?“
Harry polkl. „Taky.“
„Hermiono, ty jsi o tom věděla?“ Hermioně se zhoupl žaludek. Díval se na ni téměř stejně přísně jako na Harryho, ale zároveň trochu jinak. Zklamaně.
„Nevěděla to,“ odpověděl místo ní Harry.
„Tebe jsem se neptal!“ začal Snape znovu zvyšovat hlas.
„Nevěděla jsem, že jim to dává. Ale došlo mi to. Harry mi ale plášť i plánek ukázal. Považovala jsem to za uzavřené.“
„A doufala jsi, že na to nepřijdu,“ díval se na ni zklamaně.
„Já… nebylo nutné, aby… když už to neměli…,“ Hermiona pod jeho upřeným pohledem ztichla.
„Nebylo nutné, abych věděl o tak nebezpečných artefaktech? Které tvému synovi umožní kdykoli odejít z hradu? A které jim Harry mohl kdykoli zase vrátit, až by opět usoudil, že už jsou na ně dost zralí?“
„To by Harry neudělal. Už by jim to nedal…,“ kousala se do rtu.
„Jsi si tím jistá? Harry,“ otočil se k němu a z jeho hlas zněl nebezpečně sladce, „řekni nám to ty. Řekni, měl jsi v úmyslu jim ty věci později vrátit?“
„To teď není důležité,“ snažil se Harry vyhnout přímé odpovědi.
„Nebelvír nebude lhát, že, Harry,“ vyplivl Snape Harryho jméno. „Vidíš, měl jim to v úmyslu dát. Nepopře to. Nepoučitelný. Nezodpovědný. Potter.“
„Severusi,“ zaprosila Hermiona.
Snape ji však nevnímal, naklonil se k Harrymu a zasyčel: „Jestli ten plánek nebo plášť u někoho ze studentů najdu, promluvím si o tom s tvojí ženou. Tebe s tím už obtěžovat nebudu,“ napřímil se a zcela normálním hlasem pokračoval: „Zaujalo už ministerstvo strategii k těm novinovým článkům? Co hodlá vše prozradit?“
„Ještě ne. Odkazujeme na oficiální ukončení vyšetřování,“ odpověděl Harry s viditelným ulehčením. „Vlastně jsem se s tebou a Minervou chtěl domluvit na konkrétním postupu. Ailith si chce ještě několik věcí ujasnit. Měla by být hotová do středy.“
„Dobře. Sejdeme se ve středu s Minervou a domluvíme se co dál.“
„Možná bude chtít přijít i Kingsley.“
„Bude vítán,“ stiskl Snape rty. „A Evandrus nepřijde?“ dodal s lehce ironickým nádechem.
„Vlastně to Kingsley také zmiňoval, jak to víš?“ podivil se Harry a Hermiona se musela pousmát. Je možné, že by si toho Harry nevšimnul? „Máš už nějakou představu o trestech?“ pokračoval Harry, aniž by čekal na odpověď na svou otázku.
„Před skončením vyšetřování?“ zvedl Snape ironicky obočí. „To bych si nedovolil. Necháme to na středu.“
„Potrestáš i Joshuu, Severusi?“ zeptala se Hermiona.
„Samozřejmě. Porušil přeci řád stejně jako ostatní.“
„Hermiono, můžeš chvíli? Ještě jsem s tebou chtěl něco probrat,“ obrátil se na ni Harry.
Hermiona letmo zalétla pohledem ke Snapeovi. Chtěla s ním hovořit. Chtěla s ním být. Toužila po něm.
On však nedal nic najevo, jen poznamenal, na tváři opět svou obvyklou masku: „Nebudu vás už rušit. Harry, uvidíme se tedy ve středu.“ Pokynul Hermioně, otočil se a odešel.
Hermiona se za ním krátce podívala, hned však pohled vrátila zpět k Harrymu. Oči ji pálily. Rychle několikrát zamrkala a snažila se vzburcovat v sobě pocit vzteku. S tím se dalo bojovat lépe než s lítostí. Kromě toho to přeci nic neznamenalo, opakovala si znovu. Uplynul přeci jen týden. Krátký a nekonečný týden.
„Hermiono, tak to jsem nečekal,“ hodil sebou Harry s úlevou do křesla. „Připadal jsem si zase jako student na hodině lektvarů. Nebo po večerce na chodbě školy. Jak si může dovolit se k nám tak chovat!“
„Harry, nebuď jako malý. Měl pravdu. Choval se k tobě jako ke klukovi, protože ty ses choval jako kluk,“ utrhla se na něj netrpělivě. Neměla teď náladu se s ním bavit. „Cos mi vlastně chtěl?“
………………..
Doupě; téhož dne
Přemístila se společně s Harrym, Ginny se tentokrát setkání Řádu neúčastnila a zůstala doma s dětmi. Harry ji doprovodil až ke dveřím jejího domku. Nechápala, proč ji zdržel. Mluvil o událostech v Bradavicích, nic nového jí ale neřekl. Několikrát si postěžoval na Snapea, hovořil o Jamesovi a Joshovi, že je rád, že jsou kamarádi, přestože jsou oba z jiných kolejí. Co jí vlastně chtěl? Neměla náladu se tím zabývat. Zlobila se na něj, protože kvůli němu si nemohla promluvit se Snapem. I když si musela přiznat, že mu trochu křivdila – kdyby s ní Snape chtěl hovořit, jistě by si cestu našel. Znovu jí sevřela ledová ruka. Připadalo jí, že všechno, co se mezi nimi stalo, byl jen sen, ze kterého se probudila. Vše se zdálo být tak neskutečné.
„Tak já asi už budu muset jít, Hermiono.“
„Cože?“ podívala se na něj zmateně.
„Jen se s tebou loučím,“ řekl rozpačitě Harry, ale neměl se k odchodu. Rozpačitě se na Hermionu díval.
„Dobrou noc,“ odpověděla poněkud nepřítomně a dotkla se dlaní dveří. Dveře se neslyšně otevřely a Hermiona vešla dovnitř. Otočila se, Harry tam ještě stál a zamyšleně se na ni díval.
„Co se děje, Harry?“
„Hermiono, já… měli bychom si promluvit.“
„Teď jsme spolu mluvili. Nejméně půl hodiny, spíš déle. Co se děje?“
Harry jen polknul. „Asi jsi už unavená, viď. Promiň, necháme to na jindy. Dobrou noc.“ Kvapně se otočil a rychle odcházel po cestičce do svého domova.
Hermiona jen vzdychla, neměla teď chuť zabývat se Harryho podivným chováním, i když jí došlo, že se celý večer nedostal k tomu, co jej doopravdy zajímalo. To, jak mluvil o všem možném, jeho zámlky, jeho skákání z tématu na téma… Tušila, o co by mu mohlo jít, jen na to nechtěla teď myslet. Děsila se okamžiku, kdy se jí na to Harry zeptá otevřeně. Mlčet, to ještě uměla, dělala to tak dlouho, že jí to už ani nepřišlo. Otevřeně lhát by však nemohla. Otázka samozřejmě byla, jestli by její ‚ne‘ mělo nějaký význam, jestli by Harry uvěřil bez toho, že by označila skutečného otce. Měla by si promluvit se Snapem o tom, že by to mohli říct alespoň jemu. Jenže kdy s ním bude mluvit? Proč dnes odešel bez rozloučení, proč se jí celý týden nijak neozval? Nelíbilo se mu to s ní? Chvíli se zastavila a opřela hlavu o stěnu. Stála tam a nechtělo se jí dělat vůbec nic. Nechtěla jít do své kuchyně, kde už dlouho nic neuvařila, protože nebylo pro koho, ani do pokoje, kde trávila své osamělé večery, a už vůbec ne do ložnice, kde spala sama. Stále sama.
„Budeš tam stát ještě dlouho? Vystydne ti večeře,“ uslyšela známý hlas.
„Severusi?“ vydechla překvapeně. „Jak… jak jsi to dokázal?“
„Uvařit večeři? To není až tak těžké.“
„To jsem nemyslela,“ usmála se Hermiona. To bylo snad poprvé, kdy jej slyšela žertovat. „Jak ses dostal sem? Vždyť jsi tu nikdy nebyl, nemohl ses sem přemístit. A moje ochranná kouzla…“
„Ta jsou v pořádku. Zkontroloval jsem je a trochu posílil. Nikdo nepovolaný se sem nedostane.“
Hermiona se musela znovu usmát jeho jistotě, že on mezi ty nepovolané nepatří.
„Mosca mě sem přenesla,“ dodal ještě. „Ve skutečnosti jsem večeři nepřipravoval já. Nachystala to speciálně pro tebe Elfie a moc tě nechala pozdravovat. Aspoň dvacetkrát mi to zopakovala,“ téměř neznatelně se usmíval, pak se sklonil a lehce ji políbil. „Budeš večeřet?“
„Ano, budu. Překvapil jsi mě. Potom, co…“
„Nebudeme se k tomu vracet. Svůj názor jsem řekl, ale nebudeme si tím kazit večer.“
Hermiona se usmála a společně usedli ke stolu. Elfie připravila dušené hovězí na černém pivu, kořenové zelenině a rozmarýnu. Vše bylo výborné.
„Jak to, že tě sem skřítka přenesla?“ vrátila se po chvíli ke své první otázce. „Neříkal jsi, že ti nesmí nic říkat?“
„Vždyť mi nic neřekla. Na nic jsem se jí neptal. Jen jsem jí přikázal, ať mě sem přenese.“
„Teď je tu také? Nebo Elfie?“
„Ne.“
„Jen pro teď nebo napořád?“
„Vím, že se tě to dotýká. Nechci ti ubližovat a ani jsem nikdy nechtěl,“ řekl vážně.
„To já přece vím, Severusi,“ odpověděla tiše. Znovu se ho však nezeptala. Věděla, jaká by byla odpověď. A jeho rozhodnutí chápala, přestože s ním nesouhlasila.
Dojedli mlčky, jen se na sebe dívali. V tom tichu se ale Hermiona necítila rozpačitě, jen si mlčky vychutnávala jeho přítomnost.
Snape do skleniček nalil nazlátlé víno. „Nevím, jestli ho znáš. Tokajské. Velmi sladké. Vlastně se to k tomu vůbec nehodí,“ pousmál se, „ale myslel jsem, že by ti mohlo chutnat.“
Chvíli pomalu a zamyšleně usrkávala víno. Jeho chuť však téměř nevnímala, myslela na to, co se stalo dnes večer. „Od koho jsi věděl o tom plánku?“ odvážila se konečně zeptat.
„Nechci se k tomu vracet.“
„Nevěděl jsi, že Teddy plánek nemá, že si jej Harry vzal zpět. Nechtěl jsi, aby věděli, že o těch věcech víš.“
„Je to pro tebe důležité, Hermiono?“
„Ty jsi to věděl od Joshe,“ nenechala se odradit. „Proto jsi nechtěl, aby to věděli. Protože je Josh zradil,“ vyslovila Hermiona konečně to, co ji trápilo od doby, kdy Snape prozradil Harrymu, že o plánku ví.
„Zachoval se správně.“
„Tím si nejsem tak úplně jistá, Severusi.“
„Jaké je víno?“
„Výborné. Ale ty měníš téma.“
„Samozřejmě, že měním téma. Nepřišel jsem se s tebou dnes večer hádat.“ Díval se na ni a Hermioně pod jeho pohledem začalo připadat vše, o čem předtím hovořila, nedůležité. Přestávala přemýšlet. Srdce se jí zhouplo jako na houpačce a rozbušilo tak divoce, že to snad musel vidět. Dívala se na něj a rozpačitě stiskla rty mezi zuby. Chytila se skleničky jako posledního záchytného bodu a pomalu upíjela. V skleničce bylo již jen několik krůpějí vína a ona si je šetřila, sama nevěděla proč. Jeho pohled ji nepřestával zkoumavě a upřeně sledovat.
„Jsi krásná,“ řekl chraplavě a opatrně ji vzal skleničku, kterou se bála dopít, a postavil ji na stůl. Vstal a chytil ji za ruku, aby si ji přitáhl k sobě.
Hermiona vstala a dívala se na něj. Necítila paniku jako minule. Jen důvěru a touhu mu patřit.
„Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Chtěl bych, abys byla šťastná. Věř mi to, prosím. Ať přijde cokoli. Ať o mně zjistíš cokoli.“
Chytila ho za druhou ruku a přitiskla se k němu. „Já to vím, Severusi. Vím, kdo jsi. Věřím ti.“
„Nevíš všechno,“ zašeptal téměř neznatelně do jejích vlasů. „Ale teď je teď,“ chytil ji pevněji, až to téměř zabolelo.
„Jsem tvoje žena,“ zašeptala a zaklonila hlavu, aby mu viděla do očí.
Podíval se na ni a prstem obkroužil její rty. Vzal ji za ruku a odvedl ji do ložnice. Usmála se na něj a on jí letmý úsměv vrátil. Přitáhl si ji k sobě a dlouze ji políbil. Pak ji od sebe oddálil, a aniž by ze sebe spustili oči, začal jí zoufale pomalu rozepínat blůzku.
…
Stála před ním, tak nesměle, jako by to bylo poprvé. Tak samozřejmě, jako by to bylo po tisící. Dala se mu bez přemýšlení. Nechápal, jak mohl tento dar odmítat tak dlouho. Jak mohl tak dlouho čekat. Tak nesmyslně dlouho.
Její dotyk byl lehký, byl něžný, byl jako zázrak, jako čerstvý závan štěstí, o kterém netušil, že ještě existuje. O kterém byl přesvědčen, že na něj už nemá právo. V tuto chvíli však na to nemyslel. Byla tu s ním a jeho nenávist k těm, co mu ublížili, a k těm, co ho přiměli ubližovat, nenávist k sobě samému, protože ubližoval, byla pryč. Možná jen na chvíli, ale ta chvíle za to stála.
Líbal ji, pomalu od jejích úst sklouzával ke kouzelnému důlku na krku, na ramena, na její ňadra, na bříško. Omamně voněla a chutnala mírně slaně. Nespěchal, chtěl si vychutnat každý okamžik, každou vteřinu, kdy byla s ním. Rozhodl se nemyslet na to, co bude. Bylo toho tolik, co nebylo vyřčeno, tolik věcí, co udělal. Krev na jeho rukou, vina, kterou nemohl smýt ničím, co udělal později, vina, kterou nejasně tušil v budoucnu – nic z toho tu teď nebylo. Nesmělo být. Pro tento okamžik zde byla jen ona. Ona jediná a s ní přicházelo do jeho života světlo a požehnání.
Nestyděla se, neskrývala nic. Přijímala jeho polibky, jeho dotyky s dychtivostí, a pokud cítila ostych, nedávala jej najevo. Po celou dobu nezavřela oči, jako by stejně jako on nemohla uvěřit tomu, že je to pravda. Pohybovala se pomalu, jako by tančila, jako by byla kněžkou provádějící prastarý obřad. Každý její pohyb zrcadlil jeho touhu, každý její pohyb byl zázrakem. V jejích očích byla něha a odevzdání, nekonečná a na nic se neptající láska. Pro tuto chvíli nic jiného nepotřeboval.
…
Ležel v její ložnici, na místě, kde nikdy předtím nebyl, a přesto se zde cítil jako doma. Ležel na zádech, uvolněný, unavený, ruku zabořenou v jejích neposlušných vlasech. Mlčel a vychutnával si prchavý okamžik štěstí. Tak dlouho se utápěl ve své vině za smrt Lily, tak dlouho se ji snažil odčinit. Tak dlouho byl na kolenou před ní, před dokonalou a nechybující vzpomínkou. Jeho láska k ní, láska, která jej tak dlouho svazovala a zabraňovala mu žít, jej již netížila. Bylo zde jiné pouto. Pouto, které bylo pevnější, které jej vázalo k jeho ženě, tak nevinné a tak něžné. Ležela vedle něj, ruku si položila na jeho hruď. Byla jeho štěstím, lehkým jako vánek. Byla k němu připoutána, ona sama se k němu připoutala, aniž by to věděla a zamýšlela, ale to na věci nic neměnilo. A ona to pouto stvrdila tím, že jej neposlechla, tím, že porodila jejich syna. Dítě osudu, pečeť jejich vztahu. Chlapce, který ho fascinoval, kterého miloval a kterého se děsil. A také tím, že se mu dala. Nyní zcela dobrovolně a s láskou. Skutečnou láskou, tím si byl jist.
Přesto pocit spokojenosti, lehký závan štěstí, nemohl trvat dlouho. Nevěděl přesně, co přijde, ale věděl, že mu to neodpustí. Nejasné tušení stínu dostávalo jasnější kontury, bylo čím dál silnější a teď se k němu po okamžiku štěstí začalo vracet. Nevěděl, co udělá, věděl jen, co udělal, a pro řadu svých činů nenacházel žádnou omluvu. Na jeho rukou byla krev. Nevěděl, co vše o něm ví, byl si však jistý, že nezjistila vše. To by tu nemohla být. Byl si jistý, že až to zjistí, že mu neodpustí. Neodpustí mu, že předstíral, že předstírá a že bude muset předstírat i nadále. Protože to, co ví, jí nikdy nemůže říct. To břemeno bylo k neunesení, a přestože věděl, že jemu by pomohlo, kdyby je s ní sdílel, nechtěl to. Byl to jeho osud, ne její. Byl to jeho trest za to, co udělal.
„Severusi,“ vytrhl ho z myšlenek hlas jeho ženy, „můžu se na něco zeptat?“
„Jistě,“ odpověděl a lehce ji přitáhl k sobě.
„Jen jsem přemýšlela. O tobě a o Harrym. Když jsme byli ve škole. Proč jsi byl na Harryho tehdy… Chápu taktické důvody, kvůli Smrtijedům, ale i přesto… možná jsi nemusel být tak…“ Odmlčela se.
„Zlý? Byl nesnesitelný.“
„Tak hrozné to nebylo.“
„Byl jako jeho otec. Všechno mu procházelo. Brumbál by ho úplně zkazil. Potřeboval trochu přísnosti. Musel jsem Brumbálovo rozmazlování nějak vyrovnávat.“ Chvíli se odmlčel. Věděl, že nemluví tak docela pravdu a bylo mu jasné, že ona to ví. Mlčky čekala, co řekne. „Byl jako jeho otec. Kdykoli jsem ho viděl, viděl jsem jeho. Neměl jsem Jamese rád. Měl všechno, aniž by musel o cokoli usilovat. A vůbec si toho nevážil. Neměl jsem to přenášet na Harryho.“
„Harry na tom byl mnohem více jako ty. Neměl milující rodiče.“
„Je rozdíl, když tvoji rodiče za tebe položí život a když žijí a nezajímáš je.“
„Věděl to Brumbál?“
„Co jestli věděl? Že jsem na něj zlý? Jistěže.“
„To jsem nemyslela. To, že tvůj otec… že James… že Harry…“
Snape chvíli mlčel. „Dlouho to nevěděl. Řekl jsem mu to až před tím, než jsem ho… před jeho smrtí. Bezpochyby mu to však zapadlo do jeho plánů. Nebyl překvapen. Jako by mu to potvrdilo jeho teorie, jejichž potvrzení však ode mě nežádal. Věděl již předtím, že Harryho budu chránit, jak to jen bude možné.“
„I když jsi ho neměl rád.“
„To je složitější. A na věci to navíc nic nemění.“
„Ale Harry o tom nevěděl. V těch vzpomínkách to nebylo.“
„Samozřejmě, že ne. Zvolil jsem vzpomínku z doby, než jsem to Brumbálovi řekl.“
„Proč? Chtěl jsi, aby to tajemství zmizelo s tebou?“
„Ano. Tehdy ano. Brumbál věděl, že nechci, aby to Harrymu kdy řekl. Myslím, že by mé přání respektoval. Dokud by nenastaly nové okolnosti,“ odmlčel se. „Tobě nebo Joshuovi by to prozradil.“
„Proč jsi nechtěl, aby to zjistil Harry?“
„Vyčítal by si to. Měl vždycky trochu přemrštěné reakce,“ zabručel Snape a tiše dodal: „Nenesl toho snad už dost?“ Odmlčel se. Ano, i v tomto jej chránil, nebyl to však jediný důvod. Dokonce nešlo ani o hlavní důvod. Bylo to další z břemen, které nesl. A které už možná nemusí nést sám. Po krátké odmlce dodal. „Poslal jsem ho na smrt. To se dá snést jen od cizího člověka.“
Hermiona byla chvíli potichu a on už začal doufat, že usnula. Marně.
„Byl to tvůj jediný žijící příbuzný…“ Položila mu dlaň na ruku a jemně ji stiskla.
„Pokud jsem věděl. Z matčiny strany nikoho neznám. Nikdy jsem se o ně nezajímal. Ani oni o mě. A matka o nich nikdy nehovořila. Třeba mám někde v Irsku celý houf dalších synovců a neteří.“
„Brumbál nepochyboval o tom, že to uděláš.“
Ptala se nebo si odpovídala? Sám byl překvapený, co všechno jí je schopný říci. A ještě více jej udivovalo, že mu přináší úlevu o tom hovořit. „Nepochyboval o tom, že vždy udělám to, co je potřeba,“ řekl tak potichu, že nevěděl, zda ho vůbec slyšela.
Hermiona dlouho neodpovídala. Myslel si, že už skutečně usnula. Než si však rozmyslel, zda jej to skutečně těší či spíše mrzí, ozvala se opět: „Jak se tvůj otec jmenoval?“
„Jacob. Jacob Potter,“ řekl těžce. Bylo to vlastně poprvé, co vyslovil jeho jméno nahlas. „Dobrou noc,“ zavřel jí polibkem ústa a přitáhl si ji k sobě. Chvíli ležela a tiskla se k němu celým tělem. Pak jej znovu jemně, téměř plaše, políbila. Otočila se a stulila se do klubíčka jako kočka, zády se k němu těsně přitiskla. Lehl si na bok a tělem se přizpůsobil její poloze. Položil přes ni paži.
„Dobrou noc,“ vydechla ještě ospale a chytila jej za ruku.
Pak už bylo ticho, slyšel jen její téměř neznatelné oddychování. Bděl, dokud si nebyl jistý, že usnula. Po dlouhé době se cítil klidně a vyrovnaně. Vše bylo tak, jak má být. Pro tuto chvíli.
794 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...